Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvahy o nejstarší historii obcí Bludovice.

19. 4. 2015

Úvahy o nejstarší historií obcí Bludovice.

( Předcházela Bludovicím lašská ves Lachanty ?)

 Objasnění nejstarší historie vesnice Bludovice jejímž rozdělením postupně vznikly obce  Horní Bludovice a Dolní Bludovice, které jsou v současnosti již obě začleněny do okresu Karviná, neboť obě leží v nevelké vzdálenosti od města Havířova, je podobně jako u většiny měst a vesnic úzce spjata s jejich založením a pojmenováním - "Bludovice".

  Zjednodušeně by bylo možné název vesnice Bludovice odvodit od archaického slova „blud“ – neboli nepravda. Snad zde byly šířeny nepravdy, „bludy“, či místní lidé zde žili v „bludu“ - ve lži, již v dobách předkřesťanských. Název však mohl být rovněž odvozen od slova „bloudit“. Mohla by se také „najít“ nějaká pověst vyprávějící o tom, že v těchto místech kdysi někdo zabloudil, bloudil a bloudil, tak dlouho, až se rozhodl v těchto místech usadit a založit zde vesnici - „Bludovice“.  Z historie však víme, že tomu tak obvykle nebývá. Někdy se sice původ názvů vztahuje k určité události, ve většině případů je název odvozen od popisu místa, či pojmenování prvních obyvatel, nejčastěji však od jména zakladatele nebo prvního držitele vesnice. Pátrání po vzniku názvu dané lokality často přináší mnohem zajímavější zjištění nežli tomu je i v případu pověstí. Bludovice jsou toho zřetelným příkladem.

 Vesnice s názvem „Bludovice“ se nacházejí jednak ve Slezsku, na Těšínsku, ale rovněž na Moravě, u Nového Jičína. Znám je rovněž Bludov na Šumpersku. Bludovice u Nového Jičína jsou již nyní součástí tohoto města. Dolní Bludovice ve Slezsku, jsou také součástí města, Havířova, který byl vystavěn na jejich katastru. Náznaky souvislostí vzniku obou obcí, Bludovic u Havířova a Bludovic u Nového Jičína, snad i Bludova, však lze najít v nejstarší historii těchto obcí.

 V minulosti byly Bludovice, (ty na Těšínsku), jedinou velikou vesnicí rozkládající se po obou březích řeky Luciny od Soběšovic až k Šenovu. Teprve v 15. a 16. století počaly býti Bludovice rozdělovány na jednotlivé menší části náležící jejich samostatným majitelům. Postupně tak vznikly vsi Dolní Bludovice, Horní Bludovice, Prostřední Bludovice, Dolní Datyně a existují úvahy, že rovněž vesnice Žernamice byla založena oddělením od katastru této jediné, rozlohou opravdu veliké, vesnice Bludovice. Dle rozlohy vesnice bývá celkem osvědčeně odhadováno její stáří. Zjednodušeně, čím byla vesnice větší tím byla obvykle starší. Bludovice prvotní, veliké, tudíž náležely k nejstarším vesnicím v kraji.

 O nejstarší historii této obce však dobové prameny mlčí. Bludovice jsou uváděny přibližně o jedno století později nežli mnohé vsi v jejím okolí, přestože je možno s poměrně velikou jistotou předpokládat, že vznikly mnohem dříve. Snad byly založeny ve stejném období jako starobylé vesnice, Těrlicko, Šenov, Bruzovice a Soběšovice, jejichž vznik je kladen do první poloviny 13. století. Vše napovídá úvaze, že ves Bludovice již tehdy rovněž existovala, nesla však jiný název. Patrně je ji nutno hledat mezi vesnicemi, které údajně ve středověku zanikly.

 Informace o nejranějším středověkém osídlení kraje v povodí řek Odry, Ostravice a Luciny, jsou většinou spojovány s jeho plánovitým osídlováním, které bylo započato v první polovině 13. století. Do té doby jen velice řídce osídleného kraje, tehdy počali přicházet noví osadníci, nejčastěji z Opolska a Ratibořska, ale také z německy mluvících zemí. Počali se zde usazovat, zakládat nové osady a vesnice. Hranice mezi státními celky, Moravským markrabstvím správně náležící k Českému království a Opolským knížectvím, které se v tomto prostoru střetávaly, nebyla v té době stanovená, ani ujednána. Všeobecně byly hranice jednotlivých zemí jaksi neurčitě kladeny do prostoru hraničních lesů či určovány horizontem pohoří, neb „kam oko dohlédlo“.   

 Plánovité osídlování tohoto území, často nazývané „kolonizací“, vedené jak ze strany Moravské, neboli Českého státu, tak ze strany Opolského knížectví, ve svém důsledku znamenalo jeho pevné přičlenění k majetkům panovníka, který tento osídlovací proces vedl a podpořil.  Se souhlasem a za podpory Opolského knížete bylo v první polovině 13. století na území jižního Opolska, v Ratibořské a Těšínské kastelánií, započato se zakládáním nových osad a vsí jejíž organizační jednotkou byla církevní instituce disponující jistými náležitostmi a  řádem, v těchto případech to byl klášter.

 Založení kláštera, či jeho expozitury, bylo vždy významným činem. Přinášelo nové civilizační prvky často do míst do té doby jen z velice zřídka osídlených. Existence kláštera však musela býti podložena hospodářským zázemím, obvykle určitým okruhem vesnic poskytující klášteru produkty, které si komunita kláštera nemohla v dostatečném množství sama obstarat. V tomto směru je nutno předpokládat, že některé vesnice, které materiálně podporovaly činnost kláštera existovaly již dříve nežli došlo k jeho založení. Mnohé další vsi však byly založeny až v důsledku existence tohoto nově vzniklého kulturního, duchovního a  a také správního centra.

 Seznamy vesnic náležících k obvodů klášterů jsou významným zdrojem poznání tehdejšího osídlení kraje. Z roku 1223 pochází první seznam obcí náležících k nově založenému ženskému klášteru premonstrátek v Rybniku. Vesnice klášteru potvrdil vratislavský biskup Vavřinec, nacházely se převážně na území Těšínské kastelanie. Na Těšínsko v tomto období rovněž přišli mniši řádů Benediktýnů z Týnce u Krakova. Listinou datovanou 7.12.1227 papež Řehoř tomuto řádu potvrdil držení klášterní vsi Orlové.1 K založení Orlové se váže velice zajímavá pověst o narození pokračovatele knížecího rodu opolských knížat. Duchovním střediskem tamních černých mnichů byla kaple, kterou údajně z votivnich důvodů nechal před rokem 1211 vystavět kníže Měšek Křivonohý. 2 

 V roce 1229 byl sepsán seznam vesnic, které tehdy orlovskému klášteru náležely. Listinou vydanou dne 26. května 1229 papež Řehoř potvrzuje opatu Luittfridovi a bratřím kláštera v Týnci u Krakova jejich majetek: Klášter samotný a vsi Orlová, Doubrava, Chotěbuz, Těrlicko, Ostrava (Slezská), Vrbice, Záblatí, Žukov, Lacbanty, Gořice, Uchylsko a Golkovice a dva hostince s tržními poplatky v Bytomi. V originálním znění jsou názvy vesnic zapsány takto: „Orlowa, Dubrawa, Koczobenz, Cierlitzko, větší Gorzice, Uchilsko, Ostrawa, Wierzbica, Zablocie, Zukow, Lacbanty, Golkowice.3 Všechny uvedené vesnice je možné určit a ztotožnit lokalitami, které dodnes existují. Všechny, až na ves Lacbanty.

 Název této vesnice zapsané ve tvaru názvu „Lacbanty“ z listiny papeže Řehoře přepsal a do všeobecného povědomí uvedl, historik Vincenc Prasek. Slovo „Lacbanty“ je však významově prázdné, snad se jedná o zkratkovitou složeninu několika slov, která má velice blízko ke zkomolenině. Postačí však velice málo, připustit chybu v opisu. V latince je možné velice snadno zaměnit písmena „b“ s „h“. Nahradíme li ve slově Lacbanty  písmeno „b“, souhláskou „h“ název získá smysl – zní „Lachanty“.  Z názvu Lachanty je možno odvodit, že se jednalo o místo osídlené Lachy, neb  vesnici v minulosti Lachy založenou, existující však mnohem dříve, nežli došlo k založení kláštera. Jméno vesnice Lachanty je však jistě připomínkou jedněch z prvních obyvatel tohoto kraje, Lachů, jejichž kultura a tradice se zde zachovala do současnosti.

 „Laši“,  „ Lachové“, přišli do našeho kraje, podobně jako ostatní slovanské kmeny, v poslední fázi doby zvané „stěhování národů“, v 6. a 7. století.  Starobylý slovanský kmen Lachů dal název oblasti zvané Lašsko, rozkládající se v úpatí pohoří Beskyd. Dle některých badatelů, v počátcích slovanského osídlení údajně Laši sídlili v celém širokém prostoru od Haliče až k Sudetům (Jeseníkům.) 4

 Geograf Bavorský uvádí soupis slovanských kmenů žijících v 10. století na území Horního Slezska. Laši mezi nimi nejsou zmiňováni. Vedle Opolanů („Opolini“) a Holasiců („Golensizi“) je však uváděn kmen nazvaný „Lupiglaa“, jemuž Geograf přisoudil 30 hradišť, neboli sídlištních hradů, zvaných „civitates“.5 Dle uvedeného počtu sídlišť kraj v němž žili Lupiglaa zaujímal velmi rozsáhlé území. Současným historikům se teritorium tak veliké rozlohy nepodařilo do Horního Slezska situovat a informaci proto vyhodnotili jako nevěrohodnou, přestože ostatní záznamy Geografa Bavorského jsou uznávané jako pravdivé.

  Rozloha Horního Slezska v 10. století v jeho nejjihovýchodnější části však není zcela ujasněná. Slezsko patrně, dle geografických dispozic, zahrnovalo také celou širokou kotlinu mezi pohořími Jeseníky a Beskydy, včetně kraje okolo pramene největší slezské řeky Odry, jižně zasahovalo do Oderských vrchů, k vrchovině později nazvané „Moravská Brána“. V tomto případě poskytovalo dostatek prostoru pro umístění uvedených třiceti „civitates“ obývaných lidem kmene Lupiglaa. Snad je možné připustit, že název „Lupiglaa“ mohl býti Geografem Bavorským užit pro označení kmene Lachů.

 „Lachové“ - „Laši“ obývali kraj dodnes nazývaný Lašsko. Centrální část současného Lašska se stále nachází v oblasti Frýdecko - Místecka a Novo Jičínska.6 Objev lokality „Lachanty“, existující ve 13. století, názvově spojené s etnikem Lachů je z hlediska historie kraje velice významným. Potvrzuje teorie založené na kulturní lidové tradici dokazujících existenci Lachů a Lašska.

 Vesnici „Lachanty“, (v tomto tvaru názvu), náležící k Orlovskému klášteru, rovněž zmiňuje autor popisu historie kostela v Orlové. Ztotožňuje ji ale s Lutyní.7  Lutyně však byla jistě založena až po vzniku kláštera. Pojmenována byla po zakladateli této vesnice, kterým byl s největší pravděpodobností, dle podobnosti jména,  již uváděný první opat benediktýnského kláštera, Luittfrid.

V současnosti však není možné určit konkrétní místo v němž se vesnice Lachanty, neb Lacbanty, nacházela. Někdy je uváděno, že ves Lacbanty patří mezi ve středověku zaniklé vesnice u Glivic. Odůvodnění se jeví jako nepravděpodobné, neboť všechny ostatní vesnice leží na historickém území Těšínska.

 Zaznačíme li obce, v roce 1229 náležících k Orlovskému klášteru, do mapy pak zjistíme, že tvoří jakýsi „okruh“ okolo Orlové. V prostoru mezi Těrlickem a Ostravou však zeje jakási „veliká proluka“. Do tohoto prostoru, ve kterém se v současnosti nacházejí Bludovice, by bylo možné hledanou ves Lachanty dosadit. Ztotožnění starého osídlení zvaného Lachanty s lokalitou, ve které leží Bludovice je v tomto směru v souladu s úvahami o starobylostí této vesnice. Ve prospěch této verze hovoří také další indicie.  

 V roce 1268 opolský kníže Vladislav potvrdil týneckým benediktinům jejich statky na Orlovsku a těžbu soli na tomto území. V této oblasti nazývané „Sal“ neb „Sol“, později „Solca“, vyvěraly solné prameny. Získávání soli bylo patrně jednou z hlavních činností mnichů orlovského kláštera. V tomto soupisu jsou uvedeny vesnice náležící klášteru ve zmiňovaném r. 1268: Dambrowa (Doubrava), Chotebanz (Chotěbuz), Wirbiza (Vrbice), Zablocie (Záblatí), a krčmy v Szutowo (Žukov?), Sierlicko (Těrlicko) a Ostrawa (Ostrava).8 Zápis potvrzuje, že v období mezi lety 1229 a 1268 došlo ke změnám v rozsahu klášterem držených majetků. Vesnice jménem „Lachanty“, (či Lacbanty) již není připomínána. Zmizela, či zanikla ?

 V období vymezeném uvedenými letopočty 1229 a  1268  došlo k mnohým událostem, které mohly být příčinou zániku vsi Lachanty. Uskutečnila se mnohá vojenská tažení. V roce 1241 se Slezskem a Moravou prohnaly tatarské hordy, které zcela zničily mnohá osídlená místa. Není však známo, zda nájezd postihl i tento kraj.

 V tomto období však rovněž probíhalo plánovité osídlování kraje na pomezí Slezska a Moravy rovněž ze strany Moravské. Po roce 1247 je velice razantním způsobem vedl olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka. Spory biskupa s opolským knížetem Vladislavem přerostly v otevřenou válku. V roce 1249 biskupští vojáci dokonce zapálil město Ratiboř.9

V těchto válečných časech mohlo dojít také k zániku vesnice „Lachanty“, neb vesnice předcházející současným Bludovicím.

 Osídlování kraje na pomezí Moravy a Slezska bylo započato již v první polovině 13. století. V době kdy hranice mezi Moravou a Slezskem ještě nebyla stanovena, každá ze stran se tak logicky snažila získat co jak největší území ve svůj prospěch.

 Ve třicátých letech 13. století byl českým králem Václavem I. pověřen spravováním a osídlováním území východně od horního toku řeky Odry severně od Moravské brány Arnold de Hückenwagen. Po jeho smrti, okolo roku 1251, jej nahradil jeho syn Franko de Hückenwagen. V šedesátých letech 13. století převzal správu tohoto kraje Bruno ze Schauenburka, od roku 1247 biskup olomoucký.10 Biskupovi se patrně s podporou krále Přemysla Otakara II., podařilo „dojednat“ smlouvu s Arnoldovým synem Frankem na jejímž základě přešly všechny majetky Hückenswagenů do správy biskupství. Biskup Bruno byl v osídlovacím procesu mnohem razantnější nežli Hückenswagenové, k rozšiřování majetků užíval veškeré prostředky. Ve své závěti, datované 29. 11. 1267, sepsané 14 let před svou smrtí, biskup Bruno uvádí statky náležící k olomouckému biskupství, v mnohých případech také způsob jejich nabytí.  V zajímavé pasáži a o nabytí Paskova, ležícího u řeky Ostravice, píše o tom že jej získal soudem s tehdejším držitelem Paskova, jistým Bludem.11

 Blud, kterému dříve náležel Paskov, některými historiky ztotožňován s Bludem z Pňovic, byl blízký příbuzný Franka de Hückenswagen, jehož manželkou byla Bludova sestra Trojslava. Franko de Hückenswagen v době, kdy byl ještě pánem této provincie, předal svému švagru, Bludovi z Pňovic, hrad Starý Jičín (Ditschin).12 Sídelní hrad Hücknswagenů, tak nepřešel do rukou biskupa Bruna, ale stal se majetkem rodu „z Pňovic“. V roce 1310 jej získal další významný majitel, Vok z Kravař. 13  Blud z Pňovic, pán hradu Jičína (nyní Starý Jičín) založil poblíž hradu ves Bludovice, nyní u Nového Jičína, o niž byla zmínka v úvodu článku. Rod píšící se „z Pňovic“ patřil k významným moravským rodům. Někdy jsou příslušníci tohoto rodu, také na Moravě, nazýváni „Bludovici“. Po roce 1200 údajně jistý Blud působil dvoře Moravského markraběte. Po onom Bludovi byl pojmenován hrad Bludov ve stejnojmenné obci u Šumperka. Jedna z větví rodu „z Pňovic“ dala vzniknout slavnému rodu pánů píšících se „ze Žerotína“.14  Synem Bluda z Pňovic, nabyvatele hradu Jičína, byl stejnojmenný Blud, který tak jak to bývalo zvykem, se počal psát po drženém majetku, s predikátem „z Jičína“.

 Soudem s Bludem o Paskov, který zmiňuje biskup Bruno ve své závěti, bylo rozhodnuto, že  biskupství připadlo území ležící u Paskova, od řeky Ostravice směrem k Polsku. Statky, které před tímto „soudním“ rozhodnutí byly majetkem Bluda, se tudíž nacházely na pravém břehu řeky Ostravice a mohly zasahovat až k řece Lucině. Před rokem 1267 nebyla hranice mezi Moravou a Opolskem ještě přesně určena. Dohodou dojednanou v roce 1261 bylo jaksi neurčitě stanoveno její směrování podél řeky Ostravice k uherským hranicím.15 

 Blud, po onom „soudu“, kterým pozbyl Paskov, se přiklonil na stranu opolského knížete. Na konci 13. století, dne 2.8.1297 při sepsání smlouvy mezi Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím, která již konkrétně stanovila hranici na řece Ostravici, je  Blud z Jičína, „ Bludowe de Hycyn“, uváděn v družině opolského knížete  Bolka. 16 

 V dalším, pro náš kraj významném soupisu obcí, tentokrát povinných odvodem desátek Vratislavskému biskupství zvaném Liber fundatios episcopatus Vratislavies“, v Újezdském registru „Registrum Wyasdense“, sestaveném na počátku 14. století, není vesnice Lachanty rovněž uvedena.17  V seznamu nejsou uvedeny ani Bludovice, či vesnice podobného názvu, přestože můžeme býti o její existenci přesvědčeni.

Dovídáme se však o ní jen o tři desetiletí později. V roce 1335 sepsaném seznamu kostelů na Těšínsku je uveden kostel ve vsi Bluda.18  Ze zřetelné podobnosti názvu Bluda neb v němčině původně „Blaude“ s od něj, dle polského jazyka, odvozeným jménem „Bledowice“ , či v češtině  „Bludovice“ je možno usuzovat, že se s největší pravděpodobností jednalo ves, jejíž pojmenováni bylo odvozeno od jejího držitele jménem Blud (Bludo) - Bluda – ves Bludova – vesnice náležící Bludovi  - Bludovice.

 Bludowe de Hycyn“, neboli Blud z Jičína mohl získat, již před rokem 1268 ves Lachanty, dříve náležící klášteru v Orlové. V roce 1268 není vesnice Lachanty uvedena mezi obcemi, které opolský kníže potvrdil klášteru, patrně měla jiného držitele. Bludova „rozmíška“, nepřátelství s olomouckým biskupem, mohla být rovněž  příčinou toho, že také jeho statky nebyly zmiňovány mezi vesnicemi po církevní stránce náležící k Vratislavské diecézi v soupisu Liber fundatios episcopatus Vratislavies. Po soudu, kterým byly Bludovy majetky přiřčeny biskupu Brunovi si na ně mohlo činit nárok olomoucké biskupství. Nevyřešený spor o církevní příslušnost mohl přetrvat až do počátku 14. století, proto nejsou Lachanty, neb vesnice Bluda uvedena mezi vesnicemi povinnými odvodu desátek Vratislavskému biskupství. Stav patrně přetrval až do roku 1335, kdy v „Bludě“ vystavěný kostel byl papežským nunciem Galhardem de Carceribusem přiřazen k vratislavské diecézi.  Kostel v Bludovicích je dále připomínán v roce 1447 v seznamu farností povinovaných odvodem Svatopeterského haléře.

 Ves nejprve se nazývající Lachanty, následně Bluda a dále Bludovice, patrně ještě v roce 1335 drželi přímí potomci Bluda z Jičína. V roce 1425 je na ni uváděn „Machin z Bludovic“, snad Mikuláš z Bludovic, který již nepocházel z rodu „Bluda z Jičína,“ neboť je zřejmě totožný s v roce 1434 zmiňovaným držitelem Bludovic zapsaným jako „Machni Kornicz von der Blawde“ – Mikuláš Kornic, který se po Bludovicích počal psát „z Bludovic“.  Rovněž zápis jména jeho syna, Jana Hunta z Bludovic, „Jan Hunt von der Blaude“, který dne 30. 11. 1447 obdržel od těšínského knížete Bolka vrchní právo na Bludovice, dokazuje dle přímení Hunt, s nímž se jedna z větví rodu Korniců psala, že se jedná člena tohoto široce rozvětveného rodu. Jan Hunt se psal z Bludovic, avšak mnohdy byl v zápisech užíván pouze s přídomkem „z Kornic“.

 V roce 1461 „Jan Hundt z Kornic“ držel rovněž ves Žermanice. Kníže Kazimír mu v roce 1483 dovolil rozdělit jím držené „zboží“ mezi 6 synů. „Jan a Vernek Hundtové z Kornic“ tehdy obdrželi uvedené Źermanice, zatím co Bludovice odevzdal svým čtyřem mladším synům. Značný počet potomků Jana Hudta z Kornic, který se rovněž psal z Bludovic a někdy i „Nižních Bludovic“ zavdalo příčinu k dalšímu dělení již rozdělených Bludovic na jednotlivé statky držené různými majiteli.  V polovině 16. století seděli na Dolních Bludovicích také Kladorubští ze Svrčkova a současně v roce 1587 zmiňovaný Joachym Bludovský z Kornic. V roce 1587 byl na Dolních Bludovicích Pavel Bludovský z Kornic. Následně zde seděli Marklovští ze Žebráče a majitelé se zde nadále střídali.

slide1.png

Socha Jana Bludovského v Horních Bludovicích. Autor: Jana Vytřasová v r. 2014

(Fotografie převzata, se souhlasem autorky, ze stránek www.JanaVytřasová.cz)  

Pavel Bludovský z Bludovic“, s bratrem „Janem Bludovským z Bludovic“, a sestrami „Žofkou, Markétou a Káčou Bludovskými“  v roce 1573 drželi ves Horní Bludovice. V roce 1577 je uváděn Pavel Bludovský z Kornic, který byl držitelem vsi Dolní Datyně založené na katastru Horních Bludovic. Pavel Bludovský z Kornic byl nepochybně synem Pavla Bludovského z Bludovic, bratra Jana Bludovského z Bludovic, se kterým v roce 1573 Horní Bludovice před jejich rozdělením společně drželi. V roce 1582 již druhou polovinu Horních Bludovic držel Václav Kotulínský z Kotulína. Horní Bludovice se v následujících stoletích dále dělily podle statků. Na počátku 18. století byla na jejím území založena vesnice Prostřední Bludovice. 

  Z důvodu širokého rozvětvení rodu majitelů Bludovic a rovněž z důvodů užívání různých přídomků, „z Kornic“, či „z Bludovic“, se genealogie rodu, který převzal příjmení „Bludovský“, stala značně nepřehlednou. Z dobových záznamů v nichž jsou uvedeni držitelé Bludovic a jejich dílů však vyplývá, že svůj původ odvozovali od prvního z rodu Korniců na Bludovicích „Machni Kornicz von der Blawde“. Jmenovaný Mikuláš z Kornic se po nabytých statcích počal psát „z Bludovic“.

 Do přelomu 16. a 17. století byly změny predikátu po nabytých statcích poměrně běžnou záležitostí. Již dříve jsme uvedli příklad Bluda z Pňovic, který se počal nabytém hradu psát Blud z Jičína. Z naší oblasti je možno dále uvést podobné příklady, kdy se nabyvatelé nových majetků začali po nich psáti s novým přídomkem. Rod Pašků působících na těšínském knížecím dvoře se po získání hradu Baruthwerde u Bohumína začal psáti „z Barutwerde" a následně se z něj stal rod „Rašiců“. Dvořané těšínského knížete, kteří po Andreasovi Brusovi převzali ves Bruzovice, se začali psát „z Bruzovic“, aby se následně po získáni vsi Hradiště psali s predikátem „z Hradiště“, atd. Někteří noví majitelé od nově nabytých statků počali odvozovat rovněž svá příjmení, viz. „Skrbenští“, kteří se začali s tímto příjmením psáti až po nabytí vesnice Skrbně u Olomouce, jako Skrbenští z Hříště. V tomto případě Bludovic, to byli Kornicové, kteří se počali po nabytých Bludovicích psáti Bludovští z Kornic, neb Bludovští z Bludovic, přestože byli jednoho rodu.

Bludovští z Bludovic byli na Těšínsku velice váženým a významným rodem. Jan Bludovský z Bludovic byl v roce 1531 starostou Těšína, jeho syn Kašpar Bludovský z Bludovic  je v roce 1555 uváděn jako těšínský hejtman. Bludovští z Bludovic, neb Bludovští z Kornic, vlastnili v různých obdobích na Těšínsku mnohé statky, Hazlach u Těšína, Drahomyšl, Pruchnou, v 17. a 18. století také městečko Orlovou. Bludovice, přestože byly v průběhu staletí rozděleny na několik dílů držených různými majiteli, byly historicky nejvýznamnějším majetkem rodu Bludoviců.19 

 Poutavá historie Bludovic, včetně genealogie rodu Bludovských z Kornic, neb Bludovských z Bludovic, by jistě zasluhovala podrobnějšího zpracování ve formě uceleného díla. Cílem tohoto článku však bylo pouhé přiblížení nejstarší historie a vzniku vesnice Bludovice. Počínající původní lašskou vesnicí Lachanty, přes pojmenovaní Bluda, odvozené od jejího nabyvatele Bluda z Jičína, až po jméno vesnice od této skutečnosti odvozené   – Bludovice.

                                                                                                                              Milan Pastrňák 

Poznámky:

      1)  Korbelářová I., Žáček R.: Těšínsko země Koruny české r.v. 2008, str. 26, 205,  Tengler. E. Těšínsko                        v bájích  a pověstech. r.v. 1935, Bakala J.:  Osídlení Frýdecka a Jablunkovska v období  vrcholného                      feudalismu str.16.

  1. Kolektiv autorů: Slezsko v dějinách Českého státu r.v. 2012, díl I. str. 217
  2. Korbelářová I., Žáček R.: Těšínsko země Koruny české r.v. 2008, str. 26, 205,  Prasek V.: Dějiny knížetství str. 40   
  3. Internet: Wikipedie. Lašsko,, Krulikovský Z.V. : Lašsko
  4. Kolektiv autorů: Slezsko v dějinách Českého státu r.v. 2012, díl I. str. 105
  5.  Internet: Wikipedie. Lašsko, Krulikovský Z.V. : Lašsko
  6. Internet: Historie kostela v Orlové. Podle: Míša J.R.: Historie Orlové r.v. 1969
  7. Hosák L.: Historický místopis země Moravskoslezské r.v. 2004, str. str.912, 913.
  8. Prasek V.: Dějiny knížectví Těšínského, str, .54.  (Uvádí rok 1247), Korbelářová I., Žáček R.: Těšínsko země Koruny české r.v. 2008, str. 28,
  9. Bakala J.: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalizmu r.v. 1983 str. 26 – 33, taktéž  Bakala J.: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13.věku , Středověké osídlení levobřežního Ostravska. atd.
  10.  Bakala J.: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalizmu, r.v. 1983 – (závět biskupa Bruna)
  11. Bakala J.: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalizmu r.v. 1983  Bakala J.: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13.věku , Středověké osídlení levobřežního Ostravska. 
  12. Vojkovský R.: Starý Jičín
  13. Internet: Wikipedie : Bludovicové, Bludov, Hrad Bludov
  14. Korbelářová I., Žáček R.: Těšínsko země Koruny české r.v. 2008, str. 30,
  15.  SZA Arcibiskupství Olomouc: 1444-1966 díl. 1. sv.,Smlouva o hranicích na řece Ostravici.
  16. Tengler. E. Těšínsko v bájích a pověstech. r.v. 1935
  17. Bakala J.:  Osídelení Frýdecka a Jablunkovska v období vrcholného feudalismu, str. 49 a 50.
  18. Hosák L.: Historický místopis země Moravskoslezské r.v. 2004 str.898, 899, 927. (Široký rozvod držitelů vesnic a rodu Bludoviců, vč. dalších zdrojů.)

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář