Slovo k Bludovicím

(Bludovice na Těšínsku, v současnosti v okrese Karviná)

 Vesnice Bludovice, Horní, Dolní, Prostřední mi vždy splývaly v jeden celek. Nikdy jsem nevěděl kde končí některý díl této, pro mne vždy jediné, obce. Přestože Bludovice nejsou od Václavovic příliš vzdálené, leží za nepříliš rozlohou velikými vesnicemi Dolními Datyněni a Kaňovicemi, vždycky do nich bylo „jaksi daleko“. 

Kostel a budova školy v Dolních Bludovicích zachycena na dobové pohlednici.

Před druhou světovou válkou můj otec chodil do Bludovic do „měšťanky“. Každý den pěšky z Václavovic. Přes les a chodníčky mezi poli to vzdálenostně zase není tak daleko. Vyzkoušeno to mám i v současnosti. Do centra Havířova, který je z valné části vystavěn na území Dolních Bludovic, to mám pěšky slabou hodinku chůze.   

 V Bludovicích a Dolních Datyních se mnohem více mluví nářečím, „po našimu“, nežli ve Václavovicích. Místní rodáci, kteří jsou rodilými Slezany se domnívají, že mluví polsky a jsou tudíž Poláci. Pravdou však je, že každý má právo přihlásit se k národnosti, kterou považuje za svou vlastní. Nemám s tím problém, také umím „po našimu“ a „i mluvit po polski“. Avšak, když jsem se učil některému cizímu jazyku, tak jsem v něm ale také začal myslet a někdy jsem si připadal jako někdo jiný, nežli ten, který přemýšlí ve svém rodném jazyce. Připadá mi, že lidé myslící v jiném jazyce mají také jinou mentalitu. Způsob myšlení je patrně tou hlavní vlastností určující národnost.  Rozumím si však se všemi, jak s Čechy, s Poláky, Němci, Maďary a Slováky, Slezany a Moravany, vždyť v našem kraji jsme na mnohonárodnostní společenství zvyklí již od 19. století, kdy se sem, za nově vznikajícím průmyslem přistěhovalo množství lidí, snad z celého tehdejšího Rakousko - Uherska. Novodobým příkladem je město Havířov, bylo vystavěno v padesátých letech minulého století ve stylu architektury východu a osídlili jej lidé mnoha národností s různými zvyky a různou mentalitou, z celé tehdejší republiky, přesto nebo právě proto, je mi Havířov velice blízký, rád v něm pobývám.  Většina Dolních Bludovic „padla“ na výstavbu města Havířova, který byl na katastru této obce vystavěn. Po Bludovicích zbyla některá pojmenování ulic a městských částí a také „Kotulova dřevěnka“, expozice Muzea Těšníska, skanzen s ukázkou lidového bydlení v Bludovicích.

 Bludovice mají velice starou historii, domnívám se, že patří mezi nejstarší vesnice v celém Horním Slezsku. (Viz článek o Bludovicích.) Nejprve, asi do poloviny 15. století, byly Bludovice jen jedny, veliké. Potom se začaly dělit na horní a dolní, dále na prostřední a další samostatné statky. V Bludovicích byly vystavěny tři šlechtická sídla - zámky, v každém dílu jeden, v Dolních, Horních a Prostředních Bludovicích, zůstal jen ten v Dolních. V Bludovicích byly také vystavěny dva kostely, evangelický a katolický. Kostel sv. Markéty nahradil starý dřevěný kostel v Dolních Bludovicích, který patřil k nejstarším na Těšínsku, vystavěn byl již před rokem 1335. Bludovice byly vždy významnými vesnicemi. Mimo zemědělství byly známy hrnčířstvím, až do 19. století se zde vyráběla typická bludovická keramika. V Dolních Bludovicích se setkávaly cesty směřující od Opavy přes Ostravu do Těšína s cestou vedoucí do Těšína od Frýdku. Po zavedení poštovního spojení byl v Dolních Bludovicích založen významný poštovní úřad. U tamní pošty se přepřahala koňská spřežení, která tahala dostavníky, směřující z Vídně, nebo z Opavy do Těšína a Krakova, či zpět. Poloha Bludovic byla vždy významná.

 Bludovice patří do Slezska. Nejdříve Opolského a Těšínského, následně včleněného do Rakouského císařství, po jeho rozpadu se ocitly Československé republice. Po jejím rozpadu před II. světovou válkou, byly Bludovice v polském záboru, potom se staly součástí Německé říše a následně znovu Československa, po jeho rozpadu se staly součástí České republiky.  Děti se ve škole učily střídavě, česky, německy, polsky a zase znovu, česky, polsky, německy a znovu... Muži museli sloužit v různých armádách, podle toho kdo jim poručil aby za něj bojovali. Obyvatelé Bludovic to neměli vůbec jednoduché.

 Vše se však mění, pouze řeka Lucina na niž jsou Bludovice jako korálky „navlečené“, zůstala. Meandry řeky Luciny s údolím okolo nich jsou vyhlášeny chráněným přírodním územím. Nádherné údolí s loukami a se starými statnými stromy u řeky, tvoří nevšední přírodní scenérii, oázu klidu a odpočinku v těsné blízkosti téměř statisícového města. Proměnilo li by se toto údolí sahající od Žermanické přehrady až k průmyslové Ostravě, v přírodní park, byl by jistě jedním z největších u nás.

 Líbí se mi Bludovice. Vážím si lidí v Bludovicích žijících, hlavně pro svou zásadovost a lpění na tradicích, na své podstatě, na jazyku. Oni sami si to patrně ani neuvědomují, ale je to v nich -  ta síla, kterou jim dává rodná zem.

Milan Pastrňák

Fotografie chráněného údolí  v Dolních Bludovicích, louky  a stromy u řeky Luciny.

                                                                                                              Foto: M. Pastrňák v r. 2015