Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pocta básníku Petru Bezručovi a jeho básnické sbírce Slezské písně.

Pocta básníku

Petru Bezručovi

a jeho básnické sbírce

Slezské písně.

 

                                    V roce 2017 bylo vzpomenuto  150. výročí narození, a v tomto roce si dne 17. 2. 2018 rovněž připomínáme šedesát let od úmrtí básníka jehož básně, většinově sepsané ve sbírce „Slezské písně“, pocházejí z kraje na pomezí Moravy a Slezska, z Těšínska, Beskyd a Ostravska -  Petra Bezruče.img_0003.jpg

Úvod

             Čas od času nastane doba, kdy je nutno si vzpomenout naše národní hrdiny, naše velikány, a to nejen na poli Marsově, ale také na poli umění a kultury Nejenže si tak znovu připomínáme jejich dílo, svým způsobem si také uvědomujeme sama sebe:  „Kdo jsme, odkud jsme vzešli a kam směřujeme“.  V básních Petra Bezruče je možné hledat a najít na nastíněná témata odpovědi. Jen je nutné konkretizovat otázky, situovat je do určitého času a prostředí.                                                   

                                                                                            Vladimír Vašek - později básník Petr  Bezruč

Snad proto jsou v současnosti Bezručovy básně pro mnohé čtenáře, kteří nepocházejí ze Slezska, z Beskyd a z kraje pod nimi, cizí a málo srozumitelné. Dílo tohoto, „slezského barda“ je proto připomínáno jen minimálně. Zařazeno sice bylo do školních osnov a učebnic, avšak do jakéhosi všeobecného, nevýrazného průměru. K básním, které jsou jen jakousi „hezkou dekorací“ života. Samozřejmě, je krásné psát básně, o nádheře přírody, o milovaných lidech, někdy snad jen o pocitech, o všem co  člověka potěší. Dílo Petra Bezruče, či jeho podstatná část, kterou představují básně tvořící sbírku Slezské písně se z tohoto hodnocení vymyká. Vznikly již na konci 19. století, jako reflexe na tehdejší sociální a národnostní poměry. Jsou plné zpupných a revolučních myšlenek blízkých tehdejším národním buditelům a také zakladatelům našeho státu. Silná národnostní a sociální témata, která jsou v těchto básních obsažená, „prorůstají“ až do současnosti. Nejedná se tudíž o jakýsi „produkt“ doby nedávno minulé, jak se mnozí, hlavně mladší čtenáři domnívají, neboť tehdy bylo dílo Petra Bezruče nejvíce, často až nepřiměřeně vyzdvihováno a glorifikováno. Pro svůj sociální rozměr se stalo jedním z hlavních ideologických kulturních vodítek doby čtyřicetileté neomezené vlády jediné strany. Snad z těchto důvodů se Petr Bezruč a jeho básně staly po Sametové revoluci terčem útoků některých politiků, ba i umělců a spisovatelů. Následovalo i zneuctění jeho díla. Stěžejní báseň jeho tvorby, Ostrava, byla, i za pomocí veřejných médií, jistým komikem, snad umělcem, nechutným přednesem plným šklebů, pokašlávání, koktání a posmrkávání, veřejně zesměšněna. Došlo tak k všeobecnému znehodnocení Bezručova díla v očích veřejnosti. Mnozí lidé, se nyní, již při vyslovení názvu básně Ostrava, pobaveně smějí. 

Dalším podobným útokem je snaha o zpochybnění autorství jeho básní sebraných ve sbírce Slezské písně. Básnická sbírka, kterou je možné řadit k vrcholným dílům světové poezie však má svého autora -  je jím Petr Bezruč. Přestože se jedná o pseudonym, kterým jsou básně signovány není nutné hledat někoho jiného, kdo by se snad mohl pod ně podepsat.

V době vzniku těchto básní mělo užití pseudonymu své opodstatnění. Jejich autor, který se pod ním skrýval, byl z důvodu buřičského obsahu básní hledán již za Rakouska – Uherska, policií. Hledán byl však také českými národními obrozenci. Jejich snaha najít autora básní však byla vedena zcela jinými důvody, jimi byl hledán básník, hrdina bojující za práva svého lidu. Nyní, v současnosti je hledán člověk, jehož verše byly natolik dobré a výjimečné, že jeho jménem byly v době ne příliš vzdálené, pojmenovávány mnohé ulice, divadla a školy. Ze „současné logiky věci“ tudíž vyplývá, že jelikož byl Petr Bezruč za minulého režimu uznáván, pak nyní musí být, dle nových normalizátorů a módních inkvizitorů, zatracen. Nutno připomenout, že se nejedná o politika, ale o umělce - básníka. 

Básně signované pseudonymem Petr Bezruč byly poprvé zveřejněny již v roce 1899, je možné říci, že tehdy se Petr Bezruč zrodil. První otištění jeho básní v časopise Čas bylo vlastně jeho křtem. V roce 1903 vydal redaktor tohoto časopisu, Jan Herben, První číslo „Besed Času“, nazvané „Slezské číslo“, sestavené výhradně z básní Petra Bezruče. Pro veliký úspěch vyšly básně ještě v témž roce knižně v nákladu tří tisíc výtisků. Poprvé pod názvem „Slezské písně“ byly Bezručovy básně vydány v roce 1909.

Nezvyklé, strhující verše velice silně zapůsobily na uměleckou veřejnost. Přední čeští umělci skládali Petru Bezruči veřejné pocty, jeho básně byly recitovány národními obrozenci v Praze. Uznávaný český básník Svatopluk Machar napsal na jeho dílo oslavnou báseň. Všichni se mu obdivovali, nikdo však ještě nevěděl, kdo onen „Petr Bezruč“ je.  Hledání autora „Slezských písní“ bylo velice intenzívní, hlavně na Ostravsku a ve Slezsku, neboť bylo jaksi samozřejmě předpokládáno, že básník, který o tomto kraji psal, z něj rovněž pochází. Učitel Dominik Mojžíšek z Bruzovic recitoval Bezručovy básně s takovým zaujetím, až si lidé mysleli, že je také napsal.

         V roce 1910 však vyšla najevo údajná pravá identita básníka. Na veřejném vystoupení ji prozradil Adolf Kubis, bojovník za práva české menšiny na tehdy většinově německy osídleném Šumpersku. Údajně se jí dozvěděl od Norberta Mrštíka z Brna. Následně se k pseudonymu Petr Bezruč musel přihlásit jistý poštovní úředník, Vladimír Vašek. 

 

Mládí Vladimíra Vaška

 Vladimír Vašek se narodil dne 15. září 1867, byl nejstarším synem Antonína Vaška, profesora opavského gymnázia, národního buditele a zakladatel prvních českých novin v Opavě a ve Slezsku„ Opavského besedníku“. Antonín Vašek byl také img_0003.jpgorganizátorem velikého tábora lidu konaného 12. září 1869 na Ostré Hůrce v Háji ve Slezsku, Na tomto shromáždění slezští Slované veřejně deklarovali svou příslušnost k národům  Čechů a Moravanů.  V roce 1873 byl Antonín Vašek, patrně z důvodu přerušení jeho tehdejších národně buditelských aktivit, přeložen do Brna. V době probíhajícího národního uvědomění, „obrozeneckého varu“, se Antonín Vašek zapojil do sporů vedených okolo pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Jejich nepravost dokazoval knižně v roce 1879. Antonín Vašek zemřel  v roce 1880                                                                                          
Vladimír Vašek žil v Opavě do svých šesti let, do roku 1873,                  Antonín  Vašek           kdy byl jeho otec přeložen do Brna, a rodina se tam přestěhovala. V Brně chodil do škol až do maturity v roce 1885. Na Opavsko jezdil pouze o prázdninách, k otcovým příbuzným v Háji ve Slezsku. V roce 1885 započal studium filologie na Karlově univerzitě v Praze. Snad je nutno připomenout, že jedním z jeho učitelů byl T. G. Masaryk. V roce 1888 však studia zanechal a vrátil se zpět ke své matce do Brna. Na základě její přímluvy byl přijat, jako pomocný úředník na zemský úřad. V Brně Vladimír Vašek pokračoval ve způsobu života, který vedl Praze. Vyplňovaly jej hojné návštěvy hostinců, kaváren, karty a alkohol. Ty byly příčinou nedokončení jeho studií a dalších životních problémů. V Brně tehdy napsal své první literární črty. „Studie z Café Lustig“, která byla v roce 1889 otištěna pod pseudonymem Ratibor Suk, v humoristickém časopise „Švanda dudák“.

V roce 1889 byl Vladimír Vašek přijat k poště. Po složení předepsané kvalifikační zkoušky v roce 1891 se stal poštovním asistentem. Z Brna však byl v témž roce přeložen, na poštu do tehdy téměř neznámého městečka - Místku. Po příchodu do tohoto provinčního města na severu Moravy, byl jako státní úředník ihned začleněn mezi místní honoraci.  

dscn4488.jpg

Současný vhled budovy bývalé pošty v Místku v níž mezi léty 1891 a 1893 pracoval Vladimír Vašek.   

V některém z místeckých hostinců, snad u „Deutscherů“ v němž se scházeli místní čeští národní buditelé, se Vladimír Vašek seznámil s Ondřejem Boleslavem Peterem. Zajímavým člověkem, který v té době pracoval jako písař, neb advokátní koncipient, u svého bratra, JUDr. Jana Petera v jeho kanceláři v Místku. Setkání bylo pro oba muže osudovým. Stali se z nich nerozluční přátelé a společníci. Ondřej Boleslav Peter byl svým způsobem výjimečnou osobností. Narodil se dne 8. 2. 1853 v Bruzovicích na selském gruntu č. p. 10, v rodině s hlubokou tradicí místních národních buditelů.  (Viz Bruzovská Beseda II.)  Vesnice Bruzovice se nachází na protější straně řeky Ostravice, nežli leží moravský Místek, za Frýdkem, ve Slezsku, na Těšínsku. Z hlediska pojímání a uvědomování si národní identity slezského lidu na Těšínsku je zde možné najít značné odlišnosti od té, která v době národního obrození probíhala na Moravě či v Čechách.  

Z rozvětvené rodiny Petrů je nutno připomenout frýdeckého lékaře MUDr. Augustina Petera, zakladatele prvního českého Čtenářského spolku ve Frýdku. Jeho členové se scházeli, až do jeho úředního zákazu v roce 1864, v hostinci „Na Veselé“,(nyní U křivého psa“). V roce 1870 společně s dalšími nadšenými národovci založil Občanskou Besedu ve Frýdku a byl jejím dlouholetým předsedou.

Další z Petrů JUDr. Jan Peter (* 4.3.1850 - †9.7.1898) po studiích ve Vídni, v Krakově a v Praze, otevřel v roce 1885 v Místku svou vlastní advokátní kancelář. JUDr. Jan Peter byl zakládajícím členem Bruzovské besedy, dne 1. 1. 1875. krasopisně sepsal zápis o jejím založení.

             Čtenářské spolky a Besedy byly prvními organizacemi, v nichž bylo možné v době Rakousko–Uherska zdejšímu lidu připomenout jeho dějiny a oživit zanikající národnostní tradice a kulturu. Frýdek a u něj ležící Bruzovice se historicky nacházely na území, až do roku 1653 samostatného státního útvaru -Těšínského knížectví. V něm byla do třicetileté války úřední řečí čeština, teprve následně, když se Těšínsko stalo majetkem Habsburků, došlo zde k rozšiřování jazyka německého. Německy se mluvilo na úřadech a většinově ve městech. Převážná většina místních obyvatel však žila na venkově a mluvila místním nářečím „po našimu“, či také „moravským jazykem“, sami se nazývali „Moravci“.  Český jazyk, v němž byly psány buditelské knihy, se kterými se občas zdejší lidé setkávali, však přijímali za svůj. Od 18. století však museli zdejší starousedlíci čelit snahám o jakési celkové poněmčení. Císařem Josefem II. byl v celém mocnářství zaveden jednotný úřední jazyk - němčina. Přestože byla zavedena ze zcela praktických důvodů, její jediné možné užívání v úředním styku potlačovalo identitu národů, které mnohonárodnostní císařství zahrnovalo.  

V polovině 19. století došlo v tomto kraji k další významné události. Na Těšínsko se přistěhovalo veliké množství nových obyvatel, převážně z tehdy Rakousko-Uhersku náležícího Haliče, byli polské národnosti. Začali zde pracovat v tehdy nově zakládaných šachtách a továrnách. Nově přišlí Poláci byli silně nacionálně založení. Jazykového vyrovnání se dočkali dříve nežli Češi. Polský jazyk začal být na Těšínsku intenzivně rozšiřován, užíván byl v církevní správě a zaváděn byl také do školství.

Zakládání zdejších vlasteneckých sdružení, čtenářských spolků a Besed, bylo obrannou reakcí, čelící tlakům na odnárodnění místního obyvatelstva. JUDr. Jan Peter pojímal ideu slovanství v širším kontextu, kdežto jeho bratr  Ondřej Boleslav Peter svůj zájem a buditelskou činnost soustředil na svůj rodný kraj.     

 

Ondřej Boleslav Peterimg_0005.jpg

Životní osudy Ondřeje Boleslava Petra byly velice „různorodé“, rebelské, bohémské, ponejvíce však nešťastné. Studia započal na německém gymnáziu v Těšíně. Z důvodů údajných neshod s profesorem dějepisu je však nedokončil. Přešel na německý učitelský ústav v Těšíně a stal se učitelem. Ondřej Boleslav Peter byl však neustále rebelem, snad až s anarchistickými názory. Během vojenské služby se údajně, kvůli jazyku, v němž byly vydávány rozkazy, dostal do křížku s vyšším důstojníkem a byl proto degradován.                                                        Ondřej Boleslav Peter

Vyučovat začal ve škole v rodných Bruzovicích. Tam se však dostal do sporu tamním rechtorem Josefem Witrzensem, který se projevoval jako renegát otevřeně se stavící na německou stranu. V bruzovické škole tehdy převládala německá výuka.              

Z roku 1877 pochází první záznam o činnosti Ondřeje Boleslava Petra v Bruzovské Besedě. Jeho jméno je uvedeno v zápisu z valné hromady konané 2. 2. 1877, psán je jako Ondřej Peter mladší, učitel. Společně s tehdy na faru do Bruzovic nově přibyvším Páterem Janem Ježíškem, zapáleným buditelem, rodákem ze sousedních Žermanic, vnesl do činnosti „Besedy“ určitý radikalismus.

img.jpg

Část zápisu  z valné hromady konané dne  26. 1. 1879 s vlastnoručně zapsanou výzvou Ondřeje B. Petra.

         Dne 26. ledna 1879 se uskutečnila valná hromada Bruzovské besedy. Ondřej Boleslav Peter zapsal protokol o jejím konání, a také svůj krátký proslov:  „Pan Ond. Peter m. povzbuzuje k neunavne činnosti, aby se nám slezskym Slovanum až se spravedlivym pořadkem všech Slovanuv vyhovi nepředhazovali, že dostavivše se na vinici páně tepro v 11 hodinu rannu, mzdu jsme  obdrželi jak ti, kteří vedro dne od 6 hodiny nesli, totiž bratři naši Čechove a Moravane“. V tomto „provolání“ Ondřej Boleslav Peter vybízí k dalšímu zintenzivnění  činnosti členů Besedy. Ztvrzuje příslušnost zdejších „slezských Slovanů“ ke spřízněným slovanským národům, kteří zde stáli samostatně, avšak společně s bratry Čechy a Moravany. 

Zápis z roku 1879 je však posledním, který dokumentuje jeho činnost Ondřeje Boleslava Petra v Bruzovské Besedě. Z Bruzovic musel odejít. Ze školství byl vyloučen. Důvodem byly buřičské básně, které psal. Napsal satirickou báseň proti rechtorovi bruzovické školy Witrzensevi a údajně rovněž proti školnímu inspektorovi. Pravý důvod jeho odchodu však pravděpodobně byl jiný. Byla jím posměšná báseň o obyvatelích sousední obce, o Sedlišťanech a novém faráři v Sedlištích, kterou Ondřej B. Peter napsal.

Obec Sedliště se v roce 1871 odloučila od bruzovské farnosti, k níž dlouhodobě náležela. Prvním sedlišťským farářem se stal P. Jan Goryl. Do Sedlišť přišel z Těrlicka. Ve zdejším lašském prostředí mluvil s lidmi polsky. Kritizoval místní lidové zvyky, tance a zpěvy. Zakázal konání starobylé slavnosti „Královniček“, o nichž tvrdil, že je pohanská. Ve volbách do slezského sněmu P. Goryl podporoval německého kandidáta proti národnímu kandidátu Dr. Karlu Kotkovi, čestnému členu Bruzovské besedy. Znepřátelil si tím místní národní obrozence.

Báseň o Sedlišťanech, kteří pro chudobného Pána Boha, k chudému dřevěnému kostelíku přistavili dřevěnou věž, ale pro nadutého faráře vystavěli „murovanu“ faru, o faráři, s nímž se lidé nemohou domluvit svým, moravským jazykem, neboť s Pánem Bohem mluví latinsky, s honorací německy a s lidmi polsky, byla logickou odezvou činnost pátera Goryla. Verše byly natolik strhující, že pod jejich vlivem několik místních mládenců v noci vytlouklo okna v sedlišťské faře.  

P. Goryl ze Sedlišť, kde o něm „zpívali posměšnu pisničku“, odešel. Od roku 1876 byl farářem v nedalekých Domaslavicích. Později se však dopátral, že autorem těchto satirických veršů byl Ondřej B. Peter, učitel v Bruzovicích. Školství spadalo pod církevní správu, je proto možné předpokládat, že tento incident byl hlavním důvodem toho, že Ondřej Boleslav Peter musel učitelování zanechat. Aféra okolo napsání veršů, kritizujících církevní správu, byla v tehdejších poměrech jistě veliká. Ondřejova milá, Hanka Ježíšková z Žermanic, se s ním rozešla. Vdala se za pacholka Jana Hampla. Nešťastný Ondřej Peter patrně tehdy napsal onu zlostnou báseň o žermanickém starostovi, majiteli lihovaru, Witaskovi a jeho pacholkovi, končící verši:

                                                             „na jednu vrbu patří Witasek,

                                                               na druhou jeho pacholek.“

      Witasek, ve značném pohoršení, v neděli před bruzovským kostelem, vlepil Ondřeji Boleslavu Peterovi facku. Musel mu sice za ni zaplatit 5 zlatých bolestného, které soudně vymohl JUDr. Jan Peter, avšak Ondřej Boleslav Peter však již nemohl v Bruzovicích dále zůstávat, musel odejít. Nemohl pracovat ve školství a tak si obživu zajišťoval různě. Údajně pracoval v železárnách ve Vítkovicích, následně jako havíř na šachtě v Petřvaldě. Poté se přidal ke kočovné divadelní společnosti, se kterou patrně vyjel i do zahraničí. Nakonec jej přichýlil jeho bratr JUDr. Jan Peter a zaměstnal jej ve své místecké advokátní kanceláři. 

 

Vladimír Vašek a Ondřej Boleslav Petr v Místku

V roce 1891 došlo k již uvedenému, osudovému setkání Vladimíra Vaška s Ondřejem Boleslavem Peterem. Spojovaly je stejné zájmy. Jistý bohémský způsob života a také literatura a poezie. Společně doporučovali nákup českých knižních novinek pro místecká knihkupectví. Vladimír Vašek údajně rovněž opravoval a upravoval básně Ondřeje Boleslava Petera, které psal. Ondřej Peter sice byl učitelem, chodil však do německých škol a v české gramatice značně pokulhával.

Vašek se stal rodinným přítelem Petrů. Navštěvoval je v Místku a chodíval k nim na statek do Bruzovic. Scházela se tam místní obrozenecká společnost, bratři Petrové, někteří z Onderků, snad také P. Jan Ježíšek, a další. Na schůzkách byly čteny nové české tisky a přednášeny básně, často i ty, které sami účastníci napsali. Psaní básní bylo tehdy mezi buditeli velice rozšířeno. Básně psal P. Jan Ježíšek, František Onderek, JUDr. Jan Peter, také Barbora Petrová a další. Všem bylo jistě známo, že mezi ně přibyvší poštovní úředník z Místku, je synem známého českého vlastence a buditele Antonína Vaška.

Vladimír Vašek, později znám jako, „slezský bard“ Petr Bezruč, autor básnické sbírky „Slezské písně“, se však tehdy ještě básnicky neprojevil. Získával však jistý přehled o národnostním dění a sociálních poměrech v tomto kraji pod Beskydy, který nazýval „svým krajem“. Vladimír Vašek se snažil Beskydy a celý region co jak nejvíce poznat. Byl zdatným turistou, jeho chůze byla velice rázná a rychlá, dokázal ujít až několik desítek kilometrů denně. Ze svého bytu u manželů Lysků v Místku často vycházel, až na několikadenní výpravy, „výplazy“ do Beskyd. Vracel se unavený a zablácený, avšak navýsost spokojený. 

img_0003.jpg

Dvorek u domku Lysků v Místku, v němž V. Vašek bydlel.

Jeví se až obdivuhodné, co všechno Vladimír Vašek tehdy dokázal stihnout. Denně, mimo neděli, pracoval na poště. Odpoledne a večery trávil se svými přáteli ve frýdeckých a místeckých hostincích.  Nad sklenicí piva zde vedli debaty o životě a událostech, které se tehdy v tomto kraji odehrávaly. Se značným rozšířením průmyslu na Ostravsku, Karvinsku a v podhorské oblasti, pod Beskydy, do té doby převážně zemědělské, náhle vyvstaly nové sociální otázky.

Národnostní poměry na Těšínsku se v druhé polovině 19. století rovněž změnily. Lidé, pod tlakem rakouského, německého, nově také polského vlivu hledali svou identitu. Joža Vochala, místní národnostní buditel a přítel Vladimíra Vaška, popisuje scénku, k níž jednou došlo v hostinci Blatan: „Když jednou v hostinci na Koloredově se přeli Hanáci František Losík a Jan Coufal se Slezany Vladimírem Vaškem a Ondřejem Bol. Petrem o kmenovou příslušnost slezského lidu, míchali Lachy a Poláky ve Slezsku v jedno, tak jako laštinu a polštinu pokládali za stejnou řeč, proti čemuž vášnivě protestoval Peter, který nechtěl býti pokládán za Poláka či Lacha. Když přesto jeden z Hanáků posměšně vytkl, že Laši mluví polsky, a že jsou tedy Poláky, odvětil Peter, že by mu měl dát za to „po pysku“.Petr Bezruč (Vladimír Vašek) později okomentoval tuto příhodu v korespondenci s Jožou Vochalou, dne 20. 10. 1942, takto: Pamatuji se, ráz jsme seděli v hospodě místecké, přišla řeč na kmeny a pošt. úř. L. prohlásil k úř. Petrovi z Bruzovic, že jsou Slezáci těšínskými Lachy – načež prchlivý Petr mu hned nabídl  „paru po pysku“. K tomu Petr Bezruč 8. 11. 1942 ještě napsal: Bruzovický Peter bránící se proti přezývce Lach byl uvědomělý Čech, studoval v Těšíně.“

img_0002.jpg

Zaniklý hotel  Blatan, v Místku na Koloredově. 

 

img_0006.jpgHostinec Blatan Vašek s  Petrem navštěvovali ze všech hostinců v Místku snad nejvíce. Manželkou majitele hostince byla Maryčka Sagonová, rozená Ježíšková, nejhezčí děvucha ze Žermanic. Vaškovi se velice líbila. Maryčce často v hostinci  vypomáhala  její sestřenice Hana Hamplová, dříve Ježíšková, bývalá Ondřejova milá. Manželství obou žen byla nešťastná. Hostinský Sagon a také Hančin manžel Hampl pili, byli alkoholiky. Ondřej Peter chodil za Hankou a Vašek za Maryčkou. Přestože Maryčka již měla pět dětí a byla o šest let starší nežli on, vznikl mezi nimi milostný vztah. S Maryčkou se údajně  snažil Vašek mluvit její rodnou řečí, nářečím, které si poměrně 

 Maryčka Sagonová rozená       dobře osvojil.  

 Ježíšková ze Žermanic.                                                           img_0004.jpg

        V roce 1893 se Vladimír Vašek seznámil se s Dodou Bezrutchovou, česky Bezručovou, velice hezkou, inteligentní a  umělecky nadanou osmnáctiletou dívkou. Pocházela ze selské, ale téměř aristokratické rodiny. Bezručův  statek se nacházel ve Sviadnově nedaleko Koloredova, hned za Jiříkovým mlýnem. Vašek do ni poblázněný, psal ji sonety a to v jazyce  německém, neboť Doda měla německé vzdělání. Chtěl být Dodě tak blízký, že se v dopisech, které jí zasílal podepisoval „Bezruč“.  Po třech měsících známosti Dodou okouzlený Vašek požádal její matku o Dodinu ruku. Byl však odmítnut. Doda také uznala matčiny argumenty a rozešla se          Doda Bezručová        s ním. Nešťastný vztah značně ovlivnil další život Vladimíra.Vaška.                                                     Dne 22. července 1893 Vladimír  Vašek podal  žádost  o přeložení z místecké pošty.  20. září 1893 Vladimír Vašek  z Místku odešel. Začal pracovat na brněnské nádražní poště.

Maryčka Sagonová údajně omdlela, když se dozvěděla o „útěku“ Vladimíra Vaška z Místku. Hlavním důvodem jeho odchodu byl patrně rozchod s Dodou. Silně jej také jistě zasáhla náhlá smrt přítele Ondřeje Boleslava Petra. Zemřel 27. června 1893. V souvislosti s jeho úmrtím nelze vyloučit ani sebevraždu. Případ je poněkud zvláštní, neboť dne 25. června 1893 byl Ondřej Boleslav Peter zvolen do výboru nově založeného národnostního spolku v Místku, Sokola. Ondřej Boleslav byl sice „černou ovcí“ rodiny, ale jeho švagrová, Berta Peterová, manželka JUDr. Jana Petra, jej měla natolik ráda, že všechny jeho básně, které po něm zbyly a  z jejího pohledu byly příčinou jeho trápení, po jeho smrti údajně spálila. 

           Vladimír Vašek odešel z Místku v měsíci září roku 1893. Již v červenci však také z této pošty odešel jeho spolupracovník František Losík. V Místku muselo mezi přáteli dojít k nějakému konfliktu, a to již před úmrtím Ondřeje B. Petra. Mohla to býti „aféra“ s německými sonety, které Vašek psal a zpronevěřil se tak slávistické myšlence, za kterou všichni jeho tehdejší přátelé bojovali.

  Národní obrozenci, básníci, s nimiž se během svého místeckého pobytu Vladimír Vašek stýkal, zemřeli jen o několik let později po jeho odchodu. MUDr. Augustin Peter v roce 1894, Jan Ježíšek v roce 1897, JUDr. Jan Petr v roce 1898. Vaškova láska, Doda Bezručová, se v roce 1899 vdala za mnohem staršího bohatého německého obchodníka Demla. Také Maryčka Sagonová se po smrti manžela vdala znovu, tentokrát za Sedláčka ze Sviadnova. Hanka Ježíšková po úmrtí svého manžela rovněž nezůstala vdovou, vdala se také do Sviadnova, za jistého Kulhánka. Propadla však také alkoholu a záhy zemřela.

Místecký pobyt Vladimíra Vaška však byl nejvýznamnějším obdobím pro zrození básníka Petra Bezruče. 

 

Vladimír Vašek v Brně

V Brně Vladimír Vašek těžce onemocněl plícní chorobou, spojenou i chrlením krve. Snad pod dojmem blížící se smrti se rozhodl zveřejnit básně, jejichž původ je možné hledat v kraji na severu, ve Slezsku. Pro zveřejnění si zvolil pseudonym složený ze jmen osob patrně jemu nejvíce blízkých. Petr, po příteli Ondřeji Boleslavovi Petrovi a příjmení Bezruč, které je zřetelně odvozené od příjmení jeho lásky, Dody Bezručové.   

První básně později tvořící sbírku Slezské písně zaslal Vladimír Vašek redaktoru Janu Herbenovi do časopisu Čas až v roce 1899. Otištěny ale byly jen tři: Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát. Číslo časopisu však bylo policií zkonfiskováno a zveřejněna mohla být pouze báseň „Jen jedenkrát“.

Po roce 1900 trpěl Vladimír Vašek také nervovým onemocněním, byl dlouhodobě práce neschopen. Léčil se klidem u svého bratra Ladislava na Hané. V Brně Vladimíra Vaška však čekaly nové zážitky. S přáteli z pošty, Karlem Dvořákem a také opět s Františkem Losíkem podnikal turistické výpravy do okolí města.    

Někdy v roce 1899, či 1900 se Vladimír Vašek setkal s další osudovou láskou, Fanynkou Tomkovou. Krásná, mladičká dívka, která se narodila 16. ledna 1885 v Novém mlýně ve Střelicích. Navštěvovala střední školu v Brně nedaleko Vaškova bydliště. Vladimír Vašek byl do ní zcela poblázněný. Mezi ní a Vaškem však byl img.jpgpropastný věkový rozdíl. Krásná, mladá černovlasá Fany byla obletována muži a jeho nabídky neakceptovala, dala přednost jinému životu. V roce 1903 tento vztah ukončil také Vašek. Františka Tomková onemocněla tuberkulózou, zemřela 31. 1. 1922. Platonický vztah k Fanynce Tomkové inspiroval básníka k napsání několika básní. Jisté je, že pod jejím vlivem napsal báseň „Labutinka“. Báseň byla zveřejněna pod jedním z dalších Vaškových pseudonymů, „Smil z Rolničky“, v roce 1904 v časopisu Čas.                                                                                                        Fany Tomková

  Mezi tím Vladimíra Vaška vyhledala jeho bývalá láska z Místku, Doda Bezručová, nyní již Demlová. Vašek nejprve na její korespondenci nereagoval. Po rozchodu s Fany Tomkovou s ní však opět navázal kontakt. V roce 1906 zaslal Dodě báseň “Jen jedenkrát“, a to společně s několika dalšími básněmi ze sbírky Slezské písně. K zaslání básní došlo v době, kdy autor Slezských písní ještě nebyl znám. Vašek o básních, které jí poslal, tvrdil, že jsou to jen „sebrané písně jiných slezských veršovců“. Doda mu odpověděla v tom smyslu, že tomu nevěří, a milostná báseň: „Jen jedenkrát doznívá v mé duši z dávno minulých dní.“  Zajímavá lyrická báseň je jakoby sestavena ze dvou samostatných částí. V první se hovoří o neznámém národě žijícím někde na severu. Druhou částí je milostná báseň věnovaná konkrétní ženě. Celá báseň "Jen jedenkrát" působí dojmem jakoby každou její část napsal jiný autor. Ze sdělení samotného Vladimíra Vaška, že se jedná jen o „sebrané písně slezských veršovců“, je možné usuzovat, že skutečně existovalo více autorů básní, z nichž byla sbírka „Slezské písně“ sestavena.

Uvedená teorie s více autory je v současnosti prezentována mnohými literárními znalci, ba i laiky, jako velice pravděpodobná. Z obsahu mnoha básní je zřejmé, že jejich náměty pocházejí z kraje pod Beskydy, ze Slezska. Nejčastěji bývá namítáno, že za pouhé dva roky, které Vladimír Vašek v kraji pod Beskydy strávil, mohl jen stěží porozumět místní mluvě, natož se vcítit do mentality zdejších lidí natolik, aby mohl napsat tak autentické, silně sociálně a národnostně zabarvené verše vyvěrající z tehdejšího dění ve Slezsku, popisující národnostní a sociální útlak obyvatel Ostravska a Těšínska.  Básník je často jedním z nich. „On, Ondřej, je tím, který bojuje za práva lidu pod Beskydy a lká nad jeho osudem.“ Některé z básní, jakoby skutečně vznikly na základě životních osudů a osobních prožitků některého z autorů.

Vladimíra Vaška, jehož slezský kraj a silné zážitky, které coby mladý muž, v něm a Místku prožil, ovlivnily na celý život. Maryčka Sagonová a Doda Bezručová byly patrně jeho prvními skutečnými láskami. Díky svým místeckým přátelům si také počal uvědomovat sociální a také národnostní rozměr tehdejší společnosti. V Místku, v blízkém Slezsku, na Těšínsku, v drsných Beskydách a v chacharské Ostravě došlo k přeměně bohémského městského mladíka v charakterního muže.

Největší podíl na této změně mělo pravděpodobně jeho přátelství s Ondřejem Boleslavem Petrem, sice o čtrnáct let starším, avšak podobně jako on, mladistvě a bohémsky založeným. Život Ondřeje Boleslava Petra měl mnoho podob, byl učitelem, dělníkem v hutích, havířem. Miloval svůj kraj a zdejší lid a celý život bojoval za jeho svébytnost, proti jeho germanizaci a popolštění. Vše se jakoby ve Slezských písních odráželo. Známo je, že O. B. Peter básně psal, jistě je ale tvořil ve své řeči, v místním nářečí, neboť neměl „českých škol“. Jeho autentické básně však nejsou známy, je ale možné předpokládat, že byly podobné jeho „provolání“, které zapsal do záznamů o činnosti Bruzovské besedy. V této podobě však mohly být srozumitelné pouze místním rodákům a lidem dlouhodobě žijícím ve slezském prostředí. Vladimír Vašek, jeho básně převedl z nářečí, neboli z jazyka „moravského“, do jazyka českého, tak aby je mohla číst mnohem širší veřejnost. Známo je, že Vladimír Vašek opravoval Petrovy básně. Ondřej Petr přinesl námět, svou báseň sepsanou ve své rodné řeči a Vašek jí dal konečnou podobu. K dané „předloze“ přistupoval jako k místnímu zdroji, tak jak se chovají sběratelé k lidové písni  – slezské písni, přepsal ji čitelně a rytmicky do českého jazyka. V tomto případě je nutno obdivovat Vaškovu genialitu neboť z „neopracované surové skály dokázal vytvořit monumentální pomníky a obelisky", nádherná básnická díla světové poezie. Ondřeje Boleslava Petra, ani Vladimíra Vaška, proto nelze považovat za samostatné autory všech básní ve Slezských písních sebraných, byli jimi oba, „Petr a Bezruč“! 

             Před Velkou válkou vyšly Bezručovy Slezské písně  několikrát tiskem. Básní ve sbírce postupně přibývalo, jejich počet se rozrostl o nové dílka, tématicky z Hané, ale také například o již zmiňovanou Labutinku.

Pseudonym Petr Bezruč však byl v roce 1915 zneužit. Ostravský básník Jan Grmela vydal v době I. světové války v Paříži básně obdivující ruského cara a ruskou armádu, signované iniciály P. B.. Vladimír Vašek, alias Petr Bezruč, byl proto zatčen, uvězněn a obviněn z velezrady. Vyslýchán byl ve Vídni a posléze v brněnské věznici na Cejlu. Na základě posudku literárních vědců, kteří jednoznačně určili, že „pařížské básně“ Bezruč nenapsal, však soud rozhodl o jeho nevině. Nebyl ale propuštěn, nadále byl vězněn a vyslýchán. Důvodem byly jeho útočné básně uvedené ve "Slezských písních", k jejichž autorství se jednoznačně přihlásil. Propuštěn byl až, když v roce 1916 vyšel v Německu překlad sbírky Slezské písně, včetně těch nejútočnějších básní, který se setkal s velice kladnou kritikou literátů a veřejnosti.

  Přestože v roce 1917 Petr Bezruč nepodepsal Manifest českých spisovatelů, žádající sebeurčení českého národa, vydobyl si čestné místo mezi národními básníky. Po vzniku Československé republiky mu byly skládány pocty jako národnímu hrdinovi. Stát mu přidělil místo ve státní správě, byl jmenován ředitelem brněnské pošty. Karlova univerzita mu udělila čestný doktorát. Vladimír Vašek však z ředitelského místa abdikoval a v roce 1928 se nechal trvale penzionovat.         

Přerod Vladimíra Vaška v Petra Bezruče

Vladimír Vašek byl „osamocen“, nikdy se neoženil. Měl však přátele, kteří jej zvali k sobě domů, a on u nich rád dlouhodobě pobýval. Na rodném Opavsku to byl jistý Čeněk Kanclíř z Branky u Opavy. Za pobytu u něj, okolo roku 1930, Vladimír Vašek napsal delší lyrickou báseň, „Stužkonoska modrá“. Přestože se v této básni vyskytují jisté reflexe z jeho života, zcela se liší od jeho dříve napsaných básní tvořící sbírku Slezské písně.

            Vašek také často pobýval u přítele Antonína Pírka v Kostelci na Hané, v Červeném domku. Hanou měl rád. V roce 1939 ze do Červeného domku přestěhoval natrvalo.

Ze všeho nejvíce si však zamiloval Beskydy. Nejprve si chtěl koupit chalupu na Gruni. Nabídla se však příležitost, společně s básníkem Otakarem Bystřinou zakoupil usedlost bývalého fojtství na Starých Hamrech. Po Bystřinově úmrtí byla usedlost rozdělena. Vašek si ponechal stodolu, kterou nechal přestavět na obytný srub. Ve srubu dlouhodobě bydlel a přijímal zde i některé návštěvy, často zde byly pořádány i značně bujaré večírky. Odtud se také vydával na své „výplazy“ do hor. Chodíval pěšky, často až na vrchol Lysé hory. Rád se osvěžoval v řekách a potocích, na které cestou narazil, údajně se v nich s oblibou koupal nahý. Stále byl svérázný, stranil se všech oficialit a vyhýbal se novinářům.

V období, mezi válkami, došlo k několika vydání Slezských písní.  Nová vydání básní však jejich autor neustále korigoval. Básně opravoval, většinou však k jejich škodě. Nejčastěji nahrazoval slova převzaté z nářečí novými českými výrazy. Ku příkladu v básni Maryčka Magdonova nahradil původně užité známé slovo „synky“ českým „síňky“, které výpověď verše značně mění:   „ …ze síňky uzří tě…“.  

          Autor Slezských písní se stáhl do ústraní. V roce 1937 byly okázale slaveny básníkovy sedmdesáté narozeniny. Slavnostního odhalení pamětní desky na jeho rodném domě v Opavě se zúčastnilo 17 tisíc lidí, samotný Petr Bezruč však přítomen nebyl. 

V dalším období již téměř netvořil, psal jen příležitostné básně, jakési veršovánky a blahopřání. Tak prožil v ústraní a skoro nečinně také okupaci republiky.

            V roce 1945 byl Petr Bezruč jmenován národním umělcem. Do Prahy se však k převzetí diplomu nedostavil, do Červeného domku v Kostelci na Hané mu jej osobně přivezli ministr kultury Zdeněk Nejedlý a básník Jaroslav Seifert. Udělení titulu Národní umělec bylo doprovázeno finanční odměnou, tu Vladimír Vašek věnoval na výstavbu školy na Starých Hamrech. Sám si také uhradil své pohoštění v hostinci Charbulak, v němž se u této příležitosti pořádala slavnost.

             U příležitosti osmdesátých narozenin v roce 1947, mu zaslal gratulaci i tehdejší předseda vlády, soudruh Klement Gottwald. V básníkovi bojujícím za práva prostého lidu v době Rakousko-Uherska viděl svého ideologického spojence v boji za „lepší zítřky pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany“, také v Československu. V následujícím období, po roce 1948, byla osoba a dílo Petra Bezruče tehdejším režimem, přestože nebyl členem komunistické strany, velice vyzdvihováno, až glorifikováno. Po básníku Petru Bezručovi byly pojmenovány nejen ulice, parky, školy a kulturní domy, ale také průmyslové podniky a šachty.  Sochaři ve velkém tvořili jeho busty a pamětní desky. 

img_0002.jpg  

Pamětní deska Petra Bezruče na budově bývalé místecké pošty. 

Vladimír Vašek se ale nikterak veřejně neprojevoval, uzavřel do sebe. Ve své samotě a s přibývajícími léty, se však ve svém nitru čím dál tím více ztotožňoval s s imaginární postavou básníka Petra Bezruče, kterou sám stvořil.

img.jpgNa sklonku života již trvale pobýval ve svém Červeném domku v Kostelci na Hané. Stařeček, jak mu říkali jeho nejbližší, se vyhýbal všem oficialitám. Neposkytoval rozhovory novinářům. Přímo se skrýval před fotografy. V roce 1957 Vladimír  Vašek slavil v Kostelci své  90.  narozeniny. Oslava byla připravena v zahradě. Před tím, než však z domku vyšel vyhlédl zpoza dveří a uviděl tam fotoreportéry. Vrátil se dovnitř a celá další oslava již probíhala bez něj. „Hosté se bavili na dvoře a on sám doma v komoře.“

            Stařečka bylo nutno oklamat, jak to učinila jeho dlouhodobá dobrovolná sekretářka Zdeňka Tomášková, když ukryla mikrofony do truhlíku s květinami, aby bylo vůbec možné zaznamenat básníkův hlas.  

            

Detail fotografie Petra Bezruče pořízené Z. Mencrem v r. 1957 v Kostelci na Hané.           

Básník Petr Bezruč, zemřel 17. února 1958 v Olomouci. Pohřben byl, dle svého přání, na hřbitově v rodné Opavě. Rozloučení s ním, se zúčastnily tisíce lidí, bylo jich takové množství, že v centru Opavy musela být uzavřena doprava.  

Památník Petra Bezruče

Ještě za umělcova života byla dne 5. května 1956 v Opavě otevřena stálá expozice  Slezského muzea věnovaná životu a dílu Petra Bezruče, záhy z ní vznikl „Památník Petra Bezruče“. V něm jsou uloženy rukopisy, fotografie a další artefakty Petra Bezruče připomínající. Mimo jiné, měla v něm být také uložena zapečetěná obálka obsahující údajně významné sdělení básníka veřejnosti. Mohla být otevřena až za 50 let po jeho smrti.  V roce 2008 stanovená doba uplynula. Obálka byla otevřena, údajně však v ní ale nebylo ničeho. Nenacházel se v ní žádný vzkaz jeho obdivovatelům a čtenářům jeho básní. Snad se jednalo o poslední básníkův svérázný žert - ale kdo ví, jak to s tou obálkou skutečně bylo.  

img.jpg

Básnická sbírka Slezské písně vydaná v roce 1952,údajně jako opakované vydání sbírky z roku 1920

-  zvláštností jistě je, že není nadepsána jménem jejího autora.

 

Slezské písně

         Nejvýznamnější dílo Petra Bezruče, jeho jediná básnická sbírka Slezské písně je tak výjimečná, že si skutečně zasluhuje samostatné pojednání. Tvořena  je básněmi, které jsou jak v české, tak i světové poezii zcela ojedinělými, jednak námětově ale taktéž jejich neobvyklým ztvárněním.

Existuje mnoho rozborů a kritik básní tvořících sbírku Slezské písně. V minulosti se někteří kritici a znalci na dílo Petra Bezruče přímo specializovali. Zatím co ti starší, jako například František Buriánek, či Oldřich Králík, k nimž je nutno přiřadit také Jožu Vochalu a následně Jiřího Urbance, si jej vážili, a někteří jej přímo obdivovali. Většina novodobých kritiků však v jeho básních hledá pouze jakési nedostatky a nepřístojnosti. Někteří dokonce tvrdí, že básně Petra Bezruče jsou údajně nacionalistické a xenofobní. Vysloví li však tyto závěry „znalec“, který ve své práci zmiňuje „slezský Místek“, pak je si možné také o jeho kritice vytvořit určitou představu. Není-li mu známá základní geografie a topografie regionu, ze kterého básně pochází a v němž se příběhy básní odehrávají, nemůže znát jeho historii a proto je nedokáže odpovědně zařadit do dobového kontextu, který je pro jejich rozbor a kritiku podstatný. Nazvat Petra Bezruče antisemitou, jelikož nelichotivě píše o tehdejších frýdeckých a Ostravských podnikatelích židovského původu, je tvrzením značně účelovým, ponejvíce však hloupým. Bezruč je zmiňuje, jako „bohatce“, podobně jako Čechy či Němce, majitele fabrik, lesů a dolů, kteří žili z dřiny dělníků a prostých lidí. Podobně také Bezruč osočuje Poláky národnostně utlačující místní obyvatelstvo. Zpěvák Jarek Nohavica, který některé Bezručovy básně zhudebnil, uvádí, že proto Poláci nemají Bezruče rádi. To je docela možné. Chybí jim sebereflexe a stejně jako oněm „znalcům“, kteří nevědí, že Místek je na Moravě, nikoli ve Slezsku, a alespoň základní znalost dějin Těšínského Slezska. Zdejší obyvatelstvo v minulých stoletích skutečně zažilo snahy o poněmčení a popolštění. Z tohoto stavu historických událostí „Slezské písně“ vzešly.

Jádro sbírky je tvořeno buřičskými anarchistickými básněmi, jejichž sociální a národnostní témata vycházejí ze života obyvatel Těšínska a Ostravska v posledních desetiletích 19. století. Literární znalci a kritici, také umělci a básníci, či národní obrozenci bojující za práva sebeurčení národů v Rakousko–Uherském soustátí, v době kdy byly tyto básně poprvé zveřejněny je přijali velice kladně, ba byli jimi přímo nadšeni. O to větší bylo jejich překvapení, když vyšla najevo pravá identita jejich autora. K pseudonymu Petr Bezruč se přihlásil Vladimír Vašek, poštovní úředník z Brna, nikoli rodák, „bard“, ze Slezska, Beskyd a Těšínska. Snad na základě této skutečnosti někteří znalci Bezručova díla tvrdí, že básně vznikly najednou, v jakémsi náhlém básníkově tvůrčím vzplanutí v posledních létech 19. století v Brně, nedlouho před jejich zveřejněním. Všechny v sobě údajně nesou stejné emoce a jsou napsány s takovým patosem, jenž není možné opakovat a rozložit do delšího časového období.

Témata základních básní sbírky, jejího „silného jádra“, však vycházejí z prostředí Těšínska. Jejich autor se s tímto krajem a jeho problematikou seznámil v době svého pobytu v Místku, v letech 1891 až 1893. Došlo li ke vzniku básní až v Brně, je obdivuhodné, že básník, který mimo prostředí o němž psal žil šest let, měl stále ve svém nitru uchovány tak silné a konkrétní emotivní vzpomínky. Napsal li tyto básně v Brně, pak musel míti, mimo vzpomínek, k dispozici také jisté podklady, snad zápisky neb, pravděpodobněji, alespoň náčrty básní, které vznikly za jeho pobytu v Místku a ve Slezsku. Vždyť v nich uvádí konkrétní místa a události, které se  v nich odehrály. Jejich básnický popis tvořící základ sbírky. Je možné se domnívat, že jsou jimi básně: Ondráš, Návrat, Kantor Halfar, Setkání, 70.000, Blendovice, Tošonovice, Žermanice,  Z Ostravy do Těšína, Ty a já, Škaredý zjev, Den Palackého, Dombrova, Praga caput regni, Domaslovice, Oni a my. 

 Rovněž jedna z nejznámějších básní Petra Bezruče Maryčka Magdónova, nemohla vzniknout bez znalosti konkrétního prostředí v němž se její děj odehrává. Počínaje ostravskými Bartovicemi, přes Frýdek, až ke Starým Hamrům. „Prostředím“ je rozuměno, ne jen ona „divoká řeka Ostravice“, ale také osobní znalost zdejších lidí a jejich mentality. Na Starých Hamrech rodina Magdoňova skutečně žila.

 Uvedený příklad se vztahuje na všechny vybrané básně, které nebylo možné napsat aniž by jejich autor byl „spjat srdcem“s touto zemí a lidem, natož aby vzešly někde „v cizině – v Brně“. Z těchto argumentů také vyplývá verze odůvodňující možný vznik těchto básní:  Ondřej Boleslav Petr, rodák z Těšínska, zanícený bojovník za práva zdejšího lidu, dodal námět  a nejpravděpodobněji za jeho účasti, snad v některém z místeckých hostinců, Vladimír Vašek dal  básním formu. Básně jsou jejich společným dílem -  „Petra a Bezruče“.

Některé z básní jsou stále v mnohém aktuální a bezpochyby by obstály i v současné moderní  poezii.

Vrbice:

Pod Bohumínem, kde dozněla mých dědů řeč,

a mezi Hrušovem, fabrika rudá kde kouří,

fabrika panská, kde dýcháme těžko a ztěžka,

ležíš, má dědino s dřevěným chrámem.

Zapadlé domky, kde na střechách mechy se plazí

ve čtyřech topolech na kříži Kristus.

Tak

Vrazili v čelo mi trnovou korunu při Bohumíně,

přibili ruku mi v Ostravě, v Těšíně v srdce mne bodli,

z Lipiny octu mi podali píti,

při Lysé nohy mi probili hřebem.

Jednou, ó jednou ty pro mne přijdeš,

ty děvucho temných a bezlesklých očí,

co mák nosíš v ruce.

Dál bude bič znít, dál budou nás dávit,

Pod Bohumínem a v Hrušově, v Lutyni, v Bašce,

já to víc neslyším, co je mi po tom –

co je mi po všem.

Další skupinu básní Slezských písní, tvoří ty, které vznikly pod dojmem zážitků z Těšínska, ale napsány byly s největší pravděpodobností až v Brně: Bernard Žár, Pole na horách, Jen jedenkrát, Já, Rybníky za Paskovem, Michalkovice, Leonidas, Kdo na moje místo, Slezské lesy, Kovkop, Markýz Géro a další, ale také báseň Ostrava.

 „Ostrava“ je jednou nejvýznamnějších básní Petra Bezruče, je nanejvýš bojovná, úderná, rebelská. Událost v ní popsaná, krvavý střet vzbouřených horníků s C.K. policií, kdy bylo dvanáct havířů zastřeleno, se však odehrál v roce 1894. V té době již Vladimír Vašek nebyl v místě děje a jeho „kumpán“ z Místku, Ondřej B. Petr pocházející z Těšínska, znalec hornického prostředí, již nebyl mezi živými. Báseň však vznikla! Napsal ji Vladimír Vašek. Konkrétní popis dřiny horníků však musel pocházet z doby kdy ve Slezsku žil. Jakoby do starší básně, jejímž motem je budoucí hrozba vzpoury, byla velice umně vložena připomínka této konkrétní události:           

                „Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,

      pro pány dřel jak prve-

      napřáh jsem kladivo – teklo v ráz

      na Polské Ostravě krve !“

V předchozí části článku o životě Vladimíra Vaška je zmiňována báseň „Jen jedenkrát,“ také ona je jakoby složena ze dvou básnických prací. Snové a skutečné.

 Do mnoha těchto básní jsou vloženy sloky a „obrazy“ z antické mytologie a se starořímské literatury, to i přes to, že jen stěží je vždy možné v nich najít určitou alegorii. Vladimír Vašek se při studiu filologie jistě s řeckou a latinskou literaturou seznámil. Nyní, ve své brněnské „cizině“, své znalosti mistrně využil. Antické příběhy jsou často spojeny s reálnými pohledy a událostmi. Liší se tím od básní vzniklých přímo v místě děje.    

             Další básně Petra Bezruče byly prokazatelně napsány Vladimírem Vaškem až v Brně. Tak je možno usuzovat dle míst, o nichž se v nich píše a také událostí z básníkova života odehrávající se v daném období: Možno jmenovat: Červený květ, Hanácká náves, Kyjov, Pnení, Plumlov, Motýl, Papírový Mojšl, Jedna melodie, Koniklec, Chycený drozd, Leonidas, Hrabyň, Pluh, Opava, Hlučín, Krásné pole, Smrt Césarova, Čtenáři veršů, Dius inteptus, Žně, Idyla ve mlýně, Úspěch, Kalina, samozřejmě Labutinka a další.

             Všechny básně tvořící sbírku Slezské písně napsal Petr Bezruč, jeho autorství, již z hlediska užití abstraktního „spojujícího“ pseudonymu, není možné zpochybnit.

Četl jsem několik rozborů Bezručova díla. Nechci, a ani mi nepřísluší, rozebírat jednotlivé básně sbírky z hlediska jejich provedení, například proč autor měnil užívaný daktyl v trochej a podobně. Domnívám se, že tento rozbor není podstatný.

Nejvýznamnější  je přece  působivost básní, pocit který navodí ve čtenáři, či při jejich poslechu. „Básně jsou hudbou literatury“. Petr Bezruč svými básněmi promlouvá ke čtenáři silně a zcela zřetelně, jsou stvořeny k dramatickému přednesu.

Napsal je všechny !   „ … Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,

                                     toulavý šumař a bláznivý gajdoš,

                                     šílený rebel a napitý zpěvák,

                                     zlověstný sýček na těšínské věži“   

dscn4493.jpg

Památník Slezských písní v Místku:

  Na trávníku před kinem Petra Bezruče leží již několik let balvany a mramorové desky na nichž jsou napsány názvy jednotlivých básní ze sbírky Slezské písně.

Kdysi byly balvany hrdinně umístěny před Německým domem v Místku, před několika lety byly z původního místa odstraněny a vysypány zde. Veřejně symbolizují  současný vztah většiny občanů ke Slezským písním.                                                                      

                                                                            Milan Pastrňák v r. 2017

 

Literatura a  prameny:

Adamec Tomáš.. Let Místeckého Sokola,  Frýdek –Místek, 2007 

Buriánek František. Petr Bezruč, Praha, 1987

Drozd Jan. Autoři Slezských písní, Šenov, 2003,

Drozd Jan. Otevřený dopis literárním a vědeckým institucím aneb   Autoři Slezských písní, Šenov, 2005

Králík Oldřich: Kapitoly o Slezských písních, Ostrava 1957

Urbanec Jiří: Petr Bezruč ve Frýdku a Místku,  Frýdek-Místek, 1987

Valošek Izidor: Bruzovice. Obraz života slezské vesnice.  

Vochala Joža:  Kronika obce Sedliště

Vochala Joža: Místecký pobyt Vladimíra Vaška 1891 – 1893, Opava, 1963               

Dobové novinové články o Petru Bezručovi

Internet: Reference o Petru Bezručovi a jeho díle Slezské písně:  Červenka Miroslav, Kosák Michal,

Internet  Wikipedie: Petr Bezruč,  Slezské písně

Knihovna Lašského muzea v Sedlištích: Vochala Joža: Kronika Sedlišť.                 

SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Archívní fond: Bruzovská beseda

Šlosar Jaromír: Petr Bezruč bez záruky.

Památník Petra Bezruče:  Propagační publikace.

Obrázky a fotografie:

SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Archívní fond: Bruzovská beseda: Deatil části zápisu z konání Valné hromady Bruzovské Besedy z roku 1879  vlastnoručně provedeným Ondřejem Boleslavem Petrem.

Užity byly detaily historických fotografií zveřejněné ve knize Jiřího Urbance Petr Bezruč ve Frýdku a Místku

Soudobé fotografie: Milan Pastrňák