Co bylo dříve? Ondřej Brus - či Bruzovice ?
Co bylo dříve ?
„Ondřej Brus - či Bruzovice ?“
Nejpravděpodobněji však „půšť Rogatovská“.
Mnozí občané z Bruzovic, kteří mají pozitivní vztah k historii a také místní amatérští badatelé s intenzivním zájmem o dějiny kraje v němž žijí, již dlouhodobě řeší problém spojený s vlastním založením této vesnice a s jejím pojmenováním. Hledají odpověď na otázku: Co bylo dříve? „Andreas de Brus - či Bruzovice?“ Přeneseně, zda bylo nejdříve „kuře nebo vejce“, zda je pojmenování vesnice odvozeno od přídomku jména jejího zakladatele, nebo zda se její držitel nazýval podle vesnice. Zdánlivě malicherná pře však úzce souvisí s určením doby založení obce Bruzovice. (Pro upřesnění je nutno připomenout, že až do poloviny 19. století se Bruzovice psaly s "s" - "Brusovice").
Diskuse jsou mnohdy vedeny s minimálními znalostmi místní historie, či s pouze všeobecnými vědomostmi dějin, často však mlně interpretovanými.
Jméno „Andrease de Bruse“, bylo v minulosti staršími, národnostně laděnými, historiky uváděno ve tvaru nepřesného překladu jeho jména jako, „Ondřej řečený Brus“. Příjmení „Brus“ mělo býti údajně odvozeno od českého jména Ambrož. Také údajně označovalo člověka nadaného velkou výřečností. Zakladatel vesnice, Ondřej řečený Brus, měl býti původem ze Slezska, údajně z vesnice Prusy („Prusy – Brusy ?“).
Původ Andrease de Bruse, ve tvaru jména jak je skutečně zapsáno v dochovaných listinách, je však možné blíže přiblížit a situovat do historického prostředí.
Prví zmínku o šlechtici s přídomkem „de Brus“ je nutno hledat skutečně hodně hluboko historii a zeměpisně ve značně vzdálené oblasti. Záznam pochází z počátku minulého tisíciletí. V létech 1046 až 1053 je připomínán Robert de Brus, který tehdy přišel na Britské ostrovy z Normandie. Jedna z teorií tvrdí, že byl původem ze Šlesvicka, jiná uvádí jeho Vlámský původ. V Anglii se rod Brusů začal nazývat „de Bruce“, rozdělil se na dvě větve, anglickou a skotskou. V roce 1171 anglická větev vymřela a následnictví přešlo na Roberta II. Adama de Brus, lorda Skeltona, jehož syn se stal také druhým lordem z Annandale. Díky spříznění se skotským královským rodem byli později dva příslušníci tohoto rodu Skotskými králi. (Téměř neuvěřitelná zjištění o původu rodu „de Brus“.)
Andreas de Brus, podle nějž jsou pojmenovány Bruzovice, pravděpodobně pocházel z tohoto rodu, původem ze Šlevicka, či Vlámska, po předku, který v 11. století neodešel s Vilémem Dobyvatelem do Anglie, ale zůstal doma, na rodných statcích. Jednoho z jeho potomků, jménem Andreas, osud zavál až do našeho kraje. Doba byla již taková, Evropou putovali rytíři, kteří se nechávali najímat do družin mocných a také méně mocných panovníků. Různá válečná střetnutí byla na denním pořádku a o zaměstnání nebyla nouze.
Ve střední Evropě probíhaly téměř po celé 11. a 12. století neustálé válečné konflikty mezi českými a polskými panovníky. Hlavním důvodem jejich svárů bývalo ponejvíce Slezsko. Náš kraj na pomezí Moravy a Slezska nebyl válečných události rovněž ušetřen. Po starých cestách vedoucích tímto pohraničním krajem procházely vojska a bojové družiny, jistě také zde docházelo k lokálním vojenským střetnutím.
Na počátku 13. století nebylo ještě možné jednoznačně určit, ke kterému státnímu útvaru tento kraj, nacházející se mezi sférami vlivu Slezska a Moravy, případně Polska a Českého království, náležel. Patrně však tomu, kdo dříve přišel, či kdo byl silnější. Hranice jednotlivých státních útvarů v tomto prostoru nebyly konkrétně stanoveny a určovány byly jaksi všeobecně, pohraničními lesy, či horizontem pohoří.
V první polovině 13. století však panovníci sousedních zemí, v tomto kraji se střetávajících, projevili zájem o osídlení tohoto území a snažili se o pevnější připojení ke svým majetkům. Započalo období zvané „velkou kolonizací“. Do kraje na pomezí Moravy a Slezska přicházeli noví osadníci z Moravy a Polska, ale rovněž z německy mluvících zemí, kteří se zde trvale usazovali..
Ze strany Polské, respektive Opolského knížectví, se jednalo o takzvanou klášterní kolonizaci jejímž prvním krokem bylo založení kláštera benediktýnů z Týnce u Krakova v Orlové k němuž došlo v roce 1223.
Ze strany Českého království, král Václav I.udělil krajinu na severovýchod od Moravské brány, Arnoldu de Hückenswagen, šlechtici, který byl dlouhodobě v jeho službách. Statky Hückenswagenů a jejich osídlovací snahy se dotýkaly také krajiny u řeky Ostravice.
Největším „gründerem“ však byl Bruno ze Schauenburka, od roku v roce 1245 biskup olomoucký. Zintenzívnil osídlovací proces, zakládal nová města a vesnice. Dle zahraničního vzoru vybudoval, lenní organizaci biskupství. Spravováním nově založených lén, vesnic a újezdů, pověřoval své věrné a osvědčené „služebníky“, úředníky, fojty a rytíře, členy své družiny. Kolonizační úsilí biskupa Bruna patrně překročilo řeku Ostravici a některé jeho statky se nacházely také na jejím pravém břehu.
V roce 1256 sice došlo k jakémusi smluvnímu ujednání mezi Přemyslem Otakarem II. a opolským knížetem Vladislavem II., týkající se přičlenění blíže neurčeného území k Opolsku. Osídlovací proces však byl započat téměř o dvě desetiletí dříve. V oblasti mezi řekami Ostravicí a Lucinou již drželi statky leníci obou zúčastněných stran. Kolonizace nebyla ani zdaleka poklidnou činností. Bruno ze Schaunburka vlastně vedl opolským knížetem regulérní válku, v roce 1247 jeho vojáci zapálili město Ratiboř. Bruno byl více válečníkem nežli duchovním, osobně se účastnil vojenských výprav krále železného a zlatého, Přemysla Otakara II. Disponoval silným vojskem jehož základ tvořili správci biskupských lén a také najatí bojovníci, rytíři. Jedním z nich mohl být také Andreas de Brus.
V době před stanovením hranice mezi Olomoukým biskupstvím a Opolským knížectvím, mohl olomoucký biskup legálně udělit Andreasi de Brusovi v léno území k založení nové vesnice, která byla po něm pojmenovaná, „Brusovice.“
Založení vesnice však předcházelo starší osídlení. V historických pramenech se setkáváme s určitou indicií, částečně poodhalující tuto starou historii. Nacházíme ji v záznamech pocházejících z 15. století. V listině těšínského knížete z roku 1458 je uvedeno, že dne 2.7.1458 vysadil kníže Václav …„v pravé dědictví na plat Václava, služebníka našeho z Bruzovic, s tou rolí jakož příleží od folvarku a k této půšti, kteráž jmenovaná jest Rogatovská“.
Z této citace je možné dovodit, že před uvedenou datací v darovaném místě se již v minulosti nacházel nějaký objekt, v 15. století již zpustlý. Díky uvedení konkrétního místa, „…od folvarku..“ je možné tuto „pustinu“ situovat na kopec, v současnosti nazývaný „Bruzovický, na němž v době sepsání tohoto dekretu již stával panský dvůr. „Folvark“ byl v té době přímým knížecím majetkem. Stál na kopci, v místě kde se v současnosti nachází budovy zemědělského družstva.
Rozložitý, nepříliš strmý kopec, dnes nazývaný „Bruzovský kopec“, zaujímá v kraji strategickou polohu. Na jeho temeni se křižovaly staré obchodní cesty vedoucí z Moravy do Polska s cestami z Uher do Slezska. Kopec, s dalekými výhledy do širokého okolí, byl vždy vhodným místem pro zbudování určitého útočiště, či sídla. „Rogatovský dvůr“, než se stal "Rogatovskou púští" mohl býti v období před započetím kolonizačního procesu v tomto kraji správním centrem celé oblasti severovýchodněně od řeky Ostravice až k pohoří Beskyd.
Název onoho místa, „půšť Rogatovská“, jej blíže určuje. Jeví se velice pravděpodobně, že tento název byl odvozen od jména slezského knížete, Boleslava II. Lysého, řečeného Rogatka. Dvorec samozřejmě nebyl jeho sídlem. Název určuje pouze majetkový vztah, či snad pouze historické období existence dvorce.
Boleslav II. Lysý - Rogatka se ujal vlády ve Slezsku po knížeti Jindřichu Pobožném, který zahynul v roce 1241 v bitvě s Tatary (Mongoly) u Lehnice. Zvláštní pojmenování knížete Boleslava II., - „Rohatka“ („Rogatka“), či „Rogata“ bylo pravděpodobně odvozeno od ozdoby jeho přilby - rohů. „Rohatka“ byl představitelem rytířské kultury. Za jeho vlády se ve Slezsku, na hradě Lemgerku, poprvé konal rytířský turnaj. Otcovo dědictví, zahrnující mimo jiné také Krakov a Malopolsko, však „Rogatka“ neudržel. Mezi pěti syny Jindřicha Pobožného došlo ke sporům o dědictví, které v létech 1248 až 1255 vedly až ke skutečným bojům o jednotlivá území, v důsledku nichž došlo k dalšímu rozdělení Slezska.
Knížata si do svých družin najímala zdatné bojovníky, rytíře, ve značné míře rovněž pocházející z německy mluvících zemí. Své družníky, rytíře, knížata často, za věrné služby, odměňovala udělením určitého území.
Andreas de Brus, dle zeměpisného určení vesnice po něm pojmenované „Brusovice“, mohl býti rovněž leníkem opolského knížete. V době před stanovením hranice mezi Olomouckým biskupstvím a Opolskem, se v našem kraji statky obou panství jaksi „prolínaly“.
Andreas de Brus však mohl býti také tím, který způsobil zánik zmiňovaného „Rogatovského dvorce“, ať již působil ve službách opolského knížete či olomouckého biskupa.“
Pod Rogatovským dvorcem se pravděpodobně již tehdy nacházela osada, její plužina byla přereformována a dle magdeburského práva bylo po obou stranách potoka Bruzůvky vyměřeno 40 dlouhých, úzkých záhumenic. Brusovice se s celkovou výměrou 100 franckých lánů řadily k největším vesnicím. Význam místa podtrhuje založení „folvarku“, náležícího do přímého držení těšínských knížat. Vystavěn byl na kopci, nedaleko zaniklého Rogatovského dvora a funkčně nahradil uvedený „pustý“ dvorec. Později se správa kraje přesunula do nově založeného Frýdku.
Jméno Andrease de Bruse, je v našem prostoru poprvé uvedeno společně s jmény svědků sepsání smlouvy stanovující hranici mezi Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím na řece Ostravici.
Smlouva o hranici mezi majetky olomouckého biskupa Dětřicha z Hradce a těšínského knížete Měška I. byla sepsána v Ostravě dne 2.8.1297. Podpisu smlouvy se účastnil rovněž opolský knížete Bolek I.. Rozsah smlouvy, množství svědků, napovídá tomu, že důvodem jejího sepsání nebyla pouze místní změna koryta řeky Ostravice u Paskova, jak je někdy uváděno. Biskupské statky zde ležely rovněž „směrem k Polsku“. Zcela zřejmě se jednalo o určení hranice tehdy nově vzniklého Těšínského knížectví, které bylo vyčleněno z teritoria Opolska. Přítomnost opolského knížete Boleslava zřetelně potvrzuje skutečnost, že v době před rokem 1297 byl kraj mezi řekami Ostravicí a Lucinou součástí území Opolska. Sepsáním smlouvy došlo k připojení území na pravém břehu řeky Ostravice k Těšínsku.
Mezi členy „doprovodu“ opolského knížete Boleslava I., je uveden, „Comito Andreas de Brus“.
Další uvedení svědci sepsání smlouvy, rovněž zapsáni jako „družníci“ opolského knížete pocházeli většinou ze starých šlechtických rodů.: „Sobkowe de Ubursur demtuls“. V roce 1227 je připomínán „Sobek řečený střela“ jako držitel „Dolního Sobišovského dvora“. Podpisu smlouvy mohl býti přítomen jeho syn. Sobkové byli původem z Opolska. Svědkem byl také „comito Bludowe de Hycin“, Bludovský, neb Bludo z Jičína, držel vesnici Bludovice. Bludovicové pocházeli z Moravy, byli spřízněni s rodem Hückenswagenů, nejprve se psali „z Pňovic“, po nabytí Jičína užívali predikátu „z Jičína“. Z Moravy odešli do Slezska patrně tehdy, když biskup Bruno ze Schauenburka získal jejich statky. (Soud s Bludem je uveden v závěti biskupa Bruna.) Členem doprovodu opolského knížete, psán na prvním místě mezi svědky, byl rovněž „comito Henrik de Mikeliz“, Jindřich z Mikelic, dle dřívějšího překladu údajně: „Jindřich, hrabě zvaný Mikulec“. U něj není známo, které statky v této oblasti držel. Vesnice Mikulec, dle níž se tento šlechtic psal se nachází poblíž moravského města Svitavy, které od 12. století náleželo k Olomouckému biskupství.
Svědci, Brus, Bludovský, či Sobek byli držiteli vesnic v tomto kraji, který ještě v roce 1297 náležel k Opolsku, nikoli těšínskému knížeti, pocházeli z rodů, které nejsou původem z tohoto kraje a museli se tudíž aktivně podílet na jeho kolonizaci, byli nejpravděpodobněji také zakladateli vesnic, které byly po nich pojmenovány. Mikulec, Bludovický byli prokazatelně původem z Moravy, Sobkové z Ratibořska..
K uvedeným je možné přičíst kastelána Ostravského hradu, který byl sice svědkem těšínského knížete, ale o jeho moravském původu však není pochyb. „Comito Hermano dicto Spar castelano Ostrawi“ - Herrnam, řečený Spar, kastelán Ostravský, (dle dřívějšího překladu: Heřman Speher – kastelán Ostravský“). Později uváděný celým jménem, Herman Speher de Muglin. Rod Speherů byl původem z Moravy, z biskupského města Mohelnice („Muglin“). Příslušníci tohoto rodu byli tamními dědičnými městskými fojty. Herman v roce 1275 kupuje městské fojtství v Mohelnici pod nějž náleželo 14 vesnic v okolí města.
Po sepsání smlouvy o hranicích v roce 1297 Sperové, Mikulcové a Brusové se s horizontem jedné generace již dále ve Slezsku nevyskytují. Bludovicové odešli z Těšínska na Opolsko. Pouze rod Sobků zde zůstal, patřil do nejbližšího okolí těšínských knížat.
Brusové se dále objevují na Moravě, v Mohelnici. Ve městě, které dlouhodobě náleželo olomouckým biskupům. Z rodu Brusů z Mohelnice pochází Antonín Brus, (*1518 +1580), který byl v létech 1558 až 1562 biskupem vídeňským a v létech 1561 až 1580 arcibiskupem pražským. Korunoval dva české panovníky, Maxmiliána II. a Rudolfa II.. Ze skutečnosti, že rod Brusů byl usazen v biskupově městě, Mohelnici, je možné usuzovat, že rovněž zakladatel vesnice Bruzovice, Andreas de Brus, byl manem olomouckého biskupa.
Na počátku 14. století jsou již Bruzovice fungující obcí a jsou schopny odvádět pravidelné daně. Zapsány jsou, jako "Bruschowitz", v soupisu obcí náležících těšínskému knížeti, povinovaných odvodem desátků Vratislavskému biskupství.
Sídlo alodních držitelů vlastní vesnice Bruzovice se však nenacházelo v panském dvoře na Bruzovickém kopci, ale bylo uprostřed obce, u kostela. Dovídáme se o něm rovněž až následně, z další listiny knížete Václava, který „13.7.1458 pustil poddanému svému, Šimkovi z Bruzovic „pustú pustinu, roli a sedlisko, Tomkovsků jmenovanú, vedle kostela zaléželú, kteráž od mnoha let pustá stála pod roční plat..“ Dvůr, či tvrz, držitele vesnice se obvykle nacházel v jejím centru, nejčastěji v těsné blízkosti kostela. V tomto případě je hovořeno o jistém, nám blíže neznámém, „Tomkovi“, nejpravděpodobněji rovněž bývalému manu (služebníku) těšínského knížete. Příčiny zániku jeho „sedliska“, mohly být různé, například spojené s průchodem husitů v první polovině 15.století, či událostmi, které se po husitských válkách v našem kraji odehrávaly.
V 15. století seděli na Bruzovicích páni „Brusovští z Brusovic“ snad mohli být potomky Andrease de Bruse, ale také mohli být původem ze zcela jiných rodů. V těchto dobách bývalo všeobecným zvykem, že držitelé vesnice se po nabyté vsi psali, v tomto případě - „z Brusovic“.
Název obce Brusovice je však zřetelně odvozen od jména jejího zakladatele, Andrease de Bruse.
Milan Pastrňák
Poznámky:
Bakala J.: Osídlení Frýdecka a Jablůnkovska v období vrcholného feudalizmu r.v. 1983
Hosák Ladislav . Historický místopis Moravy a Slezska, Těšínsko r.v. 2005
Internet: Wikipedie - de Brus
Internet : Město Mohelnice
Němec Emerich : Listinář Těšínska
SOkA v Olomouci: Arcibiskupství Olomouc, Díl 1. Sv. 2, Inv, č. 2866, sig. EII1/1-2
Valošek I: : Bruzovice,r.v. 1989,
Žáček Rudolf: Dějiny Slezska v datech, r.v. 2004