Beseda o Bruzovské Besedě - I.část.
Besedy. Lidoví písmáci. Doba národního obrození na Frýdecku. Knihovník Josef Stříž. Založení obecní knihovny v Bruzovicích, Založení a činnost Bruzovské besedy. Rod Onderků. Jan Ježíšek.
„Besedy“ byly jedny z nejstarších vlasteneckých, buditelských, spolků. Vznikly již v období „národního obrození“. V roce 1845 byla v Praze založena „Měšťanská Beseda“. Ryze český název vypovídá o charakteru „Besed“. K „besedám se v nich scházeli národovci, národní buditelé, kteří usilovali o obnovu české řeči, historie a kultury. „Besedy“ představovaly další posun v národně buditelské činnosti od užšího okruhu pro česky orientovaných elit, šlechty, průmyslníků, historiků a spisovatelů zapálených pro věc národního obrození, k širokým vrstvám obyvatel prostých lidí, řemeslníků a zemědělců. Besedy vznikaly jako výraz národního uvědomění na mnoha místech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Šířily kulturní a národnostní osvětu, v rámci jejich činnosti byly půjčovány knihy a časopisy, pořádány taneční zábavy a plesy, uskutečnila se mnohá divadelní představení.
Bruzovská Beseda“, byla ustanovena na Nový rok 1875 valnou hromadou konanou ve staré škole v Bruzovicích.1 Spolek to veskrze kulturní, buditelský a vlastenecký vznikl jako vyvrcholení snah všech bruzovických národních obroditelů, kteří tímto významným počinem navázali na tradice udržování českého jazyka v Bruzovicích.
Pohled na střed obce Bruzovice s kostelem sv.Stanislava a farou,
s budovou „staré školy“ v popředí. Foto A.Kwaczek v r. 2005
V některých bruzovických chalupách byly již na počátku 19. století opisovány české knihy. 2 Z generace na generaci byly předávány a důvěrně půjčovány. Někdy bylo z knih čítáváno širšímu okruhu lidí. V hodnou příležitostí byly „škubačky“, společné sousedské draní peří, které se za zimních večerů pravidelně na vesnici odehrávalo. Čas od času bylo z knih veřejně, ale tajně, čteno v hostincích jejichž majitelé byli této věci nakloněni.
Z rodiny v níž byly již v roce 1817 opisovány české knihy pocházel Stanislav Stach, známý šiřitel českých knih na Těšínsku. Narodil se 8.5.1829 v Bruzovicích. V roce 1842 se s rodiči přestěhoval se do nedalekých Václavovic. Stanislav Stach se věnoval výhradně půjčování a prodeji českých knih a časopisů. Spolupracoval se sedmi knižními nakladatelstvími v Praze a Trnavě. „Stach z Venclovic, co prodaval moravské čitani“ byl znám až na Jablůnkovsku V klášteře Alžbětinek v Jablunkově měl „jakousi“ filiální expedici knih a časopisů. „Stacha z Venclovic“ je možno považovat za největšího šiřitele českých knih na Těšínsku vůbec. 3 (Viz: Obrazy z Kroniky. Václavovice. Osobnosti. Stanislav Stach.)
V Bruzovicích, již v roce 1857, půjčoval lidem české a polské knihy a časopisy, chalupník a kostelník v bruzovickém kostele, Josef Stříž. 4
Josef Stříž se narodil 2.2.1833 v Bruzovicích, pocházel z jedenácti sourozenců. Vyučil mušelínovým tkalcem, shodou okolností u známého frýdeckého písmáka Jiřího Pohludky. V jeho chalupě pod Starou Střelnicí ve Frýdku na Vršavci se po rozpuštění frýdeckého Českého čtenářského spolku ve Frýdku v roce 1864, tajně scházeli čeští národovci. Pohludka vlastnil rozsáhlou knihovnu a Josef Stříž se tak již v mládí setkal českou knihou. Patrně tato zkušenost jej vedla k založení vlastní knihovny.
Do národně buditelské činnosti vstoupil Josef Stříž s velikým elánem a značným „rozletem“.
Knihy do své knihovny kupoval přímo v nakladatelstvích v Praze a Vídni. Osobně se seznámil s pražskými a vídeňskými nakladateli Stýblem, Pospíšilem, Hynkem a Vilímkem, kteří mu na nákup knih poskytovali slevy. Nejvíce knih odebíral z pražského nakladatelství Ottova, v jehož rodině byl vždy váženým hostem. Ze zcela praktických důvod
ů nakupoval knihy bez vnějších pevných desek. Jednak byly lacinější a hlavně měly menší hmotnost, neboť dlouhé trasy během cest z Vídně, nebo z Prahy chodil pěšky nesa těžké zavazadlo tvořené zakoupenými knihami. Doma knihy vázal do pevných desek a opatřoval obalem. Knihy z knihovny Josefa Stříže lze proto snadno rozeznat podle jednotné modré lepenkové vazby na níž je nadepsán titul knihy. Uvnitř jsou knihy označeny oválným razítkem. „Josef Stříž Nr. 26 Bruzowic“.
Josef Stříž se také snažil o samostatnou tvorbu, psal do Těšínských novin, v „Kronice životopisné“ popsal své životní osudy a zážitky ze svých cest do Prahy a Vídně. Sestavil rovněž výtah z matriky pro jednotlivé usedlosti v Bruzovicích. Napsal a v těšínském knihařství Karla Prochasky vydal dvě náboženské písně.5
Národně buditelská činnost Josefa Střiže však patrně nebyla vhod některým „promocnářsky a prorakousky“ orientovaným občanům. V roce 1878 byl obviněn Josefem Pitříkem a Josefem Grygarem, kostelními představenými z Bruzovic, že v kostele odebíral z „míšku peníze“ a podváděl při nákupech oleje určeného na svícení v kostele. Stříž byl silně věřícím člověkem a obvinění, že je „kostelním zlodějem“ se jej velice dotklo. To, že údajně bral „miškové peníze“, což byly peníze darované při mších kostelu, se opíralo o smyšlenku a nedalo nikterak dokázat, bylo proto od něj upuštěno. Dále byl viněn z údajných podvodů při nákupu oleje do lamp v kostele, u nějž nadhodnotil cenu a během tří let se tím obohatil o 2 zl. 30 kr. Stříž se odvolával na dohodu s panem farářem Madrym, který mu navýšením ceny oleje hradil čištění lamp. Přestože se Stříže se zastal P. Madry a dalších dvacet vážených občanů z bruzovské farnosti se zaručilo jeho bezúhonnosti žádajíc nejdůstojnější Generální vikářství o ponechání Josefa Stříže v kostelní službě, byl z místa kostelníka propuštěn. 6
Brána k bruzovickému kostelu a hřbitovu, jejíž kamenné sloupky zakončené sochami sv. Barbory a sv.Josefa, dle zápisů na nich fundovali manželé Barbora a Josef Stříž. Foto: M.Pastrňák v r. 2011
V pamětní knize bruzovické farnosti je patrně P. Janem Ježíškem o tehdejším kostelníkovi poznamenáno: „Josef Střiž. Oženil se bez lásky. Děti mu malé zemřely a proto hledal útěchu jinde. Našel ji v knihách. V roce 1878 byl vypovězen ze služby kostelnické stav se nepohodlným některým vlivnějším občanům“. 7
Počátkem 20. století čítala knihovna Josefa Stříže na 5000 svazků a 600 různých map. Hodnota knih byla odhadována na více než 4000 rak. korun. Obsahovala knihy všech žánrů.
Přibližně polovinu tvořila beletrie, ostatní knihy byly cestopisné, dějepisné přírodovědecké, filozofické, různé kalendáře, knihy s tématiku církevní, obchodní, zdravovědnou, dále také brožury, časopisy, drobné dobové tisky, pouťové špalíčky, kramářské tisky, písničky. Představovala téměř úplný soubor regionální literatury psané česky, polsky a německy.
Josef Stříž zemřel dne 26.9.1905. Po jeho smrti stihl knihovnu neradostný osud. Odkázal ji sice rodné obci, Bruzovicím. Obecní knihovna však převzala pouze 2500 svazků, převážně beletrii. Nauková část byla rozebrána a roztroušena do různých spolkových, obecních, školních a soukromých knihoven. Několik knih z rozsáhlé Střížovy knihovny se nachází v archivu Lašské jizby v Sedlištích a v Okresním vlastivědném muzeu ve Frýdku – Místku. 8
Velikou část „Střížovy knihovny“ odvezl profesor Adamus do ostravského muzea. P. Václav Petr, farář v Hrušově, rovněž rodák z Bruzovic, tehdy napsal profesoru Adamusovi: „Mohu dosvědčit, že když Střiž zemřel, vynesli jeho knihy a časopisy na zahradu a vítr je rozháněl po polích.“ 9
Činnost lidových písmáků a „zapálených“ národních buditelů, kteří půjčovali a rozšiřovali na Těšínsku „moravské čítání“, se odehrávala v období tak zvaného „národního uvědomění“, v Čechách nazývaným „národním obrozením“. Díky tomuto „uvědomění“ počal býti pojem „národnost“, nově chápán a definován hlavně na základě společné kultury a jazyka. Do té doby byla národnost tradičně všeobecně odvozována od příslušnosti zemské.
Na Těšínsku byl až do třicetileté války český jazyk, vedle jazyka latinského, neb německého, jazykem úředním. Po třicetileté válce došlo k rozšíření jazyka německého. Zdejší lidé však stále mluvili svou vlastní, snad původní řečí, kterou nazývali prostě, „po našimu“. Znali však také jazyk německý, který byl užíván ve městech, na úřadech a téměř ve všech krámech, převážně židovských a německých obchodníků. Soužití lidí hovořící různými jazyky bylo po staletí na Těšínsku zcela běžnou součástí života zdejších obyvatel. Ve městech se mluvilo německy a na venkově místní řečí, „po našimu“.
Řeč obyvatel Těšínska se vyvinula podobně jako jazyk český, polský, neb moravský, z původního jazyka západoevropských Slovanů.
Dle frýdeckého vikáře, P. Prutka, stála uprostřed mezi polským jazykem a jazykem moravským.10 Nemaje však svou vlastní gramatiku, byl místní jazyk pokládán za pouhé nářečí, nazývaným „těšínským nářečím“. Údajně bylo složeno z části z polského jazyka a z části z moravského jazyka. Moravským jazykem byl na Těšínsku nazýván jazyk český. Ve značné míře do této řeči rovněž zasahovala němčina. K bližšímu určení a rozlišení tohoto nářečí velice přispěla badatelská práce těšínského historika Jana Leopolda Scherschnicka. Výsledky jeho badatelské činnosti byly převzaty P. Redinaldem Kneiffelem do jim, v roce 1804, sepsané „Topografie c.k. rak. Slezska, v níž dle užívaného nářečí nekriticky jednoznačně rozděluje obce na Těšínsku národnostně, na německé, slezsko – moravské a slezsko – polské. 11
V druhé polovině 19. století došlo na Těšínsku k výrazným národnostním a sociálním změnám. V souvislosti s rozvojem těžby uhlí a rozšiřováním průmyslu přišlo do nově otevíraných šachet a fabrik poměrně veliké množství nových pracovníků. Původem byli převážně z Haliče, mluvili polsky a jejich polské národnosti povědomí bylo značně vyhraněno.Během několika let se počet obyvatel Těšínska zdvojnásobil, v průmyslových oblastech, Třinecka, Ostravska a Karvinska narostl až pětinásobně. 12
V oblastech v nichž se usadili noví obyvatelé mluvící polsky bylo do řeči „po našimu“ převzato mnoho výrazů z polského jazyka. Z pohledu z Čech, Vídně, Moravy, ale také z Polska, lidem kteří této řeči plně nerozuměli, se počala řeč zdejších obyvatel jevit jako polské nářečí, někdy bylo dokonce označováno jako „lámaná polština“.
Změna národnostní struktury obyvatel Těšínska, přinesla rovněž změnu zvyklostí a narušení dlouhodobého soužití lidí mluvících různými jazyky. Na Těšínsku počal býti intenzivně rozšiřován jazyk polský. Zakládány byly polské kulturní spolky, čítárny a divadla. Významnou roli zde rovněž sehrávala poměrná blízkost polského národnostního a kulturního centra v Krakově. 13
Po církevní stránce Těšínsko, včetně kraje frýdeckého, spadalo do působnosti Vratislavské diecéze, ta počala zasílat do farností, které byly ve většině případů spravovány faráři původem z polských oblastí, texty kázání v polském jazyce. Užívaní českého jazyka v kostelech, včetně českých zpěvníků, nahradil jazyk polský a polské zpěvníky. 14
Pod církevní správu spadalo rovněž školství. Polský jazyk tak začal být zaváděn také do škol. Ve školách na Těšínsku, jakož to historické zemi Koruny České, se již od dob Marie Terezie vyučovalo v jazyce českém a německém. Přesněji řečeno, pomocí českého jazyka se děti učily jazyku německému. Za tímto účelem byly vytištěny dvoujazyčné „čítanky“, které měly umožňovat překlad z češtiny do němčiny. „Psaní“ se učilo tím způsobem, že v každém sešitu byl jeden řádek psán česky (moravsky) a následující, pod ním, německy. Mládež však znala z domova pouze místní mluvu, „po našimu“. Jazyku českému, v jeho ryzí podobě, zdejší lidé nerozuměli. Před rokem 1848 byli na celém Těšínsku pouze dva katoličtí a jeden evangelický kněz, kteří ovládali spisovnou češtinu.Žádosti, aby čítanky byly psány v místním jazyce nebyly ministerstvem vyslyšeny. 15
V souvislosti s rozšiřováním polského jazyka na Těšínsku zaslalo, dne 16.3.1848, místní duchovenstvo, na návrh stařičkého jablunkovského děkana P. Vavřince Piontka, ministerstvu žádost v níž požadovalo úplné odstranění jazyka moravského ze škol a zavedení vyučovacího jazyka polského na celém Těšínsku, a to včetně děkanství frýdeckého. 16
Obyvatelé některých slezských vesnic, rovněž na Frýdecku, proto raději žádali o zřízení škol výhradně německých.17 Němčina byla užívána ve všech zemích tehdejšího Rakouska a její znalost přinášela v životě větší perspektivu. Rozhodnutí o zřízení německých škol však v sobě skrývalo veliké nebezpečí spočívající v úplném zániku slovanské řeči ve Slezsku. V Opavě, občané hlásící se k německé národnosti veřejně prohlašovali: „Český národ chtěj nechtěj musí zaniknout v národě německém.“ Frýdecký obecní tajemník Anton Herolt prohlásil: „Je osudem Čechů časem se rozplynouti v Němcích, ať se tomu vzpírají jak chtějí.“ 18
Vlna českého národního uvědomění, vzedmutá již od konce 18. století, v Čechách nazývaná „národním obrozením“, zasáhla kraj na pomezí Moravy a Slezska pouze slabě a až v posledních desetiletích 19. století. Většina lidí na Těšínsku si až tehdy začala uvědomovat svou vlastní národnostní identitu a často si i volit svou národnost. Národní obrození tak dalo počátek rozličných rozmíšek mezi občany, kteří se přihlásili k té, či oné národnosti.
Zdejší lid ve značné míře pociťovali určitý vztah k rodné zemi, k Těšínsku a ke Slezsku. Nazývali se „Těšíňaky“, neb se hlásili k národnosti Slezské, která však v době Rakouska – Uherska, podobně jako později, nebyla uznávána. Úředně se národnost určovala dle takzvané „obcovací řečí“. 19 Protože jazykem zdejších lidí, byla řeč „po našimu“ s množstvím do ní zanesených polských výrazů, byla považována za polské nářečí. Lidé, kteří ji mluvili byli nesprávně označováni jako polské národnosti. (Viz: Obrazy z kroniky, Obrazy z historie kraje, Připomenutí rozdělení Těšínska)
Na Frýdecku se lidé označovali jako „Moravci“ a hlásili převážně k národnosti moravské. Z důvodů neexistující „úřední kolonky“, rovněž pro tuto národnost, se při sčítáních lidu v letech 1880 a 1910 hlásili k národnosti české.
Ve městech však žilo poměrně značné množství, ve většině případů dobře společensky situovaných a majetných lidí, kteří se hlásili k národnosti německé. Existovaly zde německé profesně odborné, sportovní a kulturní spolky.
V městě Frýdku se mluvilo téměř výhradně německy. Na vesnicích v jeho okolí lidé mluvili slovanskou řečí, nářečím, které se však odlišovalo od těšínského nářečí. Zdejší mluva obsahovala mnohem více slov shodných s moravským jazykem a jen okrajově do ní zasahoval jazyk polský. Snad tato mluva byla onou původní řečí obyvatel Těšínska často nazývanou „moravským jazykem“ někdy též „lašským nářečím“.
Podstatným aspektem pro udržení této místní řeči, lašského nářečí, na Frýdecku a v Pobeskydí bylo těsné sousedství Moravy a dlouhodobé velice blízké vztahy lidí žijících po obou stranách hraniční řeky Ostravice. V historickém období od roku 1402 do roku 1584 tvořilo moravské Místecko a slezské Frýdecko společné panství.20
Značnou podobnost lidové mluvy na Frýdecku s lidovou řečí užívanou například v moravském Brušperku je možné shledat i v současnosti.
V polovině 19. století existovala v Bruzovicích silná skupina občanů hlásicích se k českému jazyku. Národní buditelství zde podporovali a šířili hlavně mladí vzdělání lidé, duchovní a učitelé, synové zdejších sedláků. Bruzovičtí sedláci byli opravdu zámožnými a měli dostatek finančních prostředků k tomu aby svým dětem poskytli kvalitní, často vysokoškolské vzdělání.
Ukončení období „Bachova absolutismu“ v šedesátých létech 19. století přineslo do společnosti určité uvolnění. Místní národní buditelé si situaci vysvětlili po svém. Dne 24. 4. 1862 žádaly obce Bruzovice a Žermanice frýdecké hejtmanství o užívání češtiny v úředním styku. Žádost jim byla samozřejmě zamítnuta. 21
Spolkový a shromažďovací zákon, který vstoupil v platnost dne 15.11.1867, však umožnil lidem sdružovat se v zájmových spolcích. V kontextu doby byla činnost vznikajících spolků zaměřena většinou vlastenecky. Vznik českých národně buditelských spolků byl dán snahou vymanit se z dlouhodobého kulturního útisku národa a jazyka a upřednostňování řeči německé. Na Těšínsku byl umocněn reakcí na intenzivní rozšiřování polského jazyka, ke kterému zde v 19. století, v období průmyslové industrializace docházelo.
Bruzovičtí občané již v roce 1869 usilovali o založení obecní knihovny. Za tímto účelem uskutečnili sbírku. Sebrali celkem 40 zlatých, které odevzdali starostovi s žádosti o zajištění nákupu knih. Starosta však usuzoval jinak. Peníze jim vrátil a zřízení obecní knihovny žadatelům rozmluvil. 22 Důvodem patrně byla existence knihovny Josefa Stříže, který již v té době v Bruzovicích české knihy půjčoval
V lednu roku 1872 se však opět sešlo několik desítek obětavců, „dárcův a dobrodincův společné knihovny“, kteří z vlastních prostředků založili knihovnu. 23
V dochovaném sešitku nadepsaném Poznamenani uduv darcuv a dobrodincuv i vydane spolkove Knihovny začato devět ledna 1872. jsou zapsáni dárci: Ondřej Onderek, Josef Maršálek, Jan Palarčik, Josef Kocich, František Onderek, Jan Jiřík, František Kocych, František Řeha, Jan Maršálek, Jan Kočvara, Jan Ondračka, František Chrobok, Martin Pavlásek, Jan Onderek, František Mitura, Josef Peter, František Mojžíšek, Vavřín Poledník, Stanislav Pitřík, páter Josef Kičmer, Jan Hrabec, František Ryba, Mojžíšek (krejčí), František Pitucha, vel.pan Karel Madry, Josef Peter z Lískovce, František Mojžíšek stary, Mojžiškula z č.p. 20, Martin Zahradík, Stanislav Ševčík, František Pitřík, Antonín Mitura, František Burčík.
V roce 1874 k nim přibyli: Josef Řěha, Stanislav Gavlas, Řehuvka a Řeha. Uvedení peněžně přispěli k založení knihovny, neb ji věnovali své vlastní knihy. Čtrnáct knih daroval nově založené knihovně v Bruzovicích redaktor Opavského týdenníku Jan Zacpal. 24
Iniciátorem založení knihovny byl Ondřej Onderek. Syn stejnojmenného starosty obce, který v roce 1869 založení obecní knihovny v Bruzovicích „dárcům a dobrodincům společné knihovny“ rozmluvil. V roce 1875 převzala knihovnu „darcov a dobrodincov“ „Bruzovská beseda.“
„Bruzovská beseda“ - spolek to veskrze kulturní, buditelský a vlastenecký, byl založen dne 1.1.1875. Bruzovská Beseda byla po v roce 1870 vzniklé Občanské Besedě Frýdecké v pořadí druhým národně vlasteneckým spolkem založeným na Frýdecku. Zakládajícími členy „Bruzovské besedy“ byli především „udove darci a dobrodinci bruzovické knihovny“.
Zahajující řeč ustavující valné hromady vedl Jan Peter, v níž mimo jiné řekl:… „potřebí jest, aby nově zřízený spolek, maje dostáti svému účelu, aby všichni členov
é jednosvorně tento cíl na zřeteli měli a ku spolku vřelým vlasteneckým srdcem přilnuli.“
Poté bylo přikročeno k volbě předsedy a členů výboru. Předsedou „Bruzovské besedy“ byl zvolen páter Karel Madry, tehdejší správce bruzovické farnosti. Prvním náměstkem se stal Ondřej Onderek a pokladníkem, učitel Josef Wrubl. Do výboru byli zvoleni: Josef Witrzens, (rovněž učitel v Bruzovicích), Jan Peter a Josef Řeha. Náhradníky: Josef Stříž, Pavel Pitřík a Josef Peter. Revizoři: František Peter a Jan Pavlásek.
Ve volných příspěvcích Jan Peter navrhl, aby beseda v měsíci lednu uspořádala společenský ples. Návrh byl jednomyslně přijat.
Průběh konání krasopisně zaznamenal, „t.č. zapisovatel, Jan Peter, v Bruzovicích 1.ledna 1875“ 25
První stránka zápisu o založení Bruzovské Besedy - SOkA Frýdek - Místek, I.Valošek: Bruzovice...
Dne 11.2.1875 se konala první schůze výboru nově založeného spolku. Účastníci P.Madry. Ondřej Onderek, Josef Witřens a Jan Peter rozhodli o nákupu knih pro Bruzovskou besedu. Rozhodli se koupit všechny spisy K.Schmida a Nyrycové. Po vzrušené diskusi se rozhodli k pravidelnému odběru časopisu „Opavský týdeník“. Důvodem diskuze byla hlavně cena ročního předplatného, 10 zlatých. Jan Peter však připomněl, že tento časopis je jediným českým časopisem ve Slezsku a již jen „morální povinností nově založené Besedy“ je tento časopis odebírat.
Na mimořádné valné hromadě Besedy konané 30.5.1875 byl místo pokladníka spolku, pana Josefa Vrubla zvolen novým pokladníkem Josef Stříž, toho času kotelník v bruzovském kostele, avšak valnou hromadou konanou 16. ledna 1876 byl pokladníkem ustanoven Jan Pavlásek, který vykonával tuto funkci po další následující léta.
Od roku 1876 se členové Besedy scházeli v budově bývalého fojtství v Bruzovicích na č.p. 30 jehož majitelem byl František Peter, syn posledního bruzovského fojta, Stanislava Petera.
Z dochovaných zápisů o konání valných hromad, členských a výborových schůzí a z části zachovaných záznamů výdajů spolku je možné získat určitou představu o činnosti „Bruzovské besedy“.
Nejvýznamnější činnosti Bruzovské besedy bylo rozšiřování a zapůjčování knih a časopisů. Funkce knihovníka byla proto velice významnou a zastávali ji místní učitelé.
Prvním knihovníkem byl zvolen učitel Josef Witrznes. V roce 1877 se stal knihovníkem učitel Ondřej Boleslav Peter, následně Vincenc Liška, učitel v Žermanicích. V roce 1879, se stal knihovníkem tehdejší bruzovický učitel František Onderek.
Základ knihovny, převzatý z knihovny „darcov a dobrodincov“ v Bruzovicích byl tvořen knihami s převážně církevní tématikou. Nejčastěji se jednalo o životopisy svatých, různé kalendáře, také o několik knih dějepisných a zeměpisných. Výjimku tvořilo několik dobových rodinných románů. Náhodně je možno vybrat tituly: Papež a Řím, Život Františka Borgii,, Prostonárodní obrazy z dějin, Čermákova rodina.
V roce 1877 daroval Bruzovské besedě a knihovně poměrně značné množství českých knih frýdecký občan, poslanec Slezského zemského sněmu, Dr. Karel Kotek. Mezi darovanými knihami byly i takové skvosty jako „Hamlet princ dánský “, neb „Divadelní Almanach“, ale také „Vojta chytrý čeledín“.“ Panu Dr. Kotkovi bylo uděleno čestné členství v Bruzovské Besedě „byl jejím čestným údem jmenován.“ 26
S knihovnou „Bruzovské besedy“ byl rovněž spojen již zmiňovaný Josef Stříž, který jak jsme již uvedli, sám vlastnil velikou knihovnu a můžeme předpokládat, že půjčování knih bylo částí jeho příjmů. Knihy vlastí knihovny však „Besedě“ nepředal. Spolku však poskytl své bohaté zkušenosti se zapůjčováním a údržbou knih. Střiž knihy udržoval a odborně opravoval. Provedené práce si nechával řádně zaplatit. 27
Ze zápisů schůzí a valných hromad se rovněž dovídáme, že „Beseda“ každým rokem pořádala společenský ples. O jeho pořádání byl mezi bruzovskými hostinskými, kteří byli také často členy tohoto spolku, vždy veliký zájem. Výnos z plesů byl nejvýznamnějším přínosem do „besední“ pokladny. Sloužil k pokrytí nákladů vlastí činnosti spolku, k nákupu nových knih a časopisů. Mnoho let odebírala Bruzovská beseda, již uvedený, český časopis Opavský týdeník, později také Těšínské noviny. 28
V roce1878 byl zvolen novým předsedou Bruzovské besedy Ondřej Onderek mladší. Narodil se 17.8.1847, na selském gruntě č.p. 15 v Bruzovicích. Lidový písmák a národní buditel, Ondřej Onderek,“ rozšiřoval české knihy a časopisy. Spolupracoval se známým historikem Vincentem Praskem Sbíral také dary pro založení. Národního divadla v Praze. Celý svůj život zasvětil národně obrozenecké činnosti a své rodné obci. Inicioval založení knihovny a následně také „z návodu Ondřeje Onderka byla založena „Bruzovská beseda“. Napsal knihu „Starožitné poznámky z Bruzovic“, zvanou též „Onderkova kronika“. V letech 1897 – 1903 vykonával úřad starosty obce. Ondřej Onderel byl lidmi velice vážen a často k němu chodili pro radu. 29
Rod Onderků z Bruzovic se významně zapsal do národně obrozeneckého dění na Frýdecku. V zápisech „Besedy“ je často uváděn její knihovník, František Onderek. Syn Františka Onderka, (*5.7.1832) zvaného „Tatina“, majitele hostince na „Dolance“, starosty Bruzovic v období 1877 až 1880 .
Učitel František Onderek, narozený 13.1.1859 v Bruzovicích. Vyučoval v místní škole, rovněž v Sedliších, v létech učil 1891 až 1893 v nedalekém Šenově, nakonec byl jmenován řídícím učitelem ve Vratimově.„Švarný mládenec“, jak byl nazýván , zde pokračoval v buditelské práci započaté v Bruzovicích.
Ve Vratimově byli národně buditelské činnosti rovněž nakloněni, správce místního velkostatku Josef Cikánek, hlavní pokladní kunčického velkostatku Josef Římský, ředitel cukrovaru v Kunčicích Rudolf Berka a starosta Vratimova Jan Vašíček 30
V letech 1889 až 1911 ve Vratimově taktéž působil Páter Antonín Poledník, před tím byl farářem v Sedlištích. Narodil se 31.5.1843 v Kaňovicích, v rodině Martina Poledníka, který byl synem kaňovického fojta, matka byla z rodu Nezhodů. Všichni měli velmi blízko k Bruzovicícm, neboť Kaňovice náležely k bruzovické farnosti. P. Poledník sepsal v českém jazyce „Sbírku písní a modliteb“, která je užívaná dodnes. P. Antonín Poledník zemřel 23.11.1911 v bruzovském kostele. 31
Vraťme se však k rodu Onderků. Z tohoto rodu pocházel také pozdější ředitel školy v Sedlištích Josef Onderek, který byl pro svou vlasteneckou a odbojovou činnost za II. světové války dne 22.7.1941 zatčen gestapem a vězněn.
Nutno rovněž připomenout patrně nejvýznamnějšího člena tohoto rodu, Msgr. ThDr. Františka Onderka. Narodil se dne 13.10.1889 v Bruzovicích. Po ukončení studia na gymnáziu ve Frýdku vystudoval ve Vidnavě bohosloví a následně theologii na univerzitách ve Vídni a Karlově univerzitě v Praze. Dvacet pět let působil na jako profesor vidnavské seminárky. Od roku 1936 byl papežským legátem. V roce 1945 byl ustanoven apoštolským administrátorem a po roce 1947 generálním vikářem pro oblast Českého Těšínska, s pravomocí rezidenčního biskupa, který spadal přímo pod Svatého otce - papeže. Msgr. František Onderek měl vřelý vztah k české knize a k umění. Osobně se znal mnohými umělci, například s malířem Maxem Švabinským. Zabýval se také histori. Své rodné Bruzovice měl nadevše rád. Zemřel dne 24.10.1962 ve Frýdku. 32
V roce 1877 přišel do Bruzovic nový administrátor bruzovského kostela, páter Jan Ježíšek, tehdy již známý národnostní aktivista. Okamžitě se stal prvním náměstkem Bruzovské Besedy. Iniciativně se zapojil do činnosti spolku. V zápisech ze schůzí „besedy“ je uvedeno, že mimo jiné navrhoval obohatit, lidmi oblíbené taneční zábavy, pořádané Bruzovskou Besedou o krátká divadelní představení. 33 P. Jan Ježíšek působil v Bruzovicích pouze dva roky, naposled je uveden v záznamu schůze výboru Besedy konané 30.9.1879. Jan Ježíšek pocházel ze Žermanic, narodil se dne 18.12.1844 v rodině tamního fojta Františka Ježíška, který rovněž figuroval mezi „dárci bruzovské knihovny“. Páter Jan Ježíšek byl velice zapálen pro věc národního obrození. Ve Frýdku založil český spolek, Hospodářskou jednotu frýdeckou. Od roku 1887 byl P. Jan Ježíšek farářem v Domaslavicích, kázal zde v místní řeči. Byl mu dán výjimečný dar výřečnosti a svou osobností dokázal nadchnout a strhnout posluchače. Rád také pracoval na poli a v zahradě, učil mládež ovocnářství a včelařství. V Domaslavicích zřídil oboru pro lesní zvěř. Stal se jedním z průkopníku české turistiky, s přáteli chodil na turistické výpravy na vrcholky Beskyd. Pořádal svaté poutě na horu Prašivou. Lidé ho měli rádi a dodnes se o něm vyprávějí různé historky, například o jeho setkání s arciknížetem Evženem. Slezský bard, Petr Bezruč, Páteru Ježíškovi a Domaslavicím věnoval jednu ze svých básní. Dne 21.9.1897 však P. Jan Ježíšek náhle zemřel. 34
Novým farářem v Bruzovicích se v roce 1879 stal P. Vincent Humplík, jenž se rovněž zapojil do činnosti Bruzovské besedy. Spolek tehdy, pravidelně jednou za kalendářní měsíc, pořádal vycházky k jednotlivým jejím členům, bruzovickým sedlákům. Na návštěvách bylo besedováno o nových způsobech zemědělských prací, osivech a zemědělských odrůdách a podobně. P.Humplík zorganizoval vycházku konanou 22.6. 1884 k rolníkovi Janu Budinovi na grunt č.p. 33. Ondřej Onderek o této vycházce informoval veřejnost v Opavském týdeníku. 35
Po celou dobu činnosti Bruzovké besedy se na její činnosti aktivně podíleli „bruzovičtí Petři“, jejich jména jsou uvedena téměř ve všech záznamech schůzí a valných hromad. Bruzovští Petři stáli u mnoha významných národně buditelských událostí na Frýdecku.
(Viz dále: Beseda o Bruzovské besedě - II.část)
Milan Pastrňák
Poznámky:
1) SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Bruzovská beseda
2) VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
14 -15 / 1960, str. 9 – 11,
3) VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
14 -15 / 1960 ,str. 9 - 11,
4) VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
14 -15 / 1960, str. 9 – 11,
5) VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
14 -15 / 1960, str. 9 – 11,
8) JEŽOVÁ K: Knihovna Josefa Stříže ve sbírce Okresního vlastivědného muzea ve
Frýdku – Místku, Časopis Těšínsko 3/1986, str.26 – 27.
VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
14 -15/1960,tr. 9 – 11,
9) SOkA Ostrava: Pozůstalost Aloise Adamuse. Korespondence
VOCHALA Joža: Kronika Sedlišť – Profesor Adamus rovněž odvezl starou
Kroniku farnosti Buzovice, počínající rokem 1506, která je nyní ve
fondech SOkA Frýdek – Místek,
10) VALENTA Jaroslav: Rozdělení Těšínska před sedmdesáti lety. Časopis Těšínsko
4/1990
ADAMUS Alois: Jazyková otázka ve školství na Těšínsku, str. 15- 17.
11) Internet: Joža Vochlala: článek „Základ Sedlišťanů.
13) VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
18 -19 / 1961, str.8 – 12,
14) VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
18 -19 / 1961, str.8 – 12,
15) ADAMUS Alois: Jazyková otázka ve školství na Těšínsku, str. 15 – 18,
16) ADAMUS Alois: Jazyková otázka ve školství na Těšínsku, str. 15 – 18,
17) ADAMUS Alois: Jazyková otázka ve školství na Těšínsku, str. 15 – 18,
VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
18 -19 / 1961, str. 8 – 12,
19) VALENTA Jaroslav: Rozdělení Těšínska před sedmdesáti lety. Časopis Těšínsko
4/1990,
20) ŽÁČEK Rudolf: Pobeskydí od Hisitství do Bílé Hory str. 49,
21) VALOŠEK Izidor: Bruzovice, Obraz života slezské vesnice. str. 80,
22) VALOŠEK Izidor: Bruzovice, Obraz života slezské vesnice. str. 80,
23) SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Bruzovská beseda
VOCHALA Joža: První české knihovny a čtenáři na Těšínsku, Časopis Těšínsko
18 -19 / 1961, str.8 – 12,
24) SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Bruzovská beseda,
25) VALOŠEK Izidor: Bruzovice, Obraz života slezské vesnice str. 91 a 92,
SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Bruzovská beseda,
26) SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Bruzovská beseda,
28) SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Bruzovská beseda – neúplný soubor účtů,
30) VALOŠEK Izidor. 700 let Vratimova… str.44 –46
31) SOkA Frýdek Místek: Rukopis knihy: PETER Václav Rodáci bruzovické farnosti
na vinici Páně, kapitola věnovaná P. Antonínu Poledníkovi.
NOVÁK Karel.: Z dějin farního kostela ve Frýdku, str. 21 – 22.
33) SOkA Frýdek – Místek, Bruzovice: Bruzovská beseda,
34) Internet: Dolní Domaslavice. Významné osobnosti: Jan Ježíšek,
35) VALOŠEK Izidor: Bruzovice, str. 79 a 80,
