Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zbojníci a rebelové - I.

Zbojníci a rebelové. – I.

 Nepokoje a rebelie podaných ve Václavovicích a na Šenovském panství v 18. století – zrušení nevolnictví.

 V 18. a 19 století se na šenovském panství, tudíž rovněž ve Václavovicích, se odehrály tři veliké rebelie poddaných proti vrchnosti. Vzpoury vždy předznamenaly zásadní společenské změny, ke kterým došlo v roce 1781 a v roce 1848.

 V období po třicetileté válce docházelo k postupnému utužování poddanství. Následně, v 18. století, dosáhlo feudální uspořádání společnosti svého vrcholu, které však zároveň postupně směřovalo ke svému konci.

  Václavovice byly do Šenovského panství začleněny až po roce 1720. V uvedeném roce se stal majitelem Šenova Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště. Okolnosti mu přály a počal své majetky rozšiřovat. Nejprve sice, již v roce 1720 koupil od Maxmiliána Bernarda Skrbenského z Hříště za pouhých 60000 zl Kunčické panství, které zahrnovalo vlastní Velké Kunčice, Vratimov, Řepiště, Rakovec, Horní Datyně a Václavovice.1 V roce 1738 prodal hraběti Mikuláši Taffemu Petřvald, který získal sňatkem s Helenou Markétou Skrbenskou z Hříště. Následně v roce 1738 koupil Bartovice a z katastrů vesnic Šenova, Horních Datyň, Václavovic a Bartovic bylo vytvořeno Šenovské panství o rozloze jak ji známe v době jeho prodeje v roce 1867.

 Nový majitel těchto poměrně rozsáhlých statků neprodleně po jejich nabytí započal s jejich razantní přeměnou, tak aby odpovídaly jeho představám o nejvýhodnějším hospodářském využití. Rozšiřoval panské dvory o nové polnosti a zvyšoval jejich produkci navýšením chovu dobytka a dalším zhodnocením zemědělských produktů v mlýnech, pilách, lihovarech.

 V 18. století bylo zemědělství obvykle jediným zdrojem příjmů šlechty. Zemědělci, prostí poddaní na venkově, sice tvořili základ tehdejší společnosti, byli však ještě stále nevolníky, na nejnižším stupni společenského žebříčku. Podobně jako všechny movité a nemovité majetky, patřili vlastně také oni pánovi, majiteli panství, který v mnoha směrech rozhodoval o jejich životě. Poddaní byli povinni vykonat vše co jim vrchnost přikázala. Pouze duchovní víra, náboženské vyznání hlásající lásku k bližnímu svému patrně omezovala vrchnost v tom, aby se k podaným nechovala ještě hůře. V mnoha případech se proto tito, opravdu silně utiskovaní nevolníci počali útlaku vrchnosti vzpírat. Nejprve často až zoufalými činy. Někteří, nevěda si rady, sbíhali z gruntů. V krajním případě se dávali „na zboj“. Kradli, přepadali, loupili a rabovali.  Skutečnost, že je k tomuto chování donutila jejich bezvýchodná situace, je však jen pouze částečnou omluvou.

 V našem kraji pod Beskydy a mnohem více v samotných horách bylo na přelomu 17. a 18. století zbojnictví značně rozšířeno. Na Těšínsko zasahovala činnost snad nejznámějšího zbojníka, Jury Jánošíka. Se svou zbojnickou družinou kradl a loupil téměř v celých Horních Uhrách (Slovensku) ale také v Haliči, na Moravě a ve Slezsku. V době vedení družiny Tomášem Uhorčíkem zbojníci údajně přepadli a vyrabovali i nějaký blíže neurčený zámek až u Opavy. Jánošík pobýval i na Těšínsku, často na Jablunkovsku u tamního bači Stoligy. Několik chycených Jánošíkových druhů bylo v Těšíně popraveno. Jura Jánošík byl také chycen a dne 17.3.1713 v Liptovském Mikuláši popraven zavěšením na hák. 2

 Na počátku 18.století působila v Beskydských horách a v kraji pod nimi Ondrášova zbojnická družina. Ondráš, neboli Ondřej Fuciman, byl synem fojta z Janovic, jednoho z nejbohatších sedláků pod Beskydy, který měl dokonce od frýdeckého hraběte na 20 let pronajatou k užívání Lysou horu. Ondřej (neboli Ondráš) se měl stát jeho nástupcem. Ondrášovi se dostalo i poměrně solidního vzdělání v piaristickém gymnáziu v Příboře. Pro svou neposlušnost, až zpupnost, však byl po 6 letech z gymnázia vyloučen. Z kamarádem Jurášem odešel do hor. Na Lysé hoře se rozhodli, že se dají na zboj. Svého času čítala Ondrášova a Jurášova skupina až 30  členů. Ve zbojnické družině byli synci z celých Beskyd, ale také i místní mládenci. Ze Sedlišť, snad nějaký vojenský zběh jménem Kolář. Ondrášova družina měla široký okruh působnosti, od Kroměřížska přes Vsetínsko a Novojičínsko zasahovala její činnost až k Těšínu, Fryštátu a k Ostravě. V Třebovicích (u Ostravy) zbojníci při přepadu zámku zamordovali tamního nenáviděného správce.

Nejvíce loupeží však Ondráš provedl na Frýdecku. V Sedlištích údajně zbojníci během taneční zábavy vyloupili hospodu a také truhlici s vybranými daněmi uloženými u fojta. Místní hudebníci tuto příhodu zvěčnili ve zlidovělé písničce, v níž se zpívá:

„U fojtova dvorka

  železná zaporka,

 hojcajcum, hojcajcum.....“

 Události spojené s Ondrášovým neuskutečněným přepadem zámku v Dolní Bludovicích romanticky popsal historik František Sláma. V této souvislosti se mimo jiné se zmiňuje o tom, že zbojníci aby odvedli pozornost od přepadu Bludovického zámku, údajně zapálili vrchnostenský dvůr v Šenově. Čeládka ho hasila vodou z řeky Luciny. V Horních Datyních poskytoval Ondráši jisté zázemí tamní hostinský, půjčoval mu koně a převlek.Zprávy o tom, že Ondráš hostinec v Datyních občas navštěvoval se dochovaly rovněž v místním lidovém, ústním, podání.

 Ondráš, který bohatým bral a chudým dával, se stal legendou, opředenou mnoha pověstmi. Ve skutečnosti zbojníci nebrali pouze bohatým pánům, ale často přepadli kupce nebo bohatší spoluobčany a spokojili se jen s malou kořistí, ukradeným dobytkem, či několika krejcary, nepohrdli ani jídlem. Na dopadení, nebo zabití, Ondráše byla vypsána vysoká odměna, 100 zlatých. Pravděpodobně tato částka, společně s určitou žárlivostí na jistý „osobní úspěch“ byla příčinou toho, že Ondráše dne 1. dubna 1715, během taneční zábavy v hospodě U matky Hedviky ve Sviadnově jeho vlastní valaškou sekl do haly, kdysi nejvěrnější kamarád, Juráš. Zabitého Ondráše pak zanesli na nedaleký frýdecký zámek. Tam bylo jeho tělo rozčtvrceno a rozvěšeno nad frýdeckými městskými bránami. Juráš a mnozí ostatní zbojníci z bývalé Ondrášovy družiny však s loupežemi nepřestali. Již následujícího dne ve Frýdeckém lese oloupili syna těšínského purkmistra. Pod záminkou vyplacení odměny za zabití Ondráše byli zbojníci přizvání na Frýdecký zámek. Jelikož osádka zámku nebyla dosti silná k tomu, aby zbojníky přemohla, tak je na zámku bohatě pohostili. Odtamtud je opilé odvezli do Těšína, kde byli uvězněni. Protože se někteří zbojníci bránili, zbili purkmistra a těšínského kata, byl Juráš Jurášek odsouzen ke strašné smrti lámaní v kole. Poprava byla vykonána v Těšíně současně s popravou zbojníka Pilendy, který byl oběšen. Ostatní byli odsouzení na galeje. Ve vzdálené Rjece byli přikováni k veslům.4 

 Přestože byl Ondráš z Janovic v roce 1712 zabit a členové jeho družiny pochytáni, působení legendárního nepolapitelného zbojníka se hluboce vrylo do v povědomí místního lidu. Stalo se důkazem toho, že je možné se vrchnosti postavit. Po celé 18. století na pomezí Moravy, Slezska a Slovenska působilo několik loupeživých band - neboli zbojnických družin.

ryninka.jpg

Prostí venkovští lidé však žili svým životem. Práce na polích byla jejich údělem a povinností, zároveň jim však přinášela i životní jistoty. Obživu, rodinu, bydlení a občas také nějaké to rozveselení.  Lidé byli mnohem více zbožnější, než je tomu nyní. Návštěvy kostela, účast na konaných bohoslužbách a svěcení církevních svátků byla významnou součástí jejich života.

 Od počátku 18. století každoročně směřovalo tisíce poutníků ze Slezska a Moravy do nám ne příliš vzdáleného Frýdku, k tamní zázračné sv. Panně Marii. Procesí směřující do Frýdku od Šenova procházely také Václavovicemi. V lese u pramene v „Rynince“ mívaly údajně jedno ze svých zastavení.                                                                                   

                                                        Prosluněné údolí zvané Ryninka v lese u hranice  Václavovic se Sedlištěmi.                                                                                               Foto: M. Pastrňák v r. 2014

Na těchto poutích se setkávali prostí lidé z celé široké oblasti Slezska, Moravy i Polska. Ve Frýdku, při vzájemných besedách tak mohli navzájem srovnávat svou situaci a výši povinností na ně kladené. V mnohých případech shledávali značné rozdíly v povinnostech a právech poddaných v různých regionech císařství. Proti nepřiměřeným nárokům a nařízením vrchnosti se  proto začali ohrazovat. Sepisovali  ponížené supliky, žádosti a stížnosti, které tajně zasílali  k císařskému dvoru do Vídně. Autorem mnoha stížností zasílaných k císařskému dvoru byl Jan Válek z Palkovic, který popuzoval ke vzpourám na  Hukvaldském a Frýdeckém panství a také na panství šenovském. 5

pout-ve-frydku.jpg

Známý obraz poutí směřujících k Panně Marii Frýdecké. Internet: Poutě k Panně Marii Frýdecké

 Oslava svaté Panny Marie Frýdecké byla završena výstavbou velikého poutního chrámu Navštívení Panny Marie ve Frýdku. Se stavbou poutního kostela ve Frýdku, v místní části Na vápenkách bylo započato již v roce 1740. Vratislavským biskupem Filipem G. Schffgotschem však byl chrám vysvěcen až 13.5. 1759. Poměrně dlouhé trvání výstavby chrámu bylo zapříčiněno několikerými přerušeními způsobenými probíhajícími válečnými událostmi.6

 V roce 1740 nastoupila na rakouský trůn císařovna Marie Terezie, její vláda je právem spojována s reformami a počátkem „osvícenectví“ u nás. Byla to Marie Terezie Habsburská, která „naučila lid číst a psát“ – zavedla povinnou školní výuku. V tehdejší době velice významný čin, jehož závažnost si snad plně neuvědomujeme ani v současnosti.

 Marie Terezie, díky „pragmatické sankci“ stanovené jejím otcem Karlem VI., se stala první vládnoucí ženou v Rakouském císařství. Pro mnohé další případné uchazeče o trůn však bylo účelové předání panování ženě nepřijatelné a považovali je za nelegitimní. Počali proto vznášet požadavky na jisté vyrovnání ve věci vlády nad zeměmi tvořících Rakouskou říši. Nejvýznamnější požadavky vznášelo Prusko, které požadovalo po Rakousku odstoupení Slezska. 7

 V roce 1740 vtrhla pruská armáda do Slezska. Vypukla válka o rakouské dědictví. Po bitvách u Molvic a Chotusic v nichž Rakousko utrpělo zdrcující porážky byl dne 20.6.1742 ve Vratislavi uzavřen pro Rakousko potupný mír. Císařovna Marie Terezie byla donucena zříci se celého Dolního Slezska a značné části Horního Slezska ve prospěch Pruska. Následovala odveta, II. slezská válka, která však nevedla k žádným výsledkům. Drážďanský mír uzavřený 25.12.1745, pouze potvrdil výsledky I. slezské války.

 Mimo uváděné válečné střety odehrávající se v bezprostřední blízkosti našeho kraje, probíhaly další války mezi Rakouskem a sousedními státy, neustále usilujícími o zisk dalších území náležící k Rakouskému císařství. V rámci snahy o dosažení převahy docházelo k utváření různých spojenectví a koalic. V roce, 1748 protáhla Frýdeckem ruská armáda jdoucí na pomoc Marii Terezii v boji proti Francii. Rusko bylo spojencem Rakouska i v další válce s Pruskem.  V roce 1756 vypukla takzvaná „Sedmiletá válka“. Rakousko se domnívalo, že v ní získá ztracené Slezsko zpět. Císařská armáda dne 18.6.1757 slavně zvítězila v bitvě u Kolína. 8

 Nutno připomenout, že v této bitvě zahynul syn Karla Františka Skrbenského z Hříště, majitele šenovského panství, Karel Leopold Skrbenský z Hříště, který v ní bojoval v hodnosti plukovníka císařské armády. 9 

 Rakušané znovu dobyli slezskou Vratislav. Válečná situace se však obrátila. Po změně na carském trůně v roce 1762, kdy se stal carem Petr III., Rusko ukončilo nepřátelství s Pruskem. Následovalo několik vítězstvích Prušáků nad Rakušany a do Slezska se opět navrátila vláda pruského krále Fridricha. Dne 15. února 1763 byla v Hubertsburku u Lipska uzavřena další mírová smlouva, která opět pouze potvrdila výsledky předešlých válek. 10  

 V roce 1766 však pruští vojáci opět vtrhli na Těšínsko. Důvodem jim bylo pronásledování Vratislavského biskupa Filipa Schafgotttsche, který se během dobytí Vratislavi rakouskými vojsky přiklonil na stranu Rakouska a v tamní katedrále sloužil mši za vítězství jeho zbraní. Pruským králem byl proto internován v klášteře v Opolí, odkud se mu v roce 1766 podařilo uniknout. Biskup Schaffgotsch před Prušáky nejprve uprchl na letní sídlo vratislavských biskupů na zámek Jánský vrch v Javorníku, odtamtud do Těšína. Před blížícími se vojáky pruské armády uprchl dále do Olomouce, kam se již Prušáci neodvážili.11

 kostel-prozretelnosti-bozi.jpgVálečné události Prusko Rakouských válek zasáhly také náš kraj. V Šenově dokonce pruští vojáci zbraněmi poškodili a vyrabovali šenovský kostel sv. Mikuláše. Zchátralý stav kostela byl jedním z hlavních důvodů výstavby nového šenovského kostela zasvěcenému Prozřetelnosti Boží. Stavba nového kostela v Šenově byla započata v roce 1764. Dle zápisu v pamětní knize farnosti na stavbě kostela údajně denně pracovalo 100 lidí,12 patrně téměř všichni byli poddaní ze Šenovského panství.   Donátorem stavby byl Karel František sv.p. Skrbenský. Majitelé šenovského panství, páni Skrbenští z Hříště, v té době zastávali nejvyšší úřady ve správě Těšínského knížectví. Po několik desetiletí Skrbenští zastupovali držitelé knížectví,           Kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově.          kterými byli po úmrtí poslední těšínské kněžny                   Fpto. M. Pastrňák v r. 2014    z rodu Piastovců, Alžběty Lukrecie v roce 1653, Habsburkové. Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště byl těšínským zemským hejtmanem v období od roku 1738 až do roku 1766, tudíž v době probíhajících válek ve Slezsku. V úřadu jej následoval syn Otto Amadeus Karel sv.p. Skrbenský z Hříště, který zastával úřad  zemského hejtmana až do své smrti v roce 1780. 13

 pohlednice-senovskeho-zamku.jpgV roce 1766 Karel František Skrbenský svému synu Ottu Amadeovi předal rovněž Šenov s panstvím. Sídlo Skrbenských, šenovský zámek, muselo odpovídat jejich tehdejšímu vysokému společenskému postavení.            Patrně již Karel František Skrbenský z Hříště nechal starý renesanční zámek přestavět do podoby honosného šlechtického sídla.

                                            Dobová pohlednice s vyobrazením šenovského zámku.      Archiv Šenovského muzea.

 Šenovské panství bylo po celé 18. století zvelebováno a zintenzivňováno jeho hospodaření. Zřízeny byly nové mlýny, pily, palírny kořalky a podobně. Na všech realizovaných pracích a stavbách se největší měrou podíleli místní poddaní.

 V roce 1761 byl sepsán první urbář Šenovského panství, který poprvé konkrétně stanovil robotní povinnosti zdejších poddaných. Důvodem sepsání urbáře bylo patrně plánovité využití pracovní síly podaných na stavbách, které v té době byly na panství realizovány, tím způsobem aby bylo současně zajištěno provádění pravidelných zemědělských prací

  Robotní povinnosti a výše odváděných plateb a naturálií zapsaných v urbáři, byla vrchnostenskými úředníky stanovena na základě osobní znalosti každého poddaného, jeho majetkových poměrů a pracovních schopností. Je tak možné shledat rozdíly v předepsaném počtu dnů roboty, či odvodu naturálních dávek, neb peněžních plateb. Daně, peněžní platby se odváděly o sv. Jiří a sv. Michalu. Naturální dávky, byly většinou odváděny o sv. Martinu, neb Bartoloměji, či také v jiném termínu, byly jimi většinou věrtele obilí, či štuky plátna, neb spředeného lnu. Nejvíce obvykle platili sedláci, 3 až 4 zlaté ročně, odváděli již zmiňované naturálie, včetně vajec a slepic. Jejich robotní pracovní povinnosti se však lišily, sedláci byli povinni pracovat na panském „pěší“, ale také se svými koňmi. Zahradníci byli rozděleni do skupin, podle využití, označeni jako „orající“, nebo „robotující“, na zahradníky zabývající se navíc řemeslem. Měli různé robotní povinnosti a platili různě daně. Další vrstvou byli chalupníci, kteří bývali obvykle nejchudšími na vesnici, avšak mnozí si  na živobytí rovněž přivydělávali řemeslem a proto odváděli různé dávky, často převyšující platby sedláků. Zahradníci a chalupníci byli povinováni „pěší robotou“, mnohdy neplatili žádné poplatky, jen robotovali. Zvláštní skupinu v Šenově tvořili lidé kteří pracovali na zámku, nebo ve správě velkostatku, přestože byli vlastně zaměstnanci, také oni museli platit daně. Z povinné roboty se mohli již tehdy, na základě dohody s vrchností, někteří poddaní, hlavně řemeslníci, „vykoupit“ ročně odvedenou platbou. Například šenovský mlynář Jan Vrba z mlýna ve Vrbičkách platil neuvěřitelných 84 zl. ročně, v Bartovicích mlynář Ondřej Slíva dokonce 100 zlatých. Zahradník Jan Ožana platil 21 zlatých a 36 krejcarů, patrně vykonával nějaké řemeslo, podobně jako někteří další řemeslníci, tkalci, ševci, krejčí, kováři, kteří však také vykonávali robotu. Platil rovněž hostinský Ondřej Miksa. Největší sedlák v Šenově Mikuláš Miksa platil ročně 36 zlatých a 36 krejcarů, aby nemusel vykonávat robotu, přes to, musel vykonat pro vrchnost 4 daleké fůry ročně a odvést několik štuků plátna. (Viz. Příloha.)14 

 Plnění robotních povinností poddaných bylo evidováno ne desce ve vrchnostenské kanceláři panství. Na ni bylo zaznačeno „kolik dní má panského“. Každý poddaný povinovaný robotou měl také svou dřevěnou desku na níž byly černými čárkami zaznačeny povinné dny roboty. Se svou deskou musel několikrát za rok přijít na zámek, do vrchnostenské kanceláře. Deska, byla porovnána se záznamy v kanceláři a podle zaevidovaných odpracovaných dní do ni učiněny zářezy.15

 Obyvatelstvo Těšínska a hlavně pak drobných šlechtických panství však již nemohlo unést neustále se navyšující robotní povinnostmi navíc spojené s téměř neustálými průtahy vojsk v období Prusko – Rakouských válek. Horním Slezskem, Krnovskem, Opavskem a Těšínskem, několikrát prošla rakouská a také pruská vojska, plenila zde a rabovala. Největší náklady a újmy nesli na svých bedrech zemědělci na vesnicích, kteří museli vojáky živit. Mnohdy jim poskytnout také další služby, poskytovat povozy, neb ubytování. Muži byli odvádění na vojnu v čím dále tím větším počtu. Situace poddaných na venkově, hlavně v oblastech, ve kterých přesuny vojsk probíhaly, byla přímo nesnesitelná.

 Období v nichž se uskutečnily marše armád, jak Pruských, tak i Rakouských, naším krajem je rovněž možné vysledovat v matrikách zvýšeným počtem zapsaných narozených nemanželských dětí. Před vojáky se místní obyvatelstvo většinou zachraňovalo, mělo li k tomu dost času, útěkem do lesů.

 Lesy byly poddaným úkrytem a ochranou rovněž v dobách jejich revolt proti vrchnosti, kdy odmítali nástup k robotním pracím. Tak tomu bylo i v roce 1766.

 V únoru roku 1766 propukly na Fryštátském panství selské nepokoje. Na jaře roku 1766 zasáhly revolty rovněž Polskoostravské a Šenovské panství. Ke vzniku povstání hlavní měrou přispěl sedlák Ondra Foltýn ze Starého Města u Karviné jemuž se podařilo doručit k císařskému dvoru ve Vídni list informující o skutečných poměrech a útisku poddaných ve Slezsku. Následně byl zatčen a deportován do Těšína. Ondra Foltýn (Foltin, Folthin) byl skutečným lidovým hrdinou, který se přes to, že byl několikrát vězněn, dokázal postavit vrchnosti. Vlastní roznětkou k vypuknutí povstání však bylo rozšíření opisu robotního patentu, který měl v úmyslu již v roce 1692 vydat císař Leopold I., k jehož realizaci nedošlo. Z něj bylo patrno jak dramaticky se do roku 1766 navýšily robotní povinnosti poddaných.

 Poddaní odmítli robotovat a nastoupit k jarním pracím. Utábořili se na poměrně obtížně dostupném místě u hranic s Pruskem. K potlačení rebelie bylo z Opavy přizváno vojsko pod velením generála Andreáše Törökiho. Samotný generál však byl překvapen poměry v jakých venkovský lid ve Slezsku žil. Proti vzbouřeným poddaným vojsko nepoužil. Začal s rebely jednat a nechal sepisovat jejich stížnosti, které následně předal na císařském dvoře. 16 Generál si svým postojem značně znepřátelil zdejší šlechtu a rovněž mnohé vlivné členy vídeňského dvora.

 Poddaní si stěžovali hlavně na neustále navyšování robotních povinností, poplatků a daní, které nemohou odvádět jelikož jim byla navýšena denní doba provádění robotních prací: Za těchto podmínek nejsou schopni obdělávat vlastní pole. Během roboty na panských polích je jim odpírána jakákoli přestávka na jídlo a odpočinek. Žádali také, císařovnu aby se smilovala a zakázala pánům, aby drábi při trestání poddaných neužívali hole, kdy dochází až k poškození kostí, ale bili je pouze „barbarou“, jak nazývali „žílu“, kterou byl lid do krvava bit až do roku 1848.17

  Císařovna rozhodla nezasahovat proti poddaným silou. Z jejího příkazu byla 7. června 1766 sestavena urbanizační komise vedená královským radou Arnoštem Locelou z Opavy, která měla uvedené záležitosti řešit. Komise posuzovala více než tisíc stížnosti, které ji předložili zástupci ze 136 slezských obcí. Zástupci ze šenovského panství předložili 20 stížností Šenova a 11 z Václavovic. Locelova komise však žádné porušení zákona ze strany vrchnosti neshledala.18 Členové komise podporování místní šlechtou, se tak dostali do rozporu se zprávami generála Törökyho. Za generála Töröka se však nepřímo postavil spoluvládoucí syn Marie Terezie, císař Josef II.

Vrchnostenští úředníci šenovského velkostatku však na generála Töröka přesto skládali posměšné verše a nezastavili ani před císařem.19

 V červenci roku 1766, po odeznění vlastního povstání, navštívil císař Josef II. Opavské a Těšínské Slezsko.  Cesty po Těšínsku trvající několik dní absolvoval císař v sedle koně. Navštívil zde několik měst a vesnic, k jejich stavu se vyjadřoval většinou kriticky. Částečně se mu zalíbilo pouze město Těšín a zdejší krajina. Mimo jiné zkontroloval stav Jablůnovských šancí a vyšel na legendami opředenou horu Gírovou. Přes město Frýdek, aniž by se v něm zastavil, putoval dále na Moravu.

 U příležitosti inspekční cesty Josefa II.  byli z vězení propuštěni zadrženi rebelové, uvězněný buřič Ondra Foltýn však nikoli. Propuštěn byl až na základě výslovného příkazu královské kanceláře, který musel těšínský starší Cselesta již akceptovat.20
urbar-z-r.-1771.jpg
 Výsledkem činnosti Locelovy urbanizační komise bylo sestavení robotních urbářů, v němž byly přesně zaneseny stanovené robotní povinnosti poddaných. Podstatně se navýšily finanční platby, snad po válkách o „rakouské dědictví“ došlo k inflaci. Velcí sedláci Šenově byli povinni odpracovat za rok až 48 celých dní (10 hodin) a 40 půldnů (4 hodiny). Daně jim byly zvýšeny až na 32 zlatých. Poloviční sedláci měli také přibližně poloviční povinnosti. Zahradníci byli povinni pěší robotou až půldnů 72 v roce, platili 14 zlatých až 24 kr.Ve Václavovicích byly povinnosti obdobné. Sedláci zde navíc odváděli naturálie, ale robotoval rovněž 48 celých dní a pouze 4 půldny. Platili v průměru 24 zl. 54 krejcarů. Zahradníci byli povinni až 68 půl dní pěší robotou a 13 zl. platby. Po vydání urbářů místní vrchnost již nemohla robotní povinnosti měnit a navyšovat. Ku příkladu sedláci mohli robotovat na panském pouze 
3 dny v týdnu.                                             Urbář obcí Václavovice a Datyně z r.1771  SZA v Opavě   

 V urbářích zapsané povinnosti však  byly stanoveny na základě požadavků vrchnosti, poddaní je proto odmítali podepisovat, přes to 20. října 1768 vstoupily urbáře v platnost.

 Z těchto důvodů v roce 1770 na sousedním, Frýdeckém panství, vypukly další nepokoje. Poddaní nesouhlasili s povinnostmi stanovenými urbanizační komisí a rovněž žádali o finanční úhradu za na služby, které museli poskytnout nad rámec svých povinností v době prusko – rakouských válek. Proti vzbouřeným poddaným opět zasahovalo vojsko. Zásah spočíval v nakvartýrování vojáků do jednotlivých zemědělských usedlostí, kteří se nechali jejich majiteli živit, neb si brali sami. Vzpoura gradující dne 16.2.1771 srocením sedláků před frýdeckým zámkem a dramatickým incidentem mezi vůdcem rebelů a hrabětem Pražmou. Po zatčení šedesátiletého sedláka Jana Kulhánka z Bruzovic, který vzpouru vedl a dalších dvou sedláků z jednotlivých vzbouřených vesnic byla rebelie potlačena.21

 V roce 1775 byl vydán robotní patent pro Moravu. Zprávy o tomto patentu doplněné zvěstmi o údajném úplném zrušení roboty byly příčinou nových nepokojů na Frýdeckém, Fryštátském a také na Šenovském panství.

 Mimo uvedené veliké, organizované rebelie, po celé osmnácté století docházelo k různým samostatným projevům odporu proti útisku vrchnosti. Poddaní v mnoha případech s rodinami zbíhali ze svých statků. Uchylovali se hlavně do Pruska, nebo do Uher, ale také na Moravu, neboť všude jinde se žilo lidem lépe nežli na rakouském Těšínsku. Stav byl již kritický a vláda musela uskutečnit další reformy.

 Pro dokreslení situace nutno připomenout významnou událost, která se v roce 1779 odehrála v Těšíně. Dne 13. května 1779 byl v Těšíně uzavřen takzvaný „Těšínský mír“, kterým byla ukončena válka „O Bavorské dědictví.“ Slavnostního aktu se účastnili zástupci vlád Rakouska, Pruska, Saska a Polska. Na oslavu uzavření míru se konaly veliké oslavy, mimo jiné také veliký reprezentativní ples. Těšínské měšťanky, které doposud chodily v místních krojích si proto objednaly plesové šaty až z Vídně. 22 Možnosti měšťanstva tak dokumentují rozdíly mezi tehdejším životem ve městech a na vesnicích.

 V roce 1780 se ujal samostatné vlády císař Josef II., Osvícenecký panovník Josef II. zavedl mnohá nová opatření, která měla zlepšit postavení poddaných. Ku příkladu byl ustanoven kontribuční fond, kterým byla v každé vesnici zavedena povinnost ukládání části obilí do za tím účelem vystavených sýpek. Obilí mělo sloužit jako nové osivo, ale také představovalo určitou zásobu pro dobu neúrody. V době nadbytku bylo možné s obilím obchodovat a zisk připadl členům „kontribučního fondu“. Císař Josef II. chtěl svou vládu opírat hlavně o střední stav, ne nadarmo byl nazýván „selským císařem“. Šlechta a církev jej neměla v oblibě. Všeobecně je známo, že zrušil některé církevní řády, které nevyvíjely školskou nebo charitativní činnost. Vydal však také příkaz o výstavbě nových kostelů a to v takové vzdálenosti aby do nich věřící došli za jednu hodinu chůze.  Nejvýznamnějšími činy císaře Josefa II. bylo jednak vydání Tolerančního patentu, kterým v Rakouském císařství legalizoval další křesťanské církve. Vedle římskokatolické, také vyznání luteránské a kalvínské a rovněž řeckou pravoslavnou církev.

 Dalším významným činem císaře Josefa II. bylo vydáním patentu o zrušení nevolnictví. 

Nevolnictví v Rakouském císařství bylo zrušeno císařským patentem vydaným dne 16. listopadu 1781.23 Poddaní přestali být „pouhým majetkem vrchnosti“. Od téměř otrockého, nevolnického vazalství osvobození obyvatelé se již ku příkladu mohli bez povolení vrchnosti ženit a vdávat, dle svého rozhodnutí se věnovat řemeslu. Přestali být „připoutání k půdě“ a začali se stěhovat za práci do měst, což přispělo k rozvoji řemesel, byly tím položeny základy pro započetí průmyslové výroby.

 Na Frýdeckem panství se však rozšířily zprávy o všeobecném celkovém zrušení všech povinností poddaných vůči vrchnosti i církvi. Poddaní začali dokonce brát obilí z panských sýpek a dobytek z chlévů. Podobně jako tomu bylo před deseti lety, v roce 1770, bylo přizváno vojsko, které se nakvartýrovalo do selských usedlostí. Opět došlo ke srocení sedláků na frýdeckém náměstí. Hejtman Laryš, který byl urovnáním povstání pověřen, však odmítl přímého užití vojska proti davu buntujících poddaných. Povstání bylo i přes to potlačeno. Teprve v roce 1782 byl dopaden a uvězněn šiřitel nepravdivých zpráv, Ignác Kresta z Místku.24

 S posledními desetiletími 18. století se také do našeho kraje donesly zvěsti o francouzské revoluci. Statní správou byla vydaná nařízení, spočívající v povinnosti podávaní hlášení o pohybu cizích osob v regiónu. Jejich zadržením mělo být zabráněno šíření nebezpečných myšlenek a informací o událostech ve Francii. Francouzská revoluce započala novou epochu v dějinách lidstva. Žádnými opatřeními se „kolo dějin“ již nedalo zastavit. Poddaný lid, i když pozvolna, se také u nás v rakouském císařství, začal postupně vymaňovat z feudální poroby.

Pokračování: Zbojníci a rebelové II.

Milan Pastrňák

Poznámky:

 1)  Stibor Jiří.: Skrbensští sv,p. z Hříště a Šenova: Bibliografický slovník Slezska a severní Moravy sv.4. 1995.

     Lankočí Hanuš: Obec a pansví Šenov, r.v.1913

     Kiška Ladislav: Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova.

     Rovněž další literatura vztahující se ke Skrbenským z Hříště a  Šenově

2) Internet: Wikipedie: Juraj Jánošík

3) Sláma František JUDr.: Pán Lysé hory, r.v. 1889

4) Tichánek Jiří: Ondráš. Po stopách legendárního zbojníka  

     Žáček R.:  Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku r.v. 1980

5) Žáček R.:  Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku r.v. 1980 str. 72.

6) Novák Karel. Poutní chrám P.Marie ve Frýdku r.v. 1994,

7) Hamannová Brigite.: Habsburkové r.v. 2010: Marie Terezie, str. 307 – 309

8)  Autorský kolektiv: Slezsko v dějinách Českého státu II.  r.v. 2012 str. 365 - 397

9) Stibor Jiří.: Skrbensští sv,p. z Hříště a Šenova: Bibliografický slovník Slezska a severní  Moravy sv.4. 1995.

10) Autorský kolektiv: Slezsko v dějinách Českého státu II.  r.v. 2012 str. 365 – 397

11) Skřivánek František, Tovačovský Jaroslav.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska r.v. 2004 str. 72

12) Farní kronika - Šenov.

13) Stibor Jiří.: Skrbensští sv,p. z Hříště a Šenova: Bibliografický slovník Slezska a severní  Moravy sv.4. 1995.

      Lankočí Hanuš: Obec a pansví Šenov, r.v.1913

      Kiška Ladislav: Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova.

      Rovněž další literatura vztahující se ke Skrbenským z Hříště a  Šenově

14) SZA Opava: Velkostatek Šenov Inv.č. 19, Urbář šenovského panství 1761.    

15) SokA Frýdek Místek: Pamětní kniha obce Bruzovice.

16) Žáček R.:  Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku r.v. 1980 str. 57 - 58

17) Hajzlerová Irena: Kapitoly z dějin Petřvaldu r.v. 2001,str. 11,

18) Šmerda Milan:  Generál András Török a povstání poddaných na Těšínsku v roce 1766.  Slezský sborník 1999 str. 1 – 20,

19) Autorský kolektiv: Slezsko v dějinách Českého státu II.  r.v. 2012 str.

20) Šmerda Milan.: Císař Josef II.na Těšínsku v r. 1766, Časopis Těšínsko 2005, č.3 str.1-7

21) Žáček R.:  Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku r.v. 1980 str. 57 – 58

22) Internet: Vikipedia Těšínský mír

23) Hamannová B.: Habsburkové r.v. 2010: Císař Josef II. , str. 182 - 186

24) Žáček R.:  Přehled protifeudálního odboje na Frýdecko – Místecku r.v. 1980 str. 63

 

Příloha: 

Urbář Šenovského panství z r.1761   

(Výpis jmen poddaných z urbáře. )

Schönhoff  - Šenov

Gantze bauer  - celí sedláci:

Mikolass Miksa – Mikuláš Miksa

Andres Dudek – Ondřej Dudek

Jan Rewenda – Jan Revenda

Paul Bernardt – Pavel Bernard

Jura Rysska – Jiří Ryška

Jan Ssebesta – Jan Šebesta

Jan Pezga –Jan Pežga

Simon Walowy – Šimon Valový

Karl Raydus – Karel Rajdus

Jan Jurczek – Jan Jurček

Micka Matuscs – Mikuláš Matuš

Simon Jadamkuw – Šimon Adamkův

Jura Nowack – Jiří Novák

Jura Kisska – Jiří Kiška

Jura Matuseck – Jiří Matusek

Michal Bernardt – Michal Bernard

Micka Kossczal – Mikuláš Košťál

 

Halbe bauer – poloviční sedláci:

Micka Kozussnick – Mikuláš Kožušník

Michna Kossczal – Michal Košťál

Jan Jurczeck – Jan Jurček

Jan Kubiczeck – Jan Kubíček

Rodlesner gartsner – orající zahradníci

Adam Kubiczeck – Adam Kubíček

Jura Bernatik – Jiří Bernatik

Jura Pesga – Jiří Pežga

Jan Korda – Jan Korda

Kuba Scheista – Jakub Slachta

 

Robotew gartsner – robutující zahradníci

Jan Jurczeck – Jan Jurček

Jura Jurczeck – Jiří Jurček

Wenzl Walowy – Václav Valový

Simon Brzezina – Šimon Březina

Michail Jurczek – Michal Jurček

Jura Fikoczeck – Jiří Fikáček

Jan Miksa – Jan Miksa

Jan Rada – Jan Rada

Adam Paweleck  - Adam Pavelek

Matiseck Wieszereck – Matýsek Večerek

Mikolass Jurczeck – Mikuláš Jurček

Michna Wasseik – Michal Vašek

Matizcek Kubesz – Matýsek Kubeš

Andres Risska – Ondřej Ryška

 

Leskowek gartsner –  zahradníci z lesíka

Matzeck Thomis – Matěj Tomis

Andreas Wiedensky – Ondřej Vídeňský

Jan Kozussnick – Jan Kožušník

Michna Kozussnick – Michal Kožušník

Michna Wiezczereck – Michal Večerek

Paul Wieczereck – Pavel Večerek

Jan Fikoczeck – Jan Fikáček

Jan Kozussnick – Jan Kožušník

Jan Ozana – Jan Ožana

Josepf Paweleck – Josef Pavelek

Kuba Ctyss – Jakub Číž

Pfilip Kossczal – Filip Košťál

Jura Brhaczeck – Jiří Brháček

 

Redmusomer gartsner -  ? zahradníci

Wenzel Kossczal – Václav Košťál

Jan Stazts – Jan Staš

Jureck Hrboczeck – Jiří Hrbáček

Jan Chobots – Jan Chobot

Karl Thomiczeck – Karel Komíček

Jan Matussek – Jan Matušek

Jan Walowy – Jan Valový

Jan Kaduwczek also Dubeczek – Jan Kaduvček neboli Dubeček

Wenzel Thomiczeck – Václav Tomíček

Micka Blazceck – Michal Blažek

Micka Kozussnick – Mikuláš Kožušník

Jan Miksa Schnidt – Jan Miksa kus 

Müller Jan Vrba – mlynář Jan Vrba

Hausler - domkaři

Paul Pawlitza – Pavel Pavlica

Josepf Krtetssmer – Josef krečmer

Franz Lassack – František Lašák

Jan Raydus – Jan Rajdus

Wenzel Staztz – Václav Staš

Paul Fikqczeck – Pavel Fikáček

Andreas Weczereck – Ondřej Večerek

Kuba Brzezina – Jakub Březina

Micka Gall also Morawetz – Michla Gál neboli Moravec

Jura Bednarzstu – Jura Bednařů

Jan Rysska – Jna Ryška

Karl Walowy – Karel Valový

Jura Franetz – Jiří Franěc

Josepf Urbanetz – Josef Urbanec

Jan Hajdiga – Jan Hajdiga

Jura Chobots – Jiří Chobot

Michna Rysska – Michal Ryška

Jura Blazcek – Jiří Blažrk

Georg Kriegel – Jiří Krygel

Leopold Thossel – Leopold Tošel

Josepf Okunec – Josef Okunec

Josepf Wiedensky – Josef Vídeňský

Wentzel Pawlitza – Václav Pavlica

Karel Byssack alias Janosiker – Karel Byšak neboli Janošíkuv

Miksa Raydus  - Michal Rajdus

Jura Fikaczek  - Jiří Fikáček

Michna Sobeck – Michal Sobek

Thomeck Pasternaik – Tomáš Pastrňák

Ignatz  Serapfin – Ignác Serafín

Jospf Twarteck – Josef Tvardek

Jan Brzemeck – Jan Břemek

Thomeck Bednarz – Tomáš Bednář

Josepf Czepanczick – Josef Štěpančik

Josepf  Fikoczek – Josef Fikáček

Wentzel Grecsz – Václav Gřes

Micka Sslaista – Michal Šlachta

Josepf Weczereck – Josef Večerek

Jan Ozana – Jan Ožana

Josepf Czernetzky – Josef Čarnecký

Josepf Fikacseck – Josef Fikáček

Jan Walowy – Jan Valový

Jan Staztz – Jan Staš

Jan  Fass – Jan Faš

schloss müller  Martin Chamratz – zámecký mlynář Martin Chamrat

kratsmer Andreas Miksa – krčmář Ondřej Miksa

 

Klein ober haus genos heusler  - drobní nájemníci v zámku                                     

Geor Larizs – Jiří Lariš

Jan Wacslaweck – Jan Václavek

Mariana Fleizkin vel Wiedensin  - Mariana Fleková rozená Vídeňská

Casper Schnurkowstzcy – Kaškar Šnurkowky

Jura Rÿsska . Jiří Ryška

Wentzel Czepanczick  - Václav Štěpančík

Jan Bednarz – Jan Bednář

Kuba Paklosseik – Jakub Paklošek

Jan Weczereck – Jan Večerek

Miksa Ssimssa – Mikuláš Šimša

Georg Fridrich Lizckner  - Jiří Frydrich Lickner

 

 

Barttelsdorf – Bartovice

 

Gantze bauer – celí sedláci

Jan Konopka – Jan Konůpka

Jan Hawlas – Jan Havlas

Maczek Czadera – Macek Čadera

Jan Hawlas – Jan Havlas

Andreas Thomis – Ondřej Tomis

Micka Jurzczeck – Mikuláš Jurček

Michna Tessky – Michal Těžký

Michna Konopka – Michal Konopka

Micka Martzineck – Mikuláš Martínek

Jura Czerniak – Jiří Čerňák

Kuba Maydock – Jakub Majdok

Jura Tessky – Jiří Těžký

Andres Urbanetz – Ondřej Urbanec

 

Halbe bauer – poloviční sedláci

Jura Urbanetz – Jiří Urbanec

Wentzel Kusiock – Václav Kusak

 

Gartnerer - zahradníci

Jan Herdy – Jan Hrdý

Kuba Kusiock – Jakub Kusak

Josepf Miksa – Josef Miksa

Josepf Grezcz – Josef Gřes

Wetzel Thomis – Václav Tomis

Josepf Kopietz – Josef Kopec

Michna Brzemaydin – Michal Břemkův

Jan Brzeptaik – Jan Břeptak

Jan Mitzeick – Jan Míček

Thomas Schrzisteik – Tomáš Křístek

Josef Konopka – Josef Konůpka

Miska Gawlas – Mikuláš Gavlas

Jura Schristeick – Jiří Křístek

Jura Hrboczeck – Jiří Hrbáček

Jura Kopietz – Jiří Kopec

Jan Thomis – Jan Tomis

Simon Kopietz – Šimon Kopec

 

Hausler  - domkaři

Jan Szindelarz – Jan Šimedlář

Paul Wosnitza – Pavel Wosnitza

Wetzel Kopietz – Václav Kopec

Karl Groborz – Karel Grobař

Jann Otziepka – Jan Otipka

Jan Polock – Jan Polák

Waiscik Schodeck – Vašík Šodek

Mathes Curtius – Mates Curtius

Johan Hawlas – Jan Havlas

Michna Kriegel – Michal Krygel

Jura Micksa – Jiří Miksa

Wetzel Placheyda – Václav Plachejda

Matisek Choboth – Matýsek Chobot

Wetzel Borowy – Václav Borový

Simon Rewenda – Šimon Revenda

Jan Pasternaik – Jan Pastrňák

Jurczek Twardeck – Jurček Tvardek

Kuba Kriegel – Jakub Krygel

Kuba Glatz – Jakub Glatz

Michna Choboth – Michal Chobot

Jura Staniura – Jiří Staniura

Jura Miksa – Jiří Miksa

Jura Kopietz – Jiří Kopec

Neuer müller Michna Sliwa – nový mlynář Michal Slíva

Jaszczurekr müller Andres Ssebesta – Jašťurkovský mlynář Ondřej Šebesta

Sslozz müller Jureck Pfaika – zámecký mlynář Jurek Fajka

Nider müller Jann Massarz – dolní mlynář Jan Masař

 

Dattin – Datyně

 

Halpe bauer – poloviční sedláci

Micka Speczick – Mikoláš Špetík

Josepf Kossczol – Josef Košťál

Jan Kalotcs – Jan Kaloč

Wentzel Pastornaik – Václav Pastrňák

Fanucšek Kozussnick – Fanušek Kožušník

Jura Hrbocseck – Jiří Hrbáček

Jura Sladeczek – Jiří Sládeček

Josepf Motlosseck – Josef Motlošek

Jan Kozussnick – Jan Kožušník

Josepf Speczick – Josef Špetík

Kuba Slebtok – Jakub Slebtok

Jan Miczinetz – Jan Mičinec

Wentzel Matuss – Václav  Matůš

Jan Kossna – Jan Košina

Jan Kubka – Jan Kubka

Micka Rada – Mikoláš Rada

Jura Speczick – Jiří Špetík

Wentzel Rada – Václav Rada

Jura Stazts – Jiří Staš

Jura Kuntzowy – Jiří Kuncův

Gartner - zahradníci

Andeas Sklorz – Onřejj Sklář

krätschmer  Michna Sliwa – krčmář Michal Slíva – fojt

Josepf Waclaweck – Josef Václavek

Michna Sliwa – Michal Slíva

Jan Hrboczeck – Jan Hrbáček

Micka Sliwy alias Mäyer – Mikuláš Slíva zvaný správce

Jan Slÿwa alias Kavka – Jan Slíva zvaný kavka

Micka Rÿsska – Mikuláš Kiška

Jura Gurta – Jiří Hurta

Hauslner – domkaři

Jura Jursana also Slywa  – Jiří Jurčana zvaný Slíva

Jan Jaroscheck – Jan Jarošek

Wetzel Sliwa alias Jones – Václav Slíva zvaný Jones

Wentzel Jaroschick – Václav Jarošík

müller Jura Rÿsska – mlynář Jiří Ryška

 

 

Wentzlowitz – Václavovice

Gatze bauer . celí sedláci:

Josepf Jarosch  – Josef Jaroš - fojt

Micka Koleck – Mikulaš Kolek

Andres Pasternaik – Ondřej Pastrňák

Micka Pasternaik – Mikuláš Pastrňák

 

Gattze gartter – celí zahradníci:

Andres Ssodeck – Onřej Šodek

Wentzel Rÿsska – Václav Ryška

Thomas Herdy – Tomáš Hrdý

Jura Staniura – Jiří Staniura

Josepf Pasternaik – Josef Pastrňák

Micka Jarosch – Mikuláš Jaroš

Josepf Lipina – Josef Lipina

Joasepf Staztz – Josef Staš

Josepf Mockross – Josef Mokroš

 

Halbe gartsner – poloviční zahradníci:

Josepf Sliiwa – Josef Slíva

Andreas Sliwa – Ondřej Slíva

Jan Kolorz – Jan Kolář

Josepf Maztalirz – Josef Maštalíř

 

Hauzler – domkaři:

Josepf Malota – Josef Malota

Jan Polock – Jan Polák

Jan Lipina – Jan Lipina

Jura Kossnowski – Jiří Košnovský

Wentzel Kubina – Václav Kubina

Wentzel Sliwa – Václav Slíva

Wentzel Kisska – Václav Kiška

Mikulass Pasternaik – Mikuláš Pastrňák

Josepf Kossnowski – Josef Košňovský

 Micka Kolorz – Mikuláš Kolář

Wentzel Kubina – Václav Kubina

Jura Joterka – Jiří Jaterka

Wentzel Joterka – Václav Jaterka

Michna Kubotzeck – Michal Kubeček

Wenzel Zackzulka – Václav Zegzulka

Michna Kalotps – Michal Kaloč

Josepf Baltzar – Josef Balzar

Jann Hellstein – Jan Helštýn

Krëtscsmer Wentzel Widensky – krčmář Václav Vídeńský

Jann Joterka – Jan Jaterka

Wentzel Kolorz – Václav Kolář

Josepf Micseck – Josef Míček

Jann Kubina – Jan Kubina

Wentzel Joterka – Václav Jaterka

Wentzel Brzemeck – Václav Břemek

Jura Musiol – Jiří Musiol

Wentzel Hrboczeck – Václav Hrbáček

Paul Rzepisky – Pavel Řepiský

Jan Blazeck – Jan Blažek

Thomeck Lipina – Tomáš Lipina

Müller Jan Sliwa – mlynář Jan Slíva

 

Poznámka:

 Omlouvám se za případné, nepřesně zapsaná jména a příjmení. Kurent, kterým byla zapsána je v mnohých případech obtížně čitelný.

Urbáře jsou velice obsáhlými a zajímavými dokumenty, které by jistě zasluhovaly samostatného studia, což však nebylo účelem této práce. Snad je alespoň částečným přínosem genealogům.

  

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář