Obrazy z kroniky

Lužičtí Srbové a jejich podíl na osídlení kraje v povodí řek Odry, Luciny a Ostravice.

Lužičtí Srbové a jejich podíl na osídlení kraje v povodí řek Odry, Luciny a Ostravice.

Na podíl utváření osídlení našeho kraje, okolo řek Odry, Ostravice a Luciny, Lužickými Srby upozorňovali již historikové v první poloviny 20. století, hlavně Ervín Tengler a Adolf Černý. Naposled se nad těmito událostmi seriózně zamyslil historik J.Bakala v práci nazvané „Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku, vydané tiskem v roce 2001. Potvrdil tak skutečnosti, které mnozí historikové stále kladou do poněkud nevěrohodné polohy.

Lužičtí Srbové, jako jeden ze slovanských národů, historicky sídlili v oblasti severně od České kotliny, jižně od Braniborské marky, mezi Saskem a Slezskem. Lužice se dělila na Dolní a Horní. Největšími městy byly, Budyšín (Bautzen) a Chotěbuz (Cottbus). Již od dob sasského vévody, později franckého krále, Jindřicha Ptáčníka, byli Lužičtí Srbi vystaveni silnému germanizačnímu tlaku. Později bylo Lužickým Srbům dokonce zakázáno i mluvit svou rodnou řečí.¹ Není proto divu, že slovanské lužické obyvatelstvo mělo k odchodu do jiných, Slovany obývaných krajů, velice blízko. V období posledních desetiletí 13. století Lužičtí Srbové údajně přišli rovněž do kraje v okolí řek Odry, Opavy, Ostravice a Luciny a podíleli se na jeho osídlení. Rozsah osídlení lužickými Srby historikové určují dle místních názvů lokalit v povodí uvedených řek, jejichž ekvivalenty se mnohdy vyskytují v pojmenování osídlených míst v Lužici. Vzhledem k všeobecnému rozšíření slovanského názvosloví v oblastech osídlenými Slovany však nelze shodu pojmenování považovat za zcela směrodatnou. Názvy jako „Sedliště, Sedlisko či Sedliščo“, Lískovec či Lisko, ale také Chotěbuz a další, byly všeobecně užívány v tehdejším slovanském prostředí, tudíž i ve Slezsku. Shoda v místních názvech však byla hledána až druhotně. Impuls k doložení souvislostí, byl dán zjištěním predikátu jména jednoho z „předáků“ údajných kolonizátorů kraje v povodí uvedených řek na pomezí Moravy a Slezska, který jednoznačně určuje jeho původ do Lužice.

Ve smlouvě o hranicích mezi Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím, sepsané v roce 1297, kterou byla stanovena hranice na řece Ostravici, v popisu průběhu hranice, jsou naproti biskupských majetků Hrabové a Paskova uvedeny „Baruthovy statky“: „…Grabov et paskowen… contra bonoe Barut comis quios exorte Vnoe Fluuoy.“ ² Statky náležící jistému Baruhovi ležely „naproti“, patrně přes řeku, na jejím východním břehu. V současnosti se zde nacházejí obce Kunčice, Vratimov a Řepiště, jižněji Lískovec a Sedliště. Nelze vyloučit, že na přelomu 13. a 14. století Baruthům náležely také Bartovice a Šenov.³

Rod „de Baruth“ pochází z Lužice. Sídelní hrad rodu, Baruth se nacházel v místech současné vesnice Baruth über Bautzen v Lužici. Dodnes je na mapách možno najít lokalitu s názvem „Baruth/Mark“. Na přelomu 13. a 14. století držel toto panství Jindřich z Baruthu, patrně příbuzný „Baruthů“, kteří vedli onu lužickou kolonizaci našeho kraje. První příslušníci rodu „de Baruth“ se ve Slezsku objevují údajně již okolo čtyřicátých let 13. století. Slezsko s Lužicí přímo sousedí, takže jejich usazení v sousední zemi se z tohoto pohledu jeví za zcela přirozené.

Samotná infotmace o majetcích „Baruthů“ v našem kraji, ležících na pravém, východním, břehu Ostravice je však o to zajímavější, že jsou uváděny v době kdy toto území dlouhodobě náležící k Opolsku bylo přičleněno k Těšínskému knížectví a statky na západním břehu pařily Olomouckému biskupství. Z tohoto pohledu se skutečně nabízí otázka vyslovená nejmenovaným historikem z obce Řepišť, kterých se osídlení Lužickými Srby bezprostředně dotýká: „Kdo byl onen Baruth?“⁴Majitel těchto statků, pán, který nepodléhal olomouckému biskupovi, ani těšínskému knížeti, byl snad nadán nějakými privilegii z dob kdy ještě Těšínsko neexistovalo a země na pravém řeky Ostravice těšínskému knížeti tudíž nenaležela?

Potvrzení účasti Lužických Srbů na osídlení části Horního Slezska je značně překvapivé. Senzační objev podílu lužických Srbů na osídlení našeho kraje vedl některé historiky k dalším odvozeným „zjištěním“. Podle jména obce Kunčice bylo odvozeno jméno jejich údajného zakladatele, jistého Kunce z Baruthu. Taktéž Jan z Baruthu měl býti zakladatelem sousední vesnice Vratimov. Údajně byl zapsán mezi svědky v listině těšínského knížete Měška I. sepsané u zmiňovaného smluvního aktu v roce 1297, v hodnosti těšínského kastelána. Barutha uváděný národopiscem Vochalou, byl ve skutečnosti „Borsuta“, který byl dvořanem opolského vévody.⁵ Vesměs se jedná o smyšlená jména a úvahy poplatné tehdejším znalostem místní historie, v neposlední řadě také celkovému národnostnímu politickému výkladu dějin.

Mezi „smyšlené“ Baruty působící v našem kraji“ je patrně možné rovněž klást Jindřicha z Baruthu, který již v roce 1248 údajně držel hrad Barutswerde, nacházející se na levém břehu řeky Odry, u nynějšího města Bohumína.

Název hradu Barutswerde byl jistě odvozen od jeho majitele a pravděpodobně také zakladatele, kterým byl jistý Baruth, jeho konkrétní jméno, „Jindřich“, snad však bylo odvozeno od zmínek o Jindřichovi z Baruthu sídlícím v rodné Lužici. V tomto případě si rovněž nemůžeme býti zcela jisti, zda zmiňovaný rok 1248 nebyl zaměněn s rokem 1278, po němž by držení hradu rodem de Baruth odpovídalo okolnostem, které daly příčinu jejich příchodu do našeho kraje. Neboť, až v roce 1262 je připomínána ves Bogun, ležících na hranicích mezi Moravou a Opolskem, nikoli hrad Barutswerde. V roce 1264 a 1292 se v Bohumínu uvádí farní kostel P. Marie, který byl pod patronátem orlovského kláštera.⁶

Vyobarzení bohumínské tvrze na kresbě B.B.Werneraz r. 1737.

Tvrz nahradila hrad Baruthů: „Baruthswerde“ (archiv J.F.Teistra)

Hrad Barutswerde, který stál naproti vsi Bogunu, na druhém břehu řeky Odry, bezesporu založili Baruthové. Přímé majetkové držení hradu tímto rodem se jeví velice pravděpodobné. V roce 1305 je Bohumín již psán jako Odersberg a jeho držitel jménem „Pašek“, se již nenazýval „z Baruthu“, nýbrž podle nabytého hradu „z Barutswerde“. Paškové z Barutswerde jsou často přiřazování k Baruthům, avšak zakladatelé hradu by jistě nezměnili svůj rodový přídomek. „Pašek“ byl patrně novým držitelem hradu, pocházející z jiného rodu, který se posléze přeměňuje „z Barutswerde“ na rod „Rašiců“.⁷

V našem kraji je v tomto období písemně doložen pouze jediný „Baruth“ - „Siegefreid de Baruth“.

Čeští národnostní historikové jej nazývali Žibřichem z Barutu“.

V roce 1303 byl pravděpodobně majitelem hradu Landeka včetně nedalekého městečka Hlučína a hlučínského panství, je tak možno usuzovat z textu listiny sepsané dne 28.1.1303, kterou Sigefreid de Baruth „na svém hradě Landeku “ potvrdil privilegia hlučínským měšťanům, udělené jim v roce 1278 králem Přemyslem Otakarem II.. Mezi svědky je uveden Siegefreidův kastelán na Landeku „Herico de Nicolsdorff dicto Rotenburg.“ ⁸

Pečeť Sigefrieda de Baruth z r..1303

K osobě Siegefreida de Baruth je nutno, vzhledem k v dalším souvislostem s příchodem Lužických Srbů do kraje na pomezí Moravy, Opavska a Slezska, sdělit další informace:⁹ Sigefreid de Baruth v roce 1273 pobýval v Praze na dvoře českého krále Přemysla Otakara II.,¹⁰byl patrně jeho rytířem, členem jeho družiny. Od roku 1277 působil ve Vratislavi v hodnosti vratislavského kastelána. Uveden je jako svědek v listině vratislavského knížete Jindřicha IV. Probuse, datované 22. září 1278, kterou potvrzuje všechna práva a dotace vratislavskému špitálu spravovanému laickými členy špitálního bratrstva řádu

znak-krizovniku-s-c.h..jpg Křižovníků s červenou hvězdou.¹¹

Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou se vyvinul z laického řádu špitálního bratrstva založeného sv. Anežkou Českou v roce 1233. Na rytířský řád byl povýšen papežem Řehořem v roce 1237. Z Čech se rychle rozšířil do okolních zemí. Velice silné zastoupení měl ve slezské Vratislavi.¹²

Vzhledem k okolnostem a dalšímu vývoji a jakémusi zvláštnímu postavení Baruthů v Čechách, ve Slezsku a také v tomto kraji, je snad možné se domnívat, že rovněž Sigefreid de Baruth byl členem tohoto řádu.

Příznivcem rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou byl také král železný a zlatý, Přemysl Otakar II..

Znak řádu Křižovníků s červenou hvězdou

Dne 26.8.1278 však byl český král Přemysl Otakar II. na hlavu poražen v bitvě na Moravském poli. Po smrti Přemysla Otakara II. nastala v zemích náležících k Českému království velice složitá situace. Vítěz, římský král Rudolf, získal pro Habsbursky rozhodující postavení ve střední Evropě, které prakticky přetrvalo až do roku 1918.

Pozůstalé království po Přemyslu Otakarovi II. bylo rozděleno do pěti lén. Zatím co Rudolf Habsburský správou Moravy pověřil bývalého rádce a přítele krále Přemysla Otatkara II., olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburga¹³ o ovládnutí Čech prostřednictvím poručnictví nad následníkem trůnu Václavem II., usiloval markrabě Otto V. Braniborský, ale také slezský kníže Jindřich IV..

Vratislavský kníže Jindřich IV., zvaný Probus, byl od roku 1266 vychováván na českém královském dvoře. Vládu nad Vratislaví tak po tuto dobu vlastně vykonával český král. Poslední bitvy Přemysla Otakara II. na Moravském poli u Suchých krůt se Jindřich IV. Vratislavský, patrně z těchto důvodů, osobně nezúčastnil.¹⁴ Po smrti českého krále, podobně jako Otta Braniborský, také Jindřich IV. Vratislavský přitáhl s vojskem do Čech. Pražský patriciát však otevřel brány Ottovi Braniborskému a Čechy se tak dostaly pod jeho správu.¹⁵ Česká šlechta a královská města v době jeho vlády zažívala skutečně těžké časy. Do země vtrhli cizáci, kteří ji drancovali.

V roce 1279 se Otto Braniborský obrátil také proti Jindřichovi IV. Vratislavskému. Uskutečnil vpád do Slezska, jeho vojsko došlo až na Opolsko a do Ratibořska. S vojskem Jindřicha IV., se však nestřetla. Z podnětu Otty Braniborského se akce proti Jindřichu IV. opakovala v následujícím roce. Tentokrát byla vedena bratrem Otty, Albrechtem Braniborským a syny zemřelého lehnického knížete Boleslava II. Lysého Rohatky. K rozhodující bitvě však opět nedošlo. Zatím co Albrecht a Rohatkovi synové plenili Vratislavsko, Jindřich na oplátku plenil Lehnicko.¹⁶

V některém z těchto vojsk patrně působil též námi zmiňovaný Siegefreid de Baruth. Jelikož, jak jsme již uvedli, byl od roku 1277, vratislavským kastelánem je možno předpokládat, že bojoval na straně vratislavského knížete Jindřicha. Doba však byla „zvláštní“. Jmenování Siegefreida de Baruth vratislavským kastelánem se mohlo uskutečnit z pokynu českého krále. Proto je možné připustit, že v rámci vykonávání nejvyšší moci v Čechách Ottou Braniborským přešel, podobně jako další členové rodu Baruthů, do jeho tábora. Vývoj historických událostí, hlavně následné působení Siegefreida de Baruth na Opavsku, tuto tezi podporuje.

V zápisech kronikáře o „těžké době Českého království“ je uvedeno, že dne 21.9.1279 spojenec Braniborů, Pavel z Baruthu se zmocnil města Litoměřic, když před tím získal biskupské město a hrad Roudnici nad Labem.¹⁷ Pavel z Barutu byl pravděpodobně blízkým příbuzným zmiňovaného Žibřicha (Siegefreida) z Baruthu a také Jindřicha z Baruthu držícího rodové panství a hrad Baruth v Lužici, jehož jméno se údajně vyskytuje na listinách z let l283 a 1313.¹⁸

Siegefreid de Baruth s největší pravděpodobností vedl „lužickou kolonizaci“ kraje okolo zmiňovaných řek Odry, Luciny a Ostravice, bylo li ji tak možno označit. Osídlení našeho kraje Lužickými Srby si jistě nelze představovat jako poklidný příchod houfů lidí, mužů, žen a dětí, kteří v pusté krajině začali stavět svá obydlí. Kolonizace patrně následovala v období po tažení Otty Braniborského do Slezska v roce 1279, které dospělo až do Opolska a Ratibořska. Na tomto tažení se podobně jako v již uvedeném případě Roudnice a Litoměřic pravděpodobně rovněž podíleli Ottovi spojenci, Baruthové s oddíly Lužických Srbů. Mnozí z bojovníků se již do své rodné vlasti nevrátili, na získaných územích a statcích se prostě usadili.

Baruthové zde vystavěli své hrady. U Bohumína (Boguna) již zmiňovaný hrad Baruthswerde, Landek u soutoku řek Odry s Ostravicí a pravděpodobně další drobná opevnění na strategických místech u přechodů významných cest vedoucích tímto krajem přes uvedené vodní toky.

Hrad Landek byl nejpravděpodobněji vystavěn rovněž v tomto období. Landek není zmiňován v popisu průběhu hranice mezi Opolskem a Olomouckým biskupstvím, údajně stanovené dne 16.7.1256 na sněmu v Opolí, kdy došlo k uzavření smíru mezi Přemyslem Otakarem II. a opolským knížetem Vladislavem II.. Určujícím bodem počátku hranice tehdy byla lokalita jménem „Grussene“ (Hrušov), na nynější slezské straně řeky.¹⁹ Hrad Landek tudíž patrně ještě neexistoval, byl uveden až při stanovení hranice mezi Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím v roce 1297. Založení hradu Landeku je tak možno klást do období mezi léty 1256 a 1297, nejpravděpodobněji však až po roce 1279. Na počátku 14. století držel Landek a panství okolo něj Siegefreid de Baruth.

Lužická kolonizace pravděpodobně rovněž zasáhla od Landeku ne příliš vzdálenou Ostravu, místo pod ochranou tamního hradu, které bylo již dříve osídlené.

Ostrava byla nejprve psána pouze jako „Ostrawa“, bez bližšího určení, zda se jedná o její pravobřežní nebo levobřežní část. Po jejím rozdělení hranicí v roce 1297 počala býti její slezská část s hradem, nyní Slezská Ostrava, nazývaná „Ostrawa Polonia“, snad proto, že po roce 1305 byl kastelánem Ostravského hradu jistý „Drslav“, rytíř těšínského knížete, který nahradil v roce 1297 uváděného kastelána Hermana Spehera. Současně však byla Ostrava rovněž zvaná „Wendischen Ostra“.²⁰ Slovo „Wendisch“, v přesném překladu z němčiny, je výrazem označujícího Lužického Srba, nikoli všeobecně Slovana, jak je běžně presentováno. Pojmenování Wendischen Ostra je také často, jaksi samovolně, překládáno jako Polská Ostrava. Ostatně, název „Wendischen Ostra“, patrně aby nemátl veřejnost, již není současnými historiky uváděn.

K vybudování hradů však bylo vždy potřeba dostatečné pracovní síly. Nejčastěji ji představovali zajatci neb místní porobené obyvatelstvo. Lužicko Srbská kolonizace se odehrávala v již osídleném prostředí. Okolo uváděných řek, Odry Ostravice a Luciny žilo již dříve usedlé obyvatelstvo. Tento kraj na pomezí Moravy a Slezska byl od počátku 13. století plánovitě osídlován panovníky zemí, které se v tomto prostoru střetávaly.

V první polovině 13. století zde proběhla takzvaná „klášterní kolonizace“, podporována opolskými knížaty. Ze strany Moravské, neb České, byl ve třicátých letech 13. století, králem Václavem I. pověřen správou a osídlením území rozkládajícího se na sever od Moravské brány mezi řekami Odrou a Ostravicí hrabě, "Comes" Arnold de Hückenswagen. Následně se tento kraj stal majetkem Olomouckého biskupství. Největším iniciátorem osídlovacího procesu severní Moravy byl biskup Bruno ze Schauenburka (1245/1247 – 1281), jeho osídlovací snahy se nezastavily ani před řekou Ostravicí. V závěti biskupa Bruna sepsané v roce 1267 je uvedeno: „… vše co se nachází od řeky (Ostravice) směrem k Polsku náleží biskupovi“, až na statky jistého Petra, syna Herolda a les u Paskova, který náleží jak hraběti, tak biskupovi." Krajina to tudíž byla poměrně rozlehlá, nikoli jakási několik desítek metrů široká enkláva v níž údajně řeka Ostravice měnila své koryto.²¹Uvedené sdělení rovněž potvrzuje, že v tomto období ještě nebyla řeka Ostravice považována za hranici s Polskem (Opolskem). Majetky olomouckých biskupů se tehdy nacházely také na pravém břehu řeky.

Biskup Bruno ze Schauenburka zemřel v roce 1281, v tomto roce zemřel rovněž opolský kníže Vladislav. Přestože za jejich života mezi nimi docházelo k neustalým střetům, po jejich úmrtí se situace na moravsko slezském pomezí stala mnohem nestabilnější. Významnou příčinou vzniku této situace byla rovněž smrt krále Přemysla Otatkara II. v roce 1278, který do té doby určoval dění v celém středoevropském prostoru. Absence silné panovnické moci vyvolala již popsané události vlády za Otty Braniborského. Stav anarchie v Českém království musel v roce 1280 římský král Rudolf I. Habsburský řešit vojenským zásahem, tažením do Čech. K jednoznačné nápravě však nedošlo. Uvolnění vztahů místní šlechty k centrální královské moci dále pokračovalo.

Vdova po Přemyslu Otakarovi II., královna Kunhuta se i přes protesty místní šlechty uchýlila na Opavsko, z něhož pobírala značný důchod. Se svým přítelem, později manželem, Závišem z Falkenštejna žila na Hradci nad Moravicí, zatím co právoplatný majitel Opavska, Mikuláš I., nemanželský syn Přemysla Otakara II. jemuž král v roce 1269 Opavsko udělil, tou dobou dlel v uherském zajetí do nějž upadl v bitvě na Moravském poli. V roce 1281 byl Mikuláš I., patrně přičiněním Rudolfa Habsburského, ze zajetí propuštěn a vrátil se na Opavsko. Kunhuta byla nucena uchýlit se na hrady Závišových příbuzných na Moravě. ²²

Ve službách Mikuláše I. počal působit zmiňovaný, Sigefreid de Baruth, jeho jméno je uvedeno mezi svědky sepsání listiny datované 27.8.1282. Mikuláš I. Opavský v ní oznamuje olomouckému biskupovi, že jistý Drslav z rodu „ze Štítiny“ postupuje biskupství ves Skorotín, jako odškodnění za příkoří, která učinil na biskupských majetcích.²³ Svědkem sepsání listiny byl také Dětřich Stange, biskupský komoří, který následně spravoval biskupská léna na Moravě, v těsné blízkosti řeky Ostravice. ²⁴

V roce 1283 byl českou šlechtou z „poručnictví“ Otty V. Braniborského vykoupen následník českého trůnu, Václav II.. Mladý, teprve dvanáctiletý český král, se sice ujal Českého království, jeho vládu však značně ovlivňovala matka, královna Kunhuta (+1285) a její manžel Záviš z Falkenštejna, který správu království zcela ovládl.²⁵

Po roce 1285 vstoupil Mikuláš I. Opavský do služeb svého mladšího, nevlastního bratra, krále Václava II. a začal se podílet na obnově královské moci českých Přemyslovců.

Záhy se král Václav II. vyrovnal také s vlivem svého otčíma. Nechal jej uvěznit. Zbavení moci Záviše z Falkenštejna vyvolalo vzpouru jemu rodově spřízněných Vítkovců. Při dobývání jejich hradů, nechal královský hejtman, Mikuláš I. Opavský, dne 24.8.1290 před hradem Hlubokou Záviše z Falkenštejna popravit.²⁶

V Horním Slezsku, rozdělením území Opolského knížectví mezi syny v roce 1281 zemřelého knížete Vladislava, došlo okolo roku 1290 ke vzniku nového subjektu, Těšínského knížectví. První těšínský kníže Měšek svou politikou zaměřenou na utužování svazku s českým panovníkem upevňoval pozice knížectví. Již v roce 1292 se českému králi zavázal k vojenským službám. Později, v roce 1305, se jeho dcera Viola stala manželkou krále Václava III.²⁷

Snaha o ukončení stavu jakési nestability v zeměpisném prostoru mezi teritorií Opavska, državami olomouckého biskupství a hornoslezskými knížectvími, která byla od poloviny 13. století příčinou neustálých sporů, ba i vojenských střetů, vyústila ke smluvnímu stanovení hranice. Dne 2. srpna 1297 byla na Ostravském hradě sepsaná smlouva, která konkrétně stanovila hranici mezi Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím na řece Ostravici.²⁸Došlo tak ke konkrétnímu určení hranice mezi Moravou s Slezskem. Těšínský kníže touto smlouvou rovněž ke svým majetkům připojil území mezi řekami Ostravicí a Lucinou, které do té doby, bylo součástí Opolského knížectví. V tomto kraji, u hranic s Moravou, již dříve osídleném zásahem olomouckého biskupa, se již před sepsáním smlouvy nacházely zmiňované „baruthovy statky“, tudíž majetky Lužických Srbů.

Lužičtí Srbové přišli do oblasti v povodí řek Odry, Luciny a Ostravice v roce 1279, v době kdy hranice mezi Opavskem, Opolskem a Moravou ještě nebyla přesně stanovena, snad ani všeobecně známá, neb nebyla respektována. Statky Baruthů se tak nejprve nacházely na území Opolského knížectví, které se později stalo součástí teritoria nově vzniklého Těšínského knížectví.

V seznamu vesnic Těšínského knížectví povinovaných odvodem desátků Vratislavskému biskupství, zvaném „Liber fundatios episcopatus Vratislavie“,v Újezdském registru - „Registrum Wyasdense“, sestaveném mezi léty 1302 až 1315, již byly uvedeny vesnice Kunčice a Vratimov, které dle smlouvy o hranici na řece Ostravici z 2.8.1297, ležely naproti Hrabové a bylo možno tyto vesnice rovněž považovat za majetky Baruthů.

Naproti Paskovu, dle zmínek o Baruhových statcích zmiňovaných při sepsání smlouvy o hranici na Ostravicic v roce 1297, se nacházela lokalita, kterou je patrně možno ztotžnit s osídleným místem s poměrně zvláštním názvem: „Baruthow de Baruth Gracia“,²⁹uvedeným ve zmiňovaném „Registrum Wyasdense“. V seznamu je zapsána v pořadí za vsí „Dobrazemica“ (Dobrou), před „Cuncinsdorf“ (Kunčicemi).

Z této souvislosti bylo odvozeno, že lokalita, zjednodušeně nazývaná, „Baruthow“ předcházela vesnici Řepiště, která se nachází v tomto prostoru a nebyla na počátku 14. století ve výčtu obcí zmiňována. Někteří historikové proto jasně ztotožnili Řepiště s Barutovem. „Baruthow“ je však v tomto historickém dokumentu uveden s přídomkem, na nějž se všeobecně, patrně účelově, zapomíná „…de Baruth Gracia“. Gracia – graciezní, v překladu snad „vznešená, hezká nebo ladná“ - „Baruthow z Baruthu vznešená“, jaksi neodpovídá běžným názvům vesnic a nedává smysl. Slovní spojení „dei gracia“ – „z Boží milosti“ se užívalo u označení panovníků. Přesto, že v tomto případě není možné zcela přesně určit význam slova „Gracia“, je však zřejmé, že naznačuje jistou výjimečnost tohoto místa.

Můžeme však také připustit, že zde snad došlo k prosté chybě v opisu slova „Gracia“, které mohlo býti zaměněno s výrazem „Gradicia“ - „Barutow de Baruth hradiště“.

Na území současných Řepišť, naproti Paskovu, nad příkrým srázem k řece Ostravici, nad lokalitou zvanou „Zapadlisko“, neb „Gajdula“, hradiště, neb hrádek, stával. Po opevnění zbyly v terénu pouze minimální stopy.³⁰ Dle místní pověsti, se „řepišťský hrad zlého rytíře Gajdoše propadl do země.“ ³¹Někdy však skutečně, z geologických důvodů, dochází k sesuvu příkrých srázů, k čemuž mohlo dojít také v této lokalitě. Archeologický průzkum, který zde proběhl potvrdil existenci pravěkého, ale rovněž středověkého, osídlení. Nález „Pražského groše“³² s jehož ražbou bylo započato v roce 1300, za krále Václava II., dokládá období v němž hrádek plnil svou funkci strážního hrádku nad brodem přes řeku Ostravici. Nálezem mince určená doba existence hrádku odpovídá době, ve které byly "staky" naproti Paskovu v držení Baruthtů - Lužických Srbů.

Hypotetcká podoba hradu v Řěpištích, dle J.Štěpánka,

zveřejněna v knize J.Tichánka „Šlechtická sídla na Frýdecko Místecka

Lužičtí Srbové, kteří do našeho kraje přišli jako bojovníci v oddílech Baruthů se ve zdejším prostředí asimilovali. Našli si zde ženy, založili rodiny a usadili se. Ve většině osídlených lokalitách se smísili s původním obyvatelstvem, jak k tomu patrně došlo v „Wendichen Ostrawě“ a patrně také v Kunčicích a Vratimově, snad také v Bartovicích, neb Šenově. Což však nevylučuje možnost, že Lužičtí Srbové uvedené Kunčice, Vratimov a dále proti proudu řeky Ostravice ležící Řepiště a Lískovec koncem 13. století drželi, byly jejími majetky – „Baruthovými statky“.

Pouze v několika případech je možno usuzovat, že díky této kolonizaci došlo k založení zcela nových samostatných osad, neb přímo vesnic, osídlených výhradně Lužickými Srby.

Samostatnou osadou byly patrně nejprve Řepiště, podobně jako u nich ležící Lískovec. Vesnicemi se staly až později, s nárůstem počtu usídlených obyvatel. Řepiště i Lískovec jsou poprvé písemně zmiňovány až v roce 1450.³³

Název vesnice Řepiště je údajně odvozen od pěstování řepy, které se zde mělo dařit. Není však zcela zřejmé, jak dalece bylo ve středověku, ve 14. či 15. století, pěstování této plodiny ve Slezsku, neb Lužici rozšířeno. Pojmenování této lokality, nacházející nedaleko brodu přes řeku na cestě z Moravy do Slezska, patrně mělo původ v jiné skutečnosti, nežli v pěstování řepy. Například v pojmenování místa určenému k odpočinku. „Respitz ?“

V Lužici, v nynějším okrese Senftenberg, bylo možné ještě donedávna najít vesnice s obdobnými názvy jako v našem kraji. „Řepiščo“ a „Sedliščo“, německy „Reppitz“ a „Sedlitz“. Obec Reppitz před několika lety prakticky zanikla, na jejím místě se nachází rozsáhlý povrchový důl na těžbu hnědého uhlí. Několik zbylých domů bylo připojeno k městu Senftenberg. Podle dějin města Senftenberg během desátého století v době expanse Německého rytířského řádu na východ byla na slovanském opevnění a zřejmě válečným výbojem vybudována německá pevnost Senftenberg. Pod její ochranou se postupně rozvíjelo německé město stejného jména, které obdrželo svou zakládací listinu v r. 1279.³⁴

Ze skutečnosti, že rovněž v našem kraji leží vedle sebe vesnice Řepiště a Sedliště je možné odvodit, že jejich zakladatelé je pojmenovali po svých rodných obcích.

Sedliště byly patrně jedinou lokalitou jejíž osídlení Lužickými Srby bylo takového rozsahu, že již na počátku 14. století dosahovalo počtu a rozlohy potřebné ke vzniku samostatné vesnice. Sedliště – „Sedlicz“ jsou uvedeny ve zmiňovaném soupisu „Registrum Wyasdense“ z počátu 14. století.

V sedmdesátých létech 20. století skupina obyvatel se zájmem o historii vesnice Sedliště, vedená JUDr. Karlem Fajkošem ze Sedišť, kontaktovala tehdy ještě existující obec Sedlic v Lužici. Později se také uskutečnila návštěva sedlišťských občanů v lužické Sedlici. Shledány byly značné podobnosti jmen starousedlíků v obou obcích. Příjmení Bartek, Jež, Kulhánek, Matuška, Rodek, Skokan a Valíček se dodnes vyskytují jak v Sedlici v Lužici, tak v Sedlištích.³⁵

Lužičtí Srbové však s sebou nepřinesli pouze svá jména a příjmení, neb místní názvosloví, ale také zvyky. Do poloviny minulého století se v Sedlištích dochoval obyčej, který je v Lužici dodnes dodržován. Spočívá ve slavnostní jízdě při níž o Velikonocích sedláci na vyšňořených koních objížděli své polnosti.

Vše nasvědčuje tomu, že Sedliště byly skutečně založeny Lužickými Srby. Vesnice Sedliště sousedí s obcemi Řepištěmi a Lískovcem, na východě hraničí s rozlehlou obcí Bruzovice. Hranice mezi Sedlištěmi a Bruzovicemi probíhá pod vrcholem Bruzovského kopce, pod starým bruzovským dvorem, směrem k Sedlištím. Vytýčena byla bez jejího určení terénní nerovnosti, jak bývalo zvykem. Lze proto usuzovat, že Sedliště byly založeny až v době kdy již Brusovice existovaly a na kopci stál panský dvůr.

Mezi majitelem Brusovic a zakladateli nové vesnice Sedliště, však jistě muselo dojít k určité dohodě. Neboť, dle rozlohy katastru se jeví velice pravděpodobné, že část území na němž vznikly Sedliště původně náleželo k Brusovicím.

Do 18. století se tato vesnice psala „Brusovice“, podle zakladatele, kterým byl jistý Andreas de Brus, který je rovněž zmiňovaný mezi svědky sepsání smlouvy o hranici na řece Ostravici v roce 1297. Není bez zajímavosti, že rod „Brusů“ pocházel z města, které náleželo olomouckému biskupství, z Mohelnice. Z rodu „Brusů“ rovněž pocházel Antonín Brus z Mohelnice, který na přelomu 16. a 17. století byl arcibiskupem pražským. Zároveň také velmistrem řádu Křížovníků s červenou hvězdou.³⁶

Lužicko Srbská „kolonizace“, neb prostě usazení se Lužických Srbů v našem kraji, se s největší pravděpodobností odehrála po roce 1279. V době kdy se v tomto prostoru, na území náležícím opolským knížatům, již nacházely statky leníků olomouckých biskupů. Hranice ještě nebyla přesně stanovena, neboť v roce 1267, jak bylo uvedeno: „vše co se nacházelo od řeky směrem k Polsku náleželo biskupovi..".

Místí události se dále odvíjely, v kontextu významných Evropských událostí. V roce 1292 český král Václav II. získal Krakovsko. Do úřadu hejtmana českého krále na Krakovsku a Sandoměřsku byl ustaven jeho nevlastní bratr, Mikuláš I. Opavský. V roce 1300 Václav II. pojal za manželku Elišku Rejčku a byl korunován králem polským a Mikuláš I. Opavský se stal jeho hejtmanem také na Velkopolsku.³⁷ Z titulu vykonávání svého úřadu kníže Mikuláš I. na Opavsku trvale nepobýval. Opavsko bylo spravováno královskými úředníky.

Osobnost Siegefreida de Baruth byla s Opavskem úzce spjata, jeho držení majetků na Opavsku, hradu Landeku a Hlučínska v roce 1303 bylo již zmiňováno. Přičteme li k majetkům Baruthů hrad Barutswerde a u něj ležící Bohumín, také jejich statky na pravém břehu řeky Ostravice zasahující až Frýdku, jednalo se poměrně rozsáhlé území a jeho držitel, neb majitel, jistě nebyl pouhým držitelem panství.

Území ovládané Baruthy se po návratu opavského Přemyslovce, Mikuláše I. ze zajetí patrně stalo součástí jeho majetků, avšak již od roku 1295 spravovaných „úředníky“ podřízenými českému králi.

Král Václav II. však v roce 1305 zemřel. Kníže Jindřich Hlohovský v roce 1306 ovládl Velkopolsko. Vlády na Krakovsku se definitivně ujal Vladislav Lokýtek.

V Olomouci byl při tažení do Polska zavražděn poslední pokračovatel královského rodu Přemyslovců, Václav III..³⁸

Mikuláš I. Opavský tak ztratil své pověření v Polsku a v roce 1306 se pokusil vrátit zpět na své pozice na Opavsku. Proti němu se však postavila místní šlechta. Opavsko obsadil, patrně se souhlasem tehdejšího českého krále Jindřicha Korutanského, Břežsko – Lehnický kníže Boleslav III.. Mikuláš I. byl nucen Opavsko opustit. Dále žil na Moravě, na hradě Plumlově, který však musel pod tlakem krále odevzdat do jeho rukou. Mikuláš I. zemřel v roce 1318, v Brně. Pro své potomky se mu však podřilo prosadit dědičné právo na držení Opavského knížectví. V roce 1318 se správy Opavska ujal jeho syn Mikuláš II., který je přijal v léno od krále Jana Lucemburského.³⁹

Baruthové, kteří po roce 1306 ztratili oporu v Přemyslovcích, po stabilizaci poměrů v kraji na pomezí Opavska, Moravy a Slezska a nárůstu moci slezských, hlavně těšínských knížat, opouštějí své pozice.

Hrady Baruthů v tomto kraji počali spravovat družníci těšínského knížete. Hrad Barutswerde, jak již bylo uvedeno, držel v roce 1305 jistý Pašek, bývalý člen družiny těšínského knížete, který se následně stal leníkem knížete ratibořského.

Landek se v první polovině 14. století také stal majetkem těšínského knížete. V roce 1349 se jeho správy ujímá bývalý těšínský fojt Petr z Warty.

Ostravský hrad, již v prvním desetiletí 14. století převzal, po kastelánu Hermanu Speherovi de Muglin, rovněž člen družiny těšínských knížat, rytíř Drslav. Zmiňuje se o něm zápis ze dne 25.1.1312, kdy ukončil nepřátelství s Opavskými, kterým ve službách krále Jana, škodil. V roce 1380 získal Ostravský hrad Pavel z Warty,⁴⁰ syn Petra z Warty v roce 1349 na Landeku. Přestože Ostravský hrad nebyl v držení lužického rodu Baruthů, pouze patrně část populace osídlení pod hradem zvané „Wedischen Ostra“ byla tvořena Lužickými Srby, demonstrují tyto události tehdejší sílu těšínského knížete.

„Baruthovy statky“ ležící naproti Paskovu a Hrabové se rovněž staly statky těšínských knížat. Po roce 1300 došlo patrně také k zániku hrádku nad brodem přes řeku Ostravici, v současných Řěpištích, zvaného „Baruthow“.

Lužičtí Srbové, kolonizátoři kraje u řek Odry, Ostravice a Luciny a jejich potomci, zcela splynuli s místním obyvatelstvem, pouze názvy některých lokalit v tomto kraji jejichž ekvivalenty je možno najít v Lužici, dodnes připomínají jejich zakladatele.

Milan Pastrňák

Poznámky:

1) Internet: Vikipedia: Lužičtí Srbové

2) SZA Arcibiskupský archív Olomouc: Smlouva o hranicích z roku 1297.

3)Bakala J.: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku, r.v. 2001., str.163

Vesnice byly nejprve majetky šlechtickými, nikoli knížecími.Dne 21.12.1388 jmenován

Stefke von Bertelsdorf. V řadě svědků za ním je zapsán Saske von Schönov.

4) Internet: Řepiště. Historie

5) Bakala J.: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku, r.v. 2001, str.163

6) Hosák L.: Historický místopis země Moravsko/Slezské, r.v.2004, str. 928

Internet : Bohumín: Teisler J.: Majitelé Bohumínského panství a jejich sídlo

7)Hosák L.: Historický místopis země Moravsko/Slezské, r.v.2004, str. 928

Bakala J.: Počátky města Bohumína

8) SZA Opava: Archív města Hlučína: Listiny

Kouřil P., Prix. D., Wihoda M.,: Hrady Českého Slezska, Vévoda bez vévodství, str. 463

9) Tichánek J. a kolektiv: Šlechtická sídla na Frýdecko – Místecku. Str. 463.

V částečně sestaveném rodokmenu je po Siegefieddovi z Baruthu uveden syn jménem

Peč, jehož manželkou byla jistá Zbinka a okolo robu 1380 údajně zmiňovaný jejich syn

Hanuš – vše bez odkazu na původ těchto informací působí značně nevěrohodně.

10) Bakala J.: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku, r.v. 2001. str.161

11) Internet: Křižovníci s červenou hvězdou – generalát a konvent (1233 – 1872)

12) Internet: Křižovníci s červenou hvězdou

13) Bakala J.: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalizmu r.v. 1983

Havlík L.E: Moravské letopisy . str. 50

14) Autorský kolektiv: Jirásek Z.,Robert A.,Čapský M.,Janák V.,Kouřil P.,Prix D., Slezsko

v dějinách českého státu. Díl I. str. 242 - 245

15) Žáček R: Dějiny Slezska v datech r. v. 2004 str. 53.

16) Autorský kolektiv: Jirásek Z.,Robert A.,Čapský M.,Janák V.,Kouřil P.,Prix D., Slezsko

v dějinách českého státu. Díl I. str.242 - 245

17) Internet: Dějiny města Roudnice nad Labem

18) Internert: Dějiny obce Řepiště.

19) Al Saheb J..Maršálek P., Pindur D., Šigut D.,Vašutová L., Dějiny Frýdlantu nad

Ostravicí , Lubna a Nové Vsi, r.v: 2009, str.12.

20) Kouřil P., Prix. D., Wihoda M.,: Hrady Českého Slezska, Katalog str. 336

21) Bakala J.: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalizmu r.v. 1983

Bakala J.: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13.věku, r. v. 2002. Středověké

osídlení pravobřežního Ostravska.

22) Žáček R.: Dějiny Slezska v datech, str.437

Autorský kolektiv: Jirásek Z.,Robert A.,Čapský M.,Janák V.,Kouřil P.,Prix D., Slezsko

v dějinách českého státu. Díl I. str. 244 ,247 - 253

Přemysl Otakar II. udělil Opavsko do vlastnictví svému nemanželskému synovi Mikuláši

I.v roce 1269. Legitimita nemanželského syna Přemysla Otakara II. , jako pokračovatele rodu byla potvrzeno papežem a tím bylo legitimní i udělení Opavska do jeho rukou. papežem.

23) SZA Opava: Lenní dvůr Kroměřížský. Č.p. 138 Listina

24) Bakala J.: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalizmu r.v. 1983

25) Autorský kolektiv: Jirásek Z.,Robert A.,Čapský M.,Janák V.,Kouřil P.,Prix D., Slezsko

v dějinách českého státu. Díl I. str. 247

Internet: Záviš z Falkenštejna

Žáček R: Dějiny Slezska v datech r. v. 2004 str. 54.

26) Internet: Záviš z Falkenštejna

Žáček R.: Dějiny Slezska v datech, str.437

27) Nástin dějin Těšínska

Bakala J.: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13.věku, r. v. 2002. Středověké

osídlení pravobřežního Ostravska.

28)SZA Arcibiskupský archív Olomouc. Smlouva o stanovení hrarnice na řece Ostravici

v r. 1297

29) Tichánek J. a kolektiv: Šlechtická sídla na Frýdecko – Místecku, str. 428

Tengler E: Těšínsko

30) Tichánek J. a kolektiv: Šlechtická sídla na Frýdecko – Místecku, str. .315 – 319,

31) Poláškova J., Polášek J.: O Zapadlisku, Pověsti z Moravy a Slezska,r.v. 2000, str. 105.,

32) Archeologcký nález pražského groše učiněný ve 20. létech 20. století paskovským

nadučitelem Skácelem.

33) Žáček Rudolf: Pobeskydí od husitství do Bílé Hory.

34) Internet: Řepiště – Pojednání o historii obce

35) Fajkoš K.: Svědecví Lužičsko Srbské kolonizace, aneb o jedné velmi staré obci na

Těšínsku, Sedlištích. Časopis Těšínsko

36) Internet: Wikipedie: Antonín Brus z Mohelnice.

37) Autorský kolektiv: Jirásek Z.,Robert A.,Čapský M.,Janák V.,Kouřil P.,Prix D., Slezsko

v dějinách českého státu. Díl I. str. 244 - 245

38) Žáček R: Dějiny Slezska v datech r. v. 2004 str. 61, 62.

39) Autorský kolektiv: Jirásek Z.,Robert A.,Čapský M.,Janák V.,Kouřil P.,Prix D., Slezsko

v dějinách českého státu. Díl I. str. 245

40) Kouřil P., Prix. D., Wihoda M.,: Hrady Českého Slezska, Katalog str. 336

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Lužičtí Srbové a jejich podíl na osídlení kraje v povodí řek Odry, Luciny a Ostravice.

Komentáře

Přehled komentářů

Menu

Vyhledávání