Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestovatel a sportovec, synek z Václavovic, Zdeněk Marenčák

4. 11. 2007

Cestovatel, sportovec, reportér a básník,

synek z Václavovic – Zdeněk Marenčák.

 

  Svého času téměř celá Evropa, také Indie, Egypt, Japonsko, USA, ale také Mexiko vítalo, s uznáním jeho grandiózního výkonu, cyklistu - cestovatele a zároveň reportéra, Zdeňka Marenčáka. 

 Československý sportovec, pan Zdeněk Marenčák, byl tehdy prvním dálkovým cyklistou, který na sportovním kole projel čtyřicet zemí čtyř kontinentů světa. Dnes je jeho jméno známo, snad především, jeho příbuzným a přátelům. Jeho reportáže z cest leží uloženy hluboko v rozhlasových a televizních v archívech, stejně tak jako stovky jím napsaných a zveřejněných článků se dají jen ztěží vyhledat v tlustých svazcích archivovaných tiskovin a časopisů.

 Zdeněk Marenčák, „synek z pod Beskyd“,  jak sám sebe někdy nazýval, se narodil začátkem třicátých let minulého století ve Václavovicích. Vesnici na Frýdecku, ležící však blíže městu Ostravě. Tam začal poznávat svět, prostředí malé vesnice, kde lidé byli ještě alespoň částečně spjati s dědičnými zvyky, k tradicím a přírodě. Současně však žili ve světě techniky reprezentované průmyslem nedalekých hutí a šachet, kam denně dojížděli za prací. V jeho rodné vesnici a kraji, ve kterém se střetával, o to více díky blízkosti a každodennosti města, civilizační postup s archaismem venkova, vznikl zajímavý svět postav lidí, které toto prostředí utvořilo.

 Jen málokomu byl dán dar tak citlivého a vnímavého pohledu na okolní svět, jako Zdeňkovi Marenčákovi. Snad proto, ještě dříve než začal cestovat, začal psát. Básničky, o tomto kraji, o lidech, se kterými se setkával, v mluvě, ve které se prolíná čeština s místním nářečím, tak, jak se dodnes ve Václavovicích ještě někdy mluví.                                                                 

  

       Embéčko

 

Janek Nogol ze Pšigurky

Kafe jí a k tymu skurky,

Praví: „Šetři robečko,

kupimy se embečko! 

 

Má ho Lajčok, má ho Slíva,

tuž buď, robko, trpělivá,

stůj co stůj též v embéčku

muším voziť robečku!“

 

Roba masa něnakupí,

pořád šetřum jako hlupí.

Praví roba: Chlopečku,

Nějez kvůli embečku! ! !“

 

Janek fará, roba robí,

děcka v kafe chleba drobí.

 „Děcka jeztě tu břečku,

jinač je po embečku !“                                                                        Obrazek                 

 

Chudnu děti, chudně roba,

štyry roky to je doba –

„Eště vydrž, robečko,

a budě to embečko !“ 

 Potem Janek ze Pšigurky

předal kozla, předal kurky,

utěšoval robečku:

„Tuž co s kozlym v embečku!“ 

 

Čas letí jak plyně voda,

dočkali se. Embe Škoda

stojí v malém dvorečku,

pyšný Janek v embečku. 

 

Ale v břuchu jak jim škurce

slyšet je až na Jašťurce.

„Ja schudli zme robečko,                                     Zdeněk Marenčák na kole v Thajsku.

ale máme embečko! ! !“

 

 Básně seřadil do sbírky nazvané „Po našem“, která vyšla v omezeném knižním vydání a rozšířila se mezi jeho známými. Některé texty byly zhudebněny jeho přítelem „Rendy“ Kuchařem  z Horních Datyň  a jsou zpívány v „domáckém podání“ Kuchařovy amatérské kapely. Texty jsou o to zajímavější pro znalé místního kraje. Příkladem je báseň  o legendárním doktorovi, MUDr. Adámkovi z Paskova: Zdravá žena, která byla pouze zvědavá na  známého, a populárního lékaře  proto přišla  do jeho ordinace a věhlasný doktor to poznal a „pomstil“  se – po svém.

 

Dochtor

  

Je tyn dochtor známý v kraji,

bo němocné dobře líčí,

O něm roby povídají

v Bartovic i na Záříčí.                                                           

 

Tuž zvědavá jedna vdova

šedně na vlak do Paskova,

roba zdravá na vdavání

co ráda chlopy cyganí. 

 

S plačím praví: „Můj dochtore,

já mám celé tělo choré,

něrobím ani němašu,

šedím furt jak na kěrmašu.                                                           

 

Išiaš tu mám ve hřbetě,

muším chodiť pořád v pletě,

ledva odložím tu šálu

hned abych šla do špitálu.“                          

 

„Sevlečtě se,“ dochtor praví,

„esli chcetě byť zas zdraví,

bo je vělko nimoc vaša,

vyženymy išiaša!“                                                                   Obrazek          

 

Jak má roba lunty dolů,

dochtor skočí spoza stolu,

odevře dviře do šině:

„Podivtě se na tum svině!“

 

Roba hup hned do kuntu

a naskokala do luntů,

gibko jak turecki paša

vyličuno z išiaša.  

 

A z té šině hleďum ludě

esli roba zdravá budě,

něž té domysleli věty

utěká roba bez plety.                                              Zdeněk Marenčák na kole v Indii        

 

Od té doby jak dyž utně,

robí roba, noší putně,

tichučka je k něpoznání

a už chlopy něcyganí.

 

 Autor těchto básni, „ synek z pod Beskyd“ se od dětství, podobně jako ostatní kluci, proháněl na kole. Využili tudíž tento jednoduchý a jemu dobře známý dopravní prostředek a začal cestovat. Sám,  poháněn silou vlastních nohou šlapajících do pedálů jízdního kola. Jeho odhodlání, poznat dosud nepoznané a dokázat věci velké, však bylo značné – během několika let procestoval takřka celý svět.

O svých zážitcích z cest, vnímaných stejně citlivě a osobitě, takovým způsobem jak před časem  popisoval rázovité postavičky  doma, v kraji na pomezí  Moravy a Slezska, ve svých Václavovicích, psal a vyprávěl.

Obdivuhodný je počet 645 uskutečněných besed a přednášek, v době kdy každý výjezd do světa byl spojen s velikými problémy ze strany úřadů a pro běžného občana téměř nemožný, ve kterých tímto tehdy populárním způsobem vyprávěl o svých cestách, Indií, USA, Kanadou, Kubou, Japonskem, Irákem, či dnes již pro nás snadno dostupnými zeměmi: Norskem, Španělskem, Anglií., Egyptem. Zajímavostí je, že mu nikdy nebylo povoleno cestovat na kole územím tehdejšího Sovětského svazu. Jeho 360 cestopisných reportáží shrnující poznatky ze čtyřiceti zemí, které poznal, projel na jízdním kole, by jistě vytvořily objemnou knihu cestopisu.                           

Doba tomuto nadšenému cestovateli však nepřála. Cesty uskutečnil v druhé polovině šedesátých let minulého století. V té době občany Československa samozřejmě, daleko více zajímaly události politické, v jejichž  víru se ocitli, nežli výkony osamělého dálkového cyklisty.      

Přišel rok 1968, naše vlast byla obsazena „spřátelenými“ vojsky Varšavské smlouvy a sovětskými vojáky. Československý stát, tehdy okouzlený touhou po demokracii a lepším společenském uspořádání vypravil své sportovce na v témž roce pořádané Olympijské hry v Mexiku. Cyklista, pan Zdeněk Marenčák, naplánoval své cesty tak, aby byl v Mexiku v době jejich konání. Bylo pro něj velikým zadostiučiněním účastnit se dění v olympijské vesnici a prožívat s československými olympioniky jejich radosti z mnoha úspěchů, kterých dosáhli. Jedním z důvodů k jejich obdivuhodným výkonům bylo snad vědomí, že v době probíhajících změn v naší republice, se snažili bojovat také na sportovním poli, za vyšší ideu demokracie a svobody. 

  Nejúspěšnější sportovkyní Olympijských her v Mexiku byla čtyřnásobná olympijská vítězka, Věra Čáslavská. Pan Marenčák v jedné z reportáži z olympijského Mexika popisuje její svatbu s olympionikem Josefem Odložilem uskutečněnou, v Mexiku, v poslední den olympiády: „Byla to velká sláva, hodna čtyř zlatých. Nikdy  již neuvidím tolik fotografů a kamer v rukou novinářů. Josef měl samozřejmě smoking, Věra dlouhé bílé krajkové šaty  a ve vlasech stříbrnou čelenku. Nemohl jsem uvěřit, že pár metrů ode mne je Čechoslovačka, která vzbouřila celé Mexiko. Mexiko bylo opět na nohou – Vera, Vera.“                                                         

 Zdeňka Marenčáka  se silně dotkly další osudy Věry Čáslavské, odsunutí z veřejného života, následná rodinná tragédie doprovázena nemocí a jejím osaměním.  Snad se někde v koutku jeho duše skrývá podobný pocit částečného zapomenutí, odloučení od svého rodného prostředí a jakéhosi pocitu  „nedokončení svého díla“.   

Pan Zdeňek Marenčák nyní žije v Čechách, v Litoměřicích, svou rodnou vesnici, Václavovice občas navštěvuje. Snad se mu podaří spojit a seřadit své reportáže, vytvořit a úspěšně vydat, onu „knihu cestopisů“, kterou by si jeho bohaté a zajímavé vzpomínky jistě zasluhovaly.

 

 Článek byl publikován pod názvem : " Téměř zapomenutý cestovatel" v časopise Těšínsko 1 / 2004.  Nebyl však zveřejněn v plném rozsahu. 

 

Milan Pastrňák

 

 S lítostí oznamujeme,

 že pan Zdeněk Marenčák,

 dne 4. října 2010, zemřel.

 

Pokloňme se jeho památce.

Obrazek

Zdeněk Marenčák před olympijskou vesnicí v Mexiku.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář