Jdi na obsah Jdi na menu
 


Připomenutí rozdělení Těšínska

14. 3. 2010
Připomenutí rozdělení Těšínska.
 
 V současnosti je Těšínsko pouhým regionem, krajem okolo města Těšína. Zvláštnosti tohoto historického regiónu je to, že je rozdělen hraniční čárou na část polskou a část českou. Státní hranici většinově tvoří řeka Olza. V české části Těšínska ležící, z pohledu z Polska, v nevelké vzdálenosti za řekou Olzou, nazývané „Zaolzie“, žije asi 60 tisíc občanů polské národnosti. Poměrně veliká národnostní menšina žijící na území České republiky je stálou připomínkou problematického dělení Těšínska k němuž došlo po I. světové válce.
 Na historickém území Těšínského knížectví se nachází rovněž obec Václavovice. Rozdělení Těšínska před devadesáti lety, které bylo patrně jednou z nejvýznamnějších události jeho historie se tak zprostředkovaně stále týká obyvatel Václavovic, včetně mně samotného.
 
 Abychom porozuměli okolnostem za nich došlo k rozdělení Těšínska je nutno nejprve se alespoň v krátkosti seznámit s jeho historií a hlavně s národnostním vývojem této části Slezska. Ve Slezsku se již od počátku středověku střetávaly zájmy českých a polských panovníků. V ranných dobách Polského státu bylo Slezsko jeho součástí. Panovali zde Piastovci, příslušníci vedlejší větve polského královského rodu. Postupně se však Slezsko začalo dělit, nejprve na Horní a Dolní, následně na jednotlivá údělná knížectví.
 Území na němž se Těšínsko nachází, bylo do roku 1280 součásti Opolského knížectví. Po smrti knížete Vladislava Opolského, v roce 1281, bylo Opolsko rozděleno mezi jeho dědice. Okolo roku 1290 tak vzniklo samostatné Těšínské knížectví, jehož držitelem se stal kníže Měšek I. První těšínský kníže se záhy zavázal k vojenským službám českému králi Václavu II.. Měškova dcera Viola se stala manželkou českého krále Václava III.. Následně kníže Kazimír I. Těšínský, dne 18.2.1327, přijal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského, stvrzenou v roce 1335 v Trenčíně. Příklon prvních těšínských knížat k českému panovnickému dvoru byl zřejmý. Těšínský kníže Přemysl „Nošák“ zastával výzanamé úřady na dvoře císaře Karla IV. a následně také českého krále Václava IV..
 Těšínské knížectví bylo samostatným subjektem, státním útvarem lenně svázaným s Českým královstvím. Podobně jako Morava, Opavsko, Lužice, nebo Kladsko, bylo také Těšínsko jednou ze zemí Koruny České.
 Historické hranice Těšínského knížectví probíhaly na severu od Bohumína ke Struměni, dále z části po řece Visle až k řece Bialce, která byla východní hranicí Těšínska. Z jihu tvořilo hranici pohoří Beskyd. Západní hranicí byla řeka Ostravice, od jejich pramenů v Beskydech, až k ústí do řeky Odry u Ostravy. K řece Ostravici se vztahuje známé heslo užívané polskými nacionalisty v době dělení Těšínska a polského záboru: „Ostravica – Polski granica !“ 

Obrazek

Historické území Těšínského knížectví .

                     Mapka byla zveřejněna v publikaci: Nástin Dějin Těšínska r.v. 1992.

 Slezsko, včetně území pozdějšího Těšínska, bylo od 5. století, obýváno slovanskými kmeny náležící ke skupině západních Slovanů. Obyvatelé Čech, Polska, Moravy, Lužice a Slezska až do 14. století užívali stejné řečí a bez problémů si rozuměli. Postupně se tato společná řeč počala, dle jednotlivých státních a kulturních center, rozdělovat a odlišovat nově vzniklými výrazy a užíváním přejatých cizích slov. Na základě společného, „slovanského základu“ tak došlo ke vzniku nových jazyků jejichž další vývoj byl určen specifickými podmínkami historických událostí.    

 Na přelomu 13. –14. století v období tak zvané „velké kolonizace“ přišli do poměrně řídce osídleného kraje, horního Slezska, noví osadníci, kteří byli převážně původem z Německa. Smísili se s původním slovanským obyvatelstvem a došlo tak k utvoření národnostní struktury obyvatel, která s malými místními obměnami, například v době valašské kolonizace, přetrvala na Těšínsku prakticky až do 19. století.
 Důsledkem příklonu těšínských knížat k českým panovníkům bylo užívání českého jazyka na Těšínsku. Český jazyk byl rovněž užíván jako jazyk úřední. Vedle jazyka německého a Latiny, byly v českém jazyce činěny úřední zápisy až do doby třicetileté války.
 Po vymření těšínských Pisatovců, kněžnou Alžbětou Lukrécií v roce 1653, přešlo Těšínsko jakož to odumřelé léno České Koruny, rakouskému panovnickému rodu Habsburků. Po třicetileté válce došlo k všeobecnému upřednostňování jazyka německého, který se také na Těšínsku stal úřední řečí.
 Prusko – rakouské války o "rakouské dědictví", v 18. století, rozhodly o tom, že Těšínsko společně s Opavskem zůstaly u Rakouska, zatím co ostatní Slezsko císařovna Marie Terezie ztratila a připadlo Prusku.
 V roce 1783 byla vytvořena správní země Moravskoslezská se sídlem v Brně, která spojila historické území Moravského markrabství s Opavským a Těšínským knížectvím.
 
 Lidé na Těšínsku mluvili zdejší řečí, zvanou „po našimu“. Pouze rakouští úředníci,  němečtí řemeslníci a židovští obchodníci ve městech mluvili německy. Soužití obyvatel hovořících rozdílnými jazyky bylo místními obyvateli chápáno jako zcela přirozené a bylo běžnou součásti jejich života.
 Ve školách, dle nařízení Marie Terezie, se děti na základním povinném stupni učily „v domácím jazyce“ a němčině. Vyšší školství pak bylo již výhradně v řeči německé. Jelikož Těšínsko bylo jednou ze zemí koruny české, vyučovalo se na základním stupni v jazyce českém. Přesněji řečeno, pomocí českých čítanek se mládež učila německému jazyku. Většina žáků, dokonce i učitelů, však českému jazyku nerozuměla, znali pouze „po našimu“.
 Místní řeč, „po našimu“, se vyvinula, podobně jako ostatní jazyky, čeština, polština, ale také moravský jazyk, z původního slovanského jazyka. Dle frýdeckého vikáře P. Prutka,  řeč zdejších lidí stála uprostřed mezi polštinou a jazykem moravským, jímž byla na Těšínsku nazývána čeština.
 Teprve později byla řeč „po našimu“ nazývána polským nářečím, které mělo býti údajně tvořeno na základě jazyka polského a z části českého. Navýšení množství převzatých polských slov do tohoto původního jazyka však bylo způsobeno navýšením počtu obyvatel Těšínska mluvících polsky, ke kterému došlo v druhé polovině 19. století.
 V důsledku rozvoje průmyslu se tehdy na Těšínsko přistěhovalo značné množství lidí, nových pracovníků v nově zakládaných a otevíraných dolech a fabrikách. Ve většině případů se jednalo o rakouské občany původem z Haliče, kteří byli silně národnostně polsky orientováni. Během poměrně krátké doby se počet obyvatel Těšínska zdvojnásobil. V průmyslových centrech, například v Karviné, Orlové, Petřvaldu a Třinci se počet obyvatel zvýšil až pětinásobně. Obrovský nárůst obyvatel polské národnosti výrazně změnil národnostní strukturu Těšínska.
 Navýšení poštu obyvatel polské národnosti bylo logickým důvodem k rozšiřování polského jazyka na Těšínsku. Polský jazyk byl již od roku 1848, vedle jazyka německého, druhým úředním jazykem v tehdejším Rakousku. V Těšíně začal býti, v roce 1851, vydáván polský časopis „Gwiazdka Cziesynska“. Zakládání polských kulturních spolků, čítáren a divadel na Těšínsku bylo řízeno z polského kulturního centra v Krakově. 
 Veliký vliv na rozšiřováni polského jazyka na Těšínsku měli polští kněží, kteří kázali v polském jazyce. Původní české zpěvníky v kostelech nahradily zpěvníky polské. První polský zpěvník sepsal katolický kněz Antoni Janusz.
 Dohled nad školstvím měla církev, polský jazyk tak byl na Těšínsku zaváděn rovněž do škol. Jablunkovský děkan, Vavřinec Piontek, žádal dne 16.3.1848 úplné odstranění jazyka moravského (českého) ze škol a zavedení výuky polského jazyka a to do všech škol na Těšínsku, včetně Frýdecka.
V šedesátých létech 19. století napsal učitel Sliwka první polské učebnice.
 Od posledních let 19. století začal působit ve Fryštátu polský kněz Stanislav Stojanowski, který v novinách „Glos ludu Slesskego“ prosazoval radikální polské nacionalistické názory.  
 
 Horlivým šiřitelem polské řeči v Šenově, ve Václavovicích a Bartovicích byl farář Antonín Monczka, který v rámci šenovské farnosti prosazoval zavedení polského jazyka také do škol.
 
 K rozšiřování polského jazyka na Těšínsku však největší měrou přispíval účelový a nepravdivý výklad místní řeči „po našimu“, označované jako těšínské nářečí, či polské nářečí, neb přímo jako „lámaná polština“.
 Starousedlíky na Těšínsku s nově příchozími Poláky sice nejprve spojoval určitý odmítavý postoj proti nadřazenosti němčiny, avšak po nárůstu počtu obyvatel polské národnosti a upřednostňování polského jazyka, začal tento nový fenomén, polský nacionalismus, obyvatele rozdělovat.
 Události se odehrávaly v době, kterou je možno nazvat „národním uvědoměním“, v Čechách nazývaným „národním obrozením“. Na území, které nebylo tak značně zasaženo polským přistěhovatelstvím, na Frýdecku a v Pobeskydí, začaly vznikat vlastenecké a čtenářské spolky, takzvané „Besedy“. Členové těchto spolků usilovali o zachování původního slovanského cítění a jazyka zdejšího lidu. Nadšení vlastenci, „národovci“, jako Stanislav Stach z Václavovic, či Josef Stříž z Bruzovic, Augustin Peter z Frýdku, kněží Jan Ježíšek z  Žermanic a Domaslavic a Antonín Poledník z Kaňovic a Vratimova a mnoho dalších, rozšiřovali české knihy a časopisy. Z dochovaných zápisů však vyplývá, že místní písmáci a vlastenci, přestože šířili české knihy, se sami necítili být Čechy, považovali se za „slezské Slovany“, které Ondřej Boleslav Peter stavěl na roveň bratrům Moravanům a Čechům.
 Snad proto bylo Těšínsko pro české národní buditele v Praze a Čechách „velice vzdálené“. Navíc, lidé zde hovořili řečí, které Češi nerozuměli. České národní obrození, působící a směřované z Čech, se tak na Těšínsku téměř neangažovalo. První české noviny, týdeník, „Těšínské noviny“, řízené Bedřichem Šimečkem zde začaly vycházet až v r. 1894. 

 Národnostní a sociální poměry a události na Těšínsku této bouřlivé doby, posledních desetiletí 19. století, zachytil ve svých básních Petr Bezruč. Slezské písně, ať je již napsal kdokoli, jsou pohledem člověka, který v tomto kraji žil, slezského Slovana spojeného s rodnou řečí a zemí, jehož národnostní cítění snad až alegoricky vyjadřují verše básně 70 000...„Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili...." 

  Zatím co v Čechách bylo jednoznačně zřejmé, kdo ke které národnosti náleží, na Těšínsku si lidé teprve tehdy začali volit svou národnost. Nejvíce lidí cítilo příslušnost a určitý vztah k rodné zemi, k Těšínsku a Slezsku - ke „slezanství“. V mnoha případech však bylo jejich rozhodování účelově zmanipulováno, ovlivněno polskou agitací, která se opírala o falešné vysvětlení původu řeči „po našimu“ jakož to polského nářečí a od něj byla odvozována polská národnost lidí, kteří jí mluvili.

 Pro Slezany, kteří se nechtěli přiklonit na polskou stranu a trvali na vazbě ke své zemi, byly vymýšleny hanlivé pojmenování jako „Šlonzaci“, nebo Waserpoláci. Politické zájmy Slezanů na Těšínsku zastupovala Slezská lidová strana, jejíž předsedou byl Josef Koždoň.

 V letech 1880 a 1910 se v Rakousku – Uhersku a tím také na Těšínsku uskutečnila sčítání lidu. Slezská národnost, k níž by se hlásilo nejvíce místních obyvatel však nebyla uznávána a ve sčítání nebyla uvedena. Určování národnosti se řídlo dle takzvané „obcovací řeči“. Jelikož místní řeč „po našimu“ byla považována za polské nářečí, byla ve sčítání u lidí, kteří ji mluvili uváděna Polská národnost. Polská národnost byla uvedena u asi 54 % místních obyvatel, k České národnosti se hlásilo 24 %, k Německé národnosti asi 18%. Zkreslené výsledky sčítaní obyvatel z roku 1910, však byly v konečném důsledku, velice významné pro další vývoj události na Těšínsku a jeho následné dělení.
 
 V roce 1914 vypukla I. světová válka Již když začala bylo zřejmé, že ať skončí jakkoli, změní se poválečné uspořádání Evropy. 
 Československý stát, podobně jako stát Polský, před započetím této „velké války“ neexistoval.
 Polsko bylo třetím dělením v roce 1794 rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko. Poláci si od porážky Ruska slibovali vytvoření Polského státu, na polském území okupovaném Ruskem, což jim bylo Německem a Rakouskem přislíbeno. Proto Józef Pilsudcky, se svou „jízdní hlídkou“, začal velikou osvobozovací anabázi. Během krátkého času vytvořil tři polské legióny, které bojovaly po boku Rakouska - Uherska a Německa proti Rusku, v té době proti jedné z zemí „Dohody“. Nábor do polských Pilsudského legionů probíhal také na Těšínsku a jejich výcvik se konal i v Sikorově parku v Těšíně. 
 Vojáci ostatních porobených národů oproti tomu přistupovali k plnění vojenských povinností laxně, případně stáli přímo proti Rakousku – Uhersku. Příkladem byli čeští legionáři. 
 Obě strany, jak Polská, tak Československá, již během války vznesly požadavek na připojení Těšínska ke svým budoucím republikám.
 Polská strana, v případě Těšínska, operovala s „právem národů na sebeurčení“, vycházejíce z již uvedených sčítání lidu v lerech 1880 a 1910.
 Československá strana požadovala uplatnění historického práva na Těšínsko, jako na jednu ze zemí Koruny české. Československu jakož to státu, díky legionářům, stojícího na straně „Dohody“, bylo již během války toto právo na připojení Těšínska k budoucí Československé republice „Dohodovými mocnostmi“ přislíbeno. Mezi realisticky uvažujícími politiky však převládal názor, že území Těšínska bude museti býti rozděleno dohodou mezi oba státy.
 
Dne 22.9.1918, na mohutném táboru lidu na Ostré Hůrce nedaleko Opavy se vyslovilo několik tisíc lidí pro připojení Slezska k budoucí Československé republice.
 
 První světová válka se však chýlila ke konci. Na východní frontě byl mezi Ruskem a Německem uzavřen „Brestský mír“. Německo začalo stahovat své jednotky z Ruska a Ukrajiny. Ve Varšavě ustanovená Polska Rada Narodowa byla nucena učinit kroky ve věci vytvoření a stanovení hranic nové Polské republiky.
 Dne 8.10.1918 byl z německého vězení propuštěn Jozef Pilsudsky. ( Němci byl zajat a uvězněn jelikož odmítl přisahat věrnost Německu.) Pilsudsky opět stanul v čele armády, tentokrát již samostatného Polska.  
 
 Na Těšínsku, dne 7.10.1918, polští poslanci Jozef Londzyn a Tadeuš Reger, prohlásili, že se polské obce se chtějí připojit k Polsku, což také opakoval 12.10.1918 v Těšíně poslanec Jan Michejda.
 Dne 19.10. 1918 byla založena Rada Narodowa knížectví Těšínského, která 30.10.1918 vydala prohlášení v němž „slavnostně vyhlašuje státní příslušnost knížectví Těšínského ke svobodnému, nepokořenému Polsku a přebírá nad ním státní moc“. 
 Skupina polských důstojníků ovládla těšínskou vojenskou posádku a začala odzbrojovat další rakouské posádky a obsazovat radnice. V noci z 31.10. na 1.11. 1918 Polsko vojensky obsadilo všechny „polské“ vesnice na Těšínsku.
 
V Šenově byla polským důstojníkem, učitelem Pawlasem, odzbrojena posádka maďarských hulánů umístěných v šenovském zámku. Pawlas se údajně zmocnil osobní zbraně jejich velitele a přikázal mu vydat rozkaz ke složení zbraní. Možná, že to byli ti huláni, kteří dne 14.10.1918 krvavě potlačili protirakouskou demonstraci na Slezské (tehdy Polské) Ostravě. Snad proto, že je nestihl žádný trest, odešli ze Šenova radostně a se zpěvem.
 Vojenské oddíly počaly vznikat také z řad českých vlastenců. Velitelem československých „Dobrovolců“, jak se sami začali nazývat, se stal nadporučík Jaroslav Pavlík, který se zapojil mimo jiné do přebírání radnice ve Frýdku. (Od starosty Josefa Pawlika a okresního hejtmana Beneschovského.) Vytvořen byl Frýdecký prapor dobrovolníků pod vedením nadporučíka Josefa Janouška. Jednotka následně zasahovala také na Slovensku a účastnila se bojů na Těšínsku.
 Českoslovenští dobrovolníci vystřídali v šenovském zámku maďarské jednotky rakousko – uherské armády. Jídlem a otopem je měl zásobovat správce šenovského velkostatku Millde, ten se však o ně nestaral. V zimě 1918/1919 klesaly teploty až k –25 stupňům. Vojáci ubytování v zámku proto začali získávat dřevo k topení tím způsobem, že v zámku rozebírali dřevěné konstrukce, hlavně střechy. Což vedlo k proboření krovu a zatékání do objektu. Došlo k narušení zdiva, jeho sesutí a tím k následnému nucenému stržení celého objektu zámku v roce 1927.
 
 Československý Zemský národní výbor na Těšínsku byl založen až po vyhlášení Československé republiky, dne 29.10.1918. Československá strana, usilovala o vznik republiky v rámci hranic Koruny České, tudíž také o přičlenění celého Těšínska k republice.

 Dne 2.11. a 5.11. 1918 došlo v Orlové k podepsáni prozatímního protokolu mezi polskou Radou narodowou a Zemským národním výborem na Těšínsku. Důvodem jeho sepsání bylo zachování stavu k němuž došlo po „revolučním“ převzetí místní moci na Těšínsku obsazením jednotlivých radnic a obecních úřadů skupinami polských, neb českých vlastenců. Protokol byl pouze prozatímní a nikterak neupřesňoval budoucí hranici mezi oběmi státy, její stanovení mělo být svěřeno vládám v Praze a Varšavě.

 

Obrazek

            Rozdělení Těšínska dle prozatímní dohody zástupců Rady narodowe
                   a Zemského národního výboru dne 5.11.1918.
                   Území české strany je zakresleno modře.
                   Mapka byla zveřejněna v publikaci: Nástin Dějin Těšínska r.v. 1992

  Polská vláda J.Moraczevského však dne 25.11.1918 vypsala "celopolské" volby do Polského Sejmu, které se měly konat dne na 26.1.1919 také na Těšínsku, Spiši a Oravě. Uskutečnění voleb do polského státního orgánu by znamenalo výkonávnávání státní moci na území, které bylo v té době sporné a Polsku nenaleželo.

 Československá republika proti tomuto neoprávněnému kroku Polska oficiálně protestovala. Byla však odmítnuta. Český konzul v Krakově Locher měl předat protest polskému předsedovi vlády, byl však internován ve svém bytě v Krakově. 
 Československá vláda, z důvodu zabránění konání voleb na Těšínsku do polského státního orgánu a tím jeho přiřazení do státní správy Polské republiky, požadovala po státech „Dohody“ o vyslání mezinárodních jednotek na Těšínsko, které zde měly zajistit nekonání voleb a klid do doby, než bude spor vyřešen. Francie a Itálie však jejich žádosti nevyslyšely.
 V této situaci se Československá vláda rozhodla, z důvodu zabránění konání plánovaných voleb do Polského Sejmu na území, které Polsku nenaleželo, vyslat na Těšínsko vojsko. Dne 23.1.1919, v ranních hodinách, se skupina francouzských důstojníků v čele podpl. Šnejdárkem, který byl rovněž francouzským občanem, navštívila polského velitele Těšínska Latinika. Vyzvala jej, odvolávajíce se na údajný příkaz „Dohody“, ke stažení polských vojsk z Těšínska. Chtěla tím zabránit následujícím vojenským střetům, za situace kdy československá armáda měla čtyřnásobnou početní převahu. Latinik, po telefonické konzultaci s Varšavou, však návrh odmítl.
 Dne 23.1.1919, tři dny před plánovanými volbami, proto začaly československé vojenské jednotky, pod vedením podplukovníka Šnejdárka, obsazovat území Těšínska. Začala takzvaná „Sedmidenní válka“.
 Československé vojsko složené z českých legionářů a francouzské cizinecké legie, zkušených vojáků prošlých mnohými boji na frontách I. světové války, poměrně snadno obsazovalo jednotlivá místa na Těšínsku v nichž docházelo pouze k lokálním potyčkám s jednotkami polské armády a vojensky organizovanými jednotkami třineckých dělníků.
 Nutno též připomenout politování hodný incident k němuž došlo ve Stonavě, kdy asi dvacet polských zajatců zde bylo, přímo na ulici, zastřeleno, ubodáno a ubito vojáky československé armády. Přestože nejsou známy bližší okolnosti tohoto politování hodného incidentu, zda se jednalo o zabránění pokusu útěku, či potlačení vzpoury, neb pomsty za zastřelené kamarády, je nutno tuto událost jednoznačně odsoudit.  
 K největším bojovým střetům došlo ve dnech 28. až 30. 1. 1919 u Skočova. Boje si vyžádaly, na  Československé straně 53 mrtvých, 124 raněných a 63 nemocných (byly kruté mrazy až –25 st. celsia). Na Polské straně bylo 92 mrtvých, 855 raněných, zajato bylo 37 důstojníků a 502 vojáků. Více než 800 polských vojáků bylo nezvěstných, asi zběhli. Válečné události se dotkly i civilních obyvatel, české úřady internovaly v Olomouci 251 civilistů a polské úřady 562 Čechů v Dabiu.
 V Polsku, v Těšíně a u Skočova, byly polským legionářům, padlým v této sedmidenní válce postaveny pomníky. Pomník padlým československým legionářům vystavěný v Orlové byl během polské okupace této části Těšínska před II. světovou válkou rozbořen. Částečně opravený se nachází na orlovském hřbitově dodnes.
 
 Československé jednotky se dne 30.1.1919 zastavily na řece Visle. Na zásah dohody se však musely stáhnout, do prostoru, určeného „Dohodovými mocnostmi“. Dne 3.2.1919 byla mocnostmi stanovena nová demarkační čára mezi Československem a Polskem. V důsledku níž uhelná pánev a trať Bohumín – Těšín zůstala v československých rukou. Avšak železniční trať z Těšína na jih, na Slovensko, měla být obsazena dohodovými jednotkami, případně polským vojskem. Československá strana se musela zavázat, že přes své území propustí dodávky zbraní Polsku.
 Dne 12.2.1919 přijela na Těšínsko mezinárodní kontrolní komise, která měla monitorovat stav na Těšínsku a dohlížet na dodržování klidu zbraní. Dne 25. 2. 1919 byla podepsána vojenská dohoda, která přesně vymezovala demarkační linií a stanovila oběma stranám maximální počty vojska, které směly na Těšínsku ponechat. Maximálně 4 prapory o síle 3000 mužů. 
 Polští dělníci na území připadlém Československé republice proti tomuto rozdělení území Těšínska protestovali šestitýdenní stávkou, trvající do 25.3.1919.  
 V důsledků konané stávky a sociálních nepokojů československá strana nedodržela závazek spočívající v zasílání zbraní Polsku, dle dohody z 3.2.1919, uzavřené těsně po válečném konfliktu.
 
 Místní obyvatelstvo, více než půl roku po ukončení „Velké války“, rozpadu Rakouska Uherska a vyhlášení nástupnických republik, žilo v nejistotě. Lidé nevěděli, ke které republice připadnou, zda k Polské, či Československé.
 Ve Václavovicích se u příležitosti svátku upálení Jana Husa dne 6.7. 1919 konala na kopci u Žabkovského, lidová slavnost. Zapálena byla vatra. Slavnosti se účastnilo asi 500 lidí požadujících připojení k Československé republice.
 
 Rozdělení území Těšínska, dle rozhodnutí z 12.2.1919, však nebylo přijatelné pro obě strany. Následovaly další diplomatická jednání na mírové konferenci v Paříži.
 Ve dnech 21. až 29.7. 1919 se konala česko-polská konference v Krakově. Během ní však nedošlo ke shodě. Obě strany se odlišovaly především v interpretaci dohody Rady narodowe a Zemského národního výboru ze dne 5.11. 1918. Polská strana považovala tento protokol za právní a konečný dokument stanovující rozdělení Těšínska, kdežto Československá strana jej považovala pouze za prozatímní protokol stanovující rozdělení kompetenci národních výborů na dosud právně nerozděleném území Těšínska.
 Jednání se opět vrátilo k jednání v Paříži. Obě strany nadále oficiálně požadovaly připojení celého území Těšínska ke svým republikám.
 Polsko vycházelo z práva na sebeurčení národů. Nutno však říci, že jej uplatňovalo  pouze v případě Těšínska, na východě svého nově vznikajícího státu požadovalo, podobně jako Československo na Těšínsku, užívání historického práva a usilovalo o stanovení hranic dle Polsko Litevské unie ze 17. století.
 Československo své nároky na Těšínsko odůvodňovalo historickým právem na toto území Koruny České. Velikou důležitost přikládalo vlakovému spojení se Slovenskem a udržení průmyslového a uhelného revíru.
 Československá strana operovala také se skutečností, že jen část Poláků na Těšínsku reprezentuje usedlíky, neboť většina z nich přišla za prací z Haliče teprve nedávno.
 Při jednáních rovněž poukazovalo na to, že velká část obyvatelstva, které mluví polským nářečím cítí zemskou příslušnost ke Slezsku a necítí se být Poláky.
 Slezané, tak zvaní „Šlonzáci“, byli od počátku sporu o Těšínsko jeho třetí stranou. Nejprve požadovali, s podporou místního, tudíž německého kapitálu, vytvoření samostatného státu na území Horního Slezska, případně pouze Těšínska. Vytvoření státu, jakéhosi Východního Slezska, podporovali němečtí průmyslníci v jejichž čele stál rovněž hrabě Larisch. Po I. světové válce, v době protiněmeckých a protirakouských nálad, se tento požadavek záhy ukázal jako nereálný.
 
 V průběhu jednání na mezinárodní konferenci v Paříží se však zvažovala také další, kompromisní řešení. Československá strana uvažovala s možností stanovení hranice na horním toku řeky Visly. Polská strana ustoupila od požadavku připojení celého Těšínska. Frýdecko chtěla ponechat u Československé republiky.
 Dne 22.8. 1919 byla navržena tak zvaná Tissiho linie, která rozdělovala ostravsko karvinský uhelný revír mezi Polskou a Československou republiku, které navíc nemohlo kontrolovat pro ní důležitou Bohumínsko – Košickou železniční dráhu. Tissiho linie byla pro Československo nepřijatelná.
 V této situaci předložil Edvard Beneš žádost o vyhlášení plebiscitu na celém území Těšínska, což 27.9.1919 akceptovala i polská strana, která již dříve požadovala uskutečnění lidového hlasování, ovšem jen ve vybraných regiónech, například na Fryštátsku. Plebiscit se měl konat do 3 měsíců. Měl mít pouze informativní charakter, konečné rozhodnutí mělo připadnout státům „Dohody“.
 
 V den prvního výročí vyhlášení samostatnosti Československa, 28.10.1919 se ve Frýdku uskutečnilo několikatisícové shromáždění místních občanů, kteří požadovali připojení k Československu.
 
 Příprava plebiscitu na Těšínsku patří k nejsmutnějším stránkám historie Těšínska. V době přípravy referenda docházelo mezi oběmi stranami k nevybíravým propagandickým útokům. Jedna strana osočovala druhou z různých křivd a nepravd. Dobový tisk a propagační kampaň byla z obou stran plna lží a vulgarit.
 Docházelo však také k přímým fyzickým střetům mezi obyvatelstvem, které měly za následek i ztráty na životech. Používány byly i střelné zbraně, ba dokonce i ruční granáty. Ozbrojené skupiny lidí, takzvané „bojůvky“, vzniklé na obou stranách, pořádaly výpravy proti svým protivníkům. Na polské straně stáli v čele těchto ozbrojených skupin i důstojníci a poddůstojníci za tímto účelem uvolněni z polské armády. Na československé straně, jako obrana proti těmto bojůvkám, začala svou činnost ozbrojená organizace „Občanská obrana“. Tehdejší situace na Těšínsku hraničila se stavem občanské války. 
 V přípravě referenda byla rovněž nezanedbatelná negativní účast polského vládního zmocněnce pro Těšínsko, J.Zamorského, který své bouřlivé projevy často podporoval provoláváním hesel třineckými hutníky. Během přípravy všelidového hlasování prohlásil, že „Polsko stejně pokřivený plebiscit narovná šavlí.“ Zamorski byl záhy polskou vládou odvolán.
 Nejsilnější „agitací“ československé strany byly dodávky jídla a šatstva do tohoto kraje, což na polské straně nebylo možné.
 Mezinárodní plebiscitní komise přijela na Těšínsko koncem ledna 1920 a 23.3.1920 stanovila podmínky pro vyhlášení referenda, které však byly pro obě strany nepřijatelné. Pro neustálé nepokoje byl plebiscit odložen na konec května či červen roku 1920. 
 Dále byly upřesňovány podmínky referenda. Česká strana požadovala hlasovací právo pouze pro osoby s domovským právem. Polská strana pro všechny, tudíž i pro neusedlé Poláky, dělníky přišlé z Haliče. Konečná dohoda zněla, že hlasovat může, každý kdo se na Těšínsku narodil před rokem 1899.
 Během přípravy referenda začala Československá strana vyjednávat s Koždoňovou „Slezskou lidovou stanou“. Slezané na Těšínsku se sice původně domáhali samostatnosti Těšínska. Nešlo o nějakou podlízavost Němcům, jak je jim často podsouváno, ale vycházeli ze situace na Těšínsku, kdy většina starousedlíku vnímala příslušnost zemskou, nikoliv polskou nebo českou. Což bylo zcela cizí Polákům a Čechům usilujícím o zisk Těšínska a jeho připojení ke svým národnostním republikám.
 V situaci, kdy se požadavky slezských Němců a Slezanů, nejprve požadujících vyhlášení samostatného státu, ukázaly jako nereálné, byli Němci a Slezané - „Šlonzáci“, v čele s Koždoněm, pro připojení celého Těšínska k Československé republice. V přiřazení ke státu s větším procentuálním zastoupením národnostních menšin v celkové skladbě obyvatelstva si slibovali snadnější prosazování svých národnostních práv. V dubnu 1920 bylo zřejmé, že Němci a Slezané na Těšínsku budou hlasovat pro připojení k Československu.
 Polská strana proto počala od referenda ustupovat. Polská plebiscitní komise zakázala starostům připravovat seznamy voličů a dne 24.4.1920 Polsko oficiálně odmítlo referendum jako neproveditelné.
 (Mnohdy je mlně uváděno, že se plebiscit na Těšínsku konal. Na Těšínsku však k všelidovému hlasování nedošlo. Místní referendum se uskutečnilo v Horním Slezsku, kde se většina obyvatel rozhodla pro připojení k Německu.)
 
 V Paříži byla proto opět zahájena nová jednání mezi Československou a Polskou republikou. Polským zástupcem E. Piltzem byl předložen návrh na arbitrážní rozdělení Těšínska. Československo prostřednictvím E. Beneše dne 24.5.1920 vyslovilo s arbitráží souhlas.
 Na Těšínsku i nadále probíhaly národnostní a sociální nepokoje. Dne 21.5.1920 vstoupilo do stávky 10 tisíc polských dělníků. Na ni navázala stávka českých dělníků. Rozhodnutí o neuskutečnění referenda mohlo ještě situaci výrazně zhoršit, z důvodu zabránění pokračování a navyšování násilností, byl 25.5.1920 na Těšínsku vyhlášen výjimečný stav. 
 
 Polsko tehdy bojovalo na Ukrajině s bolševickým Ruskem. Utvářelo hranice budoucí samostatné Polské republiky, v historických hranicích ze 17. století, daleko od území souvisle obývaného Poláky. Polská vojska obsadila i Kyjev. Situace se však náhle obrátila a ruská komunistická armáda se ocitla na dohled Varšavy. Polská vláda proto vyslala premiéra Grabského k vládám „dohodových států“ s žádostí o pomoc.
 Na konferenci velvyslanců konané dne 10. 7. 1920 v belgických lázních Spa, velmoci podmínily pomoc Polsku přijetím mezinárodní arbitráže na Těšínsku.
 Kompromisní dokument pro arbitrážní rozdělení Těšínska připravil československý ministr zahraničí. (Francouzský rukopis Edvarda Beneše na návrhu dohody tuto skutečnost potvrzuje.) Edvard Beneš se opět představil jako „mistr kompromisu“, kdy ustoupil se svého původního, kompromisního návrhu, rozdělení Těšínska na řece Visle až k hranici na řece Olze.
 Pomoc „Dohody“ Polsku byla úspěšná, bolševici byli od Varšavy odehnáni. Polsko vytvořilo poměrně veliký stát v hranicích historického území bývalé Polsko – Litevské konfederace zahrnující rovněž části Běloruska a Ukrajiny.

Obrazek

Rozdělení Těšínska se zakreslením státní hranice
            Československé republiky s Polskou republikou, stanovené dne 28.7.1920                                   
                         Mapa byla zveřejněna v publikaci: Nástin Dějin Těšínska r.v. 1992

 Ke konečnému stanovení hranice mezi Československem a Polskem situované převážně na řece Olze došlo 28.7.1920. K potvrzení a dokončení vytýčení poslední části hranice v oblasti Hrčavy a Javořinky došlo až v únoru 1924. 

 Opuštění myšlenky připojení celého Těšínska k Československému státu však vyvolalo nespokojenost u československého národnostního hnutí. Hlavně pak u místních Němců a Slezanů, kteří se kompromisním jednáním, po předešlých dohodách, cítili zaskočeni.
 Největší pocit křivdy však měli Poláci, cítili se poškozeni tím, že k rozhodnutí došlo ve svízelné situaci Polska, kdy Polské republice nezbývalo, než s arbitráži souhlasit. Nebýt však zbytečného zdržování polské strany, mohlo dojít k rozdělení Těšínska již mnohem dříve, v době kdy polská armáda na východě vítězila.
 Po rozdělení historického území Těšínského knížectví byla k Československu přičleněno asi 56 % území Těšínska s 68% obyvatel. Ćeskoslovenská republika rovněž získala důležitou železniční dráhu spojující Čechy se Slovenskem a celý uhelný revír.
 Hranicí na řece Olze bylo rozděleno rovněž hlavní město Těšínska, Těšín. Československu připadlo jeho průmyslové předměstí s velikým vlakovým nádražím. Polsku připadla centrální historická část města se správními a kulturními institucemi.
 K Polsku tak bylo připojeno území Těšínska s většinovým počtem obyvatel hlásících se k polské národnosti. Odtrženo bylo takzvané „Zaolzí“, které je neustále místem napětí mezi oběmi národnostmi.
       
 Ve sporu o Těšínsko, v souvislosti s jeho rozdělením, se zřetelně projevily mocenské zájmy dvou zainteresovaných stran, jak Československé, tak Polské. Každá z nich se snažila získat toto území pro svou republiku. Jen obtížně lze soudit, která z nich se zachovala hůře.
 Československá strana sice deklarovala, že se bude řídit historickým právem na území, které náleželo ke Koruně české, avšak již předem uvažovala s kompromisním řešením. Sledovala hlavně ekonomické a správní zájmy republiky, přičemž však nebyla schopna akceptovat národnostní stav na Těšínsku. (S obdobným problémem se konec konců setkávala v celém Československu o čemž svědčí uměle vytvořená Československá národnost.)
 Polská strana v případě Těšínska prohlašovala uplatňování práva na sebeurčení národů, stejná práva však menšinám v tehdejším Polsku odpírala.
 Na připojení Těšínska k Polsku se dlouhodobě cíleně připravovala. Operovala falešnými argumenty spočívající hlavně v překrucování určování národnosti obyvatel Těšínska. Řeč „po našimu“ označovala jako pouhé polské nářečí a lidi, kteří ji mluví byli dle této falešné argumentace tudíž rovněž polské národnosti.
 Nutno připomenout, že „po našimu“, či „po našymu“, se mluví na Těšínsku i v současnosti, a to jak na jeho polské, tak na české straně. Stále je to řeč, které plně nerozumí jak Češi, tak i Poláci. 
 V připojení Těšínska sledovala také polská strana hlavně ekonomické zájmy. Okupace jeho české části Polskou republikou v roce 1938, značně přesahující región “Zaolzí“, zasahujícíc až k jeho průmyslové oblasti, Ostravě a Petřvaldu, tuto skutečnost potvrzuje.
 Historické právo samostatného knížectví Těšínského nebylo v době jeho dělení akceptováno. Místní obyvatelstvo se stalo pouhými figurami na šachovnici partie rozehrané mezi polskou a československou vládou. Obě republiky, Československo a Polsko, si rozdělily zemi, která z jejich pohledu, jako by ani neměla své původní obyvatelstvo a žili zde pouze přistěhovalci, Poláci, Češi, nikoli místní Slezané, kterým bylo právo na sebeurčení národa odepřeno.
 Ještě v současnosti je na rozdělení Těšínska pohlíženo optikou států, které si jej mezi sebe rozdělily, nikoli obyvatel této země.
 Poznání historie se podobně jako jiné vědy neustále vyvíjí. Spor o Těšínsko jednoznačně zdůraznil nutnost opuštění vžitých šablon „národnostního dějepisu“ a nutnost přiklonění se k „zemskému pojetí výkladu dějin“.
 
Výše uvedenou řeč o rozdělení Těšínska jsem vedl na besedě v Šenovském muzeu a knihovně dne 3.3.2010 v Šenově.

                                                                                                                                          Milan Pastrňák  

 

 

Prameny:

 

Adamec Tomáš: Kdo byli „Dobrovolci z let 1948-1919 Bezručova kraje ?“ Těšínsko -
Grawrecki Dan: Těšínsko v období mezi světovými válkami (1918 – 1938) – Nástin
                        dějin Těšínska r.v. 1992 
Káňa Otakar, Pavelka Ryszard: Těšínsko v Polsko – Československých vztazích 1918 – 1939, r.v. 1970.
Korbelářová Irena, Žáček Rudolf: Těšínsko – země Koruny české r.v.2008
Pamětní kniha obce Šenova.
Pamětní kniha obce Václavovice.
Szelong Krzisztof: Plebiscit a otázka sebeurčení těšínského obyvatelstva 1918 – 1920. Těšínsko
Valenta Jaroslav: Rozdělení Těšínska před sedmdesáti lety.- Těšínsko 4/1990
Valenta Jaroslav: Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech. Těšínsko 2/2001
Vochala Joža: Minulost kraje, Sv. 2. Rok 1848 ve Slezsku a na severovýchodní Moravě.
Wikipedie: Internet – Rozdělení Těšínska
Žáček Rudolf: Dějiny Slezska v datech r.v. 2004
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář