Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pan ředitel Felix Kološ.

28. 12. 2007

 Pan ředitel Felix Kološ.

Obrazek Pan ředitel Felix Kološ byl jednou z nejvýznamnějších osobností žijících v naší obci. Dlouholetý učitel a ředitel základní školy ve Václavovicích, byl také předsedou Občanské besedy, jednatelem požárního sboru, aktivním členem ochotnického divadla. Největší láskou mu však bylo učitelské povolání, kterému se plně věnoval. Byl přirozenou autoritou, člověkem váženým, kterému se vždy pouze „vyká“.

Pan Felix Kološ se narodil 17.11. 1902 v Rychalticích. Jeho otec, krejčí, nedokázal zajistit financování studia svého syna, jehož životním cílem bylo učitelské povolání. Felix Kološ se proto rozhodl si studia nejprve finančně zajistit.  

 
 
Řídící učitel Felix Kološ     Kresba: Jaromír Drozd 

 Vyučil soustružníkem a do svých 22 let pracoval v Kopřivnici, pak začal navštěvovat učitelský ústav v Příboře. Po ukončení studia, počínaje novým školním rokem roku 1928, nastoupil jako pomocný učitel do Václavovic. Učitelskému povolání se věnoval celým svým srdcem. Tak, jak to bývalo u učitelů zvykem, zapojil se také do veřejného života v obci. Od roku 1933 byl jednatelem sboru dobrovolných hasičů ve Václavovicích. V době II. světové války musel svou práci dočasně opustit. V letech 1943 až 1945, byl totálně nasazen, jako soustružník, do Vítkovických železáren.

 Po válce se pan Felix Kološ vrátil zpět na školu ve Václavovicích. V květnu roku 1945 se stal jejím ředitelem. Škola a výuka dětí se v jeho staromládeneckémživotě    stala tím nejpodstatnějším, zasvětil ji celý život, celou svou osobnost. Učitelem byl přísným, ale spravedlivým. Respekt před ním měli ne jen samotní žáci, ale mnohdy i jejich rodiče.
 Další velikou láskou pan ředitele Kološe bylo divadlo. Byl jedním ze zakládajících členů divadelního souboru „Slezan“ ve Václavovicích, v roce 1945. Soubor vedl více než 25 let, během nichž ztvárnil mnoho výrazných hereckých rolí.
 Pan ředitel Felix Kološ zemřel dne 10. října 1974, je pohřben v rodinném hrobě v Rychalticích.

 Posledního rozloučení s panem Felixem Kološem ve Václavovicích, smutečního průvodu symbolicky vedoucího od školy k hranici obce, do „Forotu“, se účastnilo několik stovek lidí, snad všichni jeho bývalí žáci, kteří si ho hluboce vážili.

 

Můj první učitel   

(Felixi Kološovi)
 
„Tak kolikátého je dnes?“
ptal se každého rána na začátku hodiny
Jako by otázka měla hluboký smysl
pro nás
ve vyrovnaných řadách s rukama za zády
kteří jsme nepočítali ani roky
natož dny
a starali se jen o počasí na fotbal
a dětské války
Naše veškeré vědění byly jen
splasklé balónky
propíchnuté jeho přísným zrakem
Chvěly se i kuličky na počitadle
a my se vpíjeli do stránek slabikáře.
 
A jak jsme tehdy mohli vědět
že dlouho po posledním zvonění
vracel se do samoty
do prázdného bytu kde hřály jen knihy

Obrazek

 
Ani jsme netušili
že toho zná na deset doktorátů
Ale on raději miloval zadrhávání
prvních přečtených slabik
vůni duběnky
a hrál v ochotnickém divadle
překrásné čerty
a venkovské furianty
neboť i jeho srdce bylo furiantské
A vlastně ani teď nevím
zdali byl nešťastně šťastný
nebo naopak                                                                                                  Stanislav Kolář
                                                                Pan učitel Felix Kološ předávající vysvědčení                               Foto: Školní archív.
 
 

Tři vzpomínky na pana ředitele Felixe Kološe.

Vzpomínky na pana učitele Kološe jsou u většiny václavovičanů, jeho bývalých žáků, dány „vzdáleností mezi žákovskou lavicí a učitelskou katedrou.“
 Poprvé jsem se s ním přímo setkal první den mojí školní docházky. Tehdy se nás, prvňáčků, zeptal zda víme jak se jmenuje. Přihlásil jsem se, ale rozechvělý hlásek mi selhal, jméno jsem zkomolil:……„Pan Koláč,“ řekl jsem.
 Pan Kološ byl učitelem „ze staré školy“, všichni jsme dobře znali jeho výroky nekompromisně a  jednoznačně hodnotící každého z nás. 
 Ze školy jsme chodívali se spolužáky bydlícími „Na Kopci“ a na „Sovinci“ cestičkou okolo lesíku „Sosni“ a „Bernatíkové olšiny“, které nás vždy, společně s dalšími nástrahami, potokem a houpačkou nad domem pana Nogola, dokázaly zdržet. Stejnou cestou chodil každodenně na obědy do hostince „Na Čepaníku“ také pan ředitel Kološ. My jsme se vždy schovávali ve křoví a za stromy, aby nás neviděl a nevyplísnil nám, že ještě nejsme doma. Jednou kamarád Frantík našel na pěšině peněženku, dle dokladů uvnitř, patřila panu řediteli Kološovi. Když mu ji ve škole vrátil projevil se pan ředitel jako učitel, strážce morálních hodnot, vyplatil nálezci 10 korun - deset procent nálezného.
 Další setkání s panem ředitelem Kološem bylo nepřímé, v době kdy jsem již chodil na jinou školu. Naší rodinu navštívil „náboženský blouznivec“, který v rámci svých povinností rozšiřoval svou víru. Přesvědčoval nás, mimo jiné, že se Slunce otáčí kolem Země a pověděl nám také o zázraku. Údajně se mu zjevil Pán Bůh. Vzal ho za ruku a spolu se vznesli vysoko nad stodolu, odtud se rozhlíželi po Václavovicích. Prstem mu ukázal na postavu jdoucí cestou v polích. „Na toho člověka si dej pozor.“ Pravil. Tím člověkem byl pan ředitel Felix Kološ.Připadalo mi to zvláštní a překvapivé, ale porozuměl jsem tomu. Pan Kološ byl nositelem kultury a představitelem vzdělanosti v obci. Dokázal naučit čtení, psaní a počtům, základům samostatného poznání, byl proto nebezpečný všem poblouzněným šiřitelům nepravd a dogmat.
 
Poznámka:
Portrét pan Felixe Kološe, jehož autorem je Jaromír Drozd, společně s básní Stanislava Koláře „Můj první učitel“, jsou vyvěšeny na chodbě základní školy ve Václavovicích. Zveřejněny byly v brožuře věnované „100 let budovy nové školy ve Václavovicích“. 
 

Milan Pastrňák 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář