Lucina

    „Lucina“ – všeobecně a zjednodušeně vzato, v českém jazyce se jedná o obhroublé pojmenováni ženy či dívky jménem Lucie. V jazyce polském je užíváno ženské jméno Lucyna, psáno ovšem tvrdě, s „ypsilonem,“. Obě jména jsou stejného slovního základu a latinského původu.

    V dávné antické minulosti byla Lucina bohyní. Ztotožňována byla s římskou měsíční bohyní Lunou a také spojována s Juno Lucianou, a Trivii, s Dianou a s Hekaté vystupuje jako trojná bohyně. Někdy byla dokonce ztotožněna i s řeckou bohyní Selené. Genealogie antických bohyň je opravdu zvláštní a složitá. Lucina, či také Luna, byla římskou bohyní porodu, zrození a také nositelkou světla.  V germánské mytologii existovala bohyně „Lucinda“, podobného jména a také poslání.¹

     Stejného základu, jako Lucina, rovněž odvozeného od latinského výrazu pro světlo, „lux“, je jméno Lucie či Lucia. Svatou Lucii uctívají křesťané, pro ně je však hlavně mučednicí. O jejím umučení vyprávějí dvě rozdílné legendy, v nichž je ale také ona zmiňována jako „nositelka světla“, neb sama je „zářící“. S oním „nošením světla“ je však nutno pracovat opatrně, abychom nedospěli až ke „Světlonoši“ – v latině rovněž podobného jména. Symbolické přinášení světla, v podobě svící umístěných na věnci na hlavě nosí dívky na severu Evropy při obřadech v den Svaté Lucie. ²

     V Šenově byla jménem Lucina po staletí nazývaná řeka, která jím protéká. Nyní je úředně označována názvem „Lučina“. Řeka pramení na severním úbočí hory Prašivé, protéká obcemi Dobratice, Vojkovice, Dolní Domaslavice pod Soběšovickým kopcem tvoří jezero Žermanické přehrady, za ním již teče pomalým a klidným tokem povětšinou rovinatými loukami. Bahnité koryto způsobuje, že voda v řece bývá často kalná. Tak je tomu v Bludovicích, Havířově, Šenově, Bartovicích, Radvanicích, a u Slezskoostravského hradu, kde se vlévá do řeky Ostravice.

Řeka Lucina v Šenově.                     Foto: M. Pastrňák v r. 2018

Louky okolo řeky v Luciny.      Foto: M. Pastrňák v r. 2018

Řeka Lucina (Lučina) byla vždy významným šenovským fenoménem, rozděluje jej na dvě části, severní a jižní. Po staletí svými meandry vytvářela zdejší louky. Od těchto luk - „niv“, byl odvozen jeden z historických názvů Šenova Schönnau“ – Krásná niva, později jej nahradil vystavěný Krásný dvůr – „Schönhof“.³

   Od středověku řeka Lucina napájela několik šenovských rybníků. Využívána byla rovněž pro pohon mlýnů u ní vystavěných. Za tímto účelem byly její zákruty důmyslně propojeny kanály – „mlýnskými strouhami“, které zkrátily délku toku a došlo tak k zesílení a zrychlení vodního proudu. V Šenově existovaly dva mlýny, jejichž kola takto „urychlená“ voda roztáčela. První z nich stával pod zámkem, přibližně v místech domku národního umělce, akademického malíře Viléma Wünscheho, pozůstatky strouhy se zde dochovaly dodnes. Druhý šenovský mlýn se nacházel ve „Vrbičkách“, na okraji místní části Skrbně, jeho majiteli byli svobodní mlynáři z rodu Vrbů. ⁴   

Pozůstatek mlýnské strouhy u zahrady pana Wünscheho.

Široké louky, kterými řeka protéká, jsou pro město Šenov typické, rozkládají se v jeho centrální části. Vždy proto jimi vedly dopravní spojnice, cesty a chodníky. Řeka, která se loukami klikatila, se však často vylévala z koryta.  Strhávala mosty a zaplavovala louky včetně cest, které přes ně vedly.

   Již v 17. století šenovský pán Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště, v kronice zaznamenal událost, která se mu přihodila dne 30. září 1648: Při návratu na zámek, aby se dostal přes řeku, musel prolézt po zbytcích strženého mostu, zranil se, spadl do vody a málem přišel o život. ⁵

   Rozvodněná Lucina se často stávala jen velice těžce překonatelnou překážkou. Dne 3. května 1945 na jeden den zastavila i postup osvoboditelské armády, neboť ji bylo možné přejít pouze po jediném mostě ostřelovaném německými vojáky. Ruský tank, který se pokusil projet, byl zasažen a jeho osádka zahynula. ⁶

   Nevyzpytatelné chování vodního toku bylo částečně usměrněno v roce 1958 vystavěním přehrady v  Žermanicích. V  roce 1965 došlo k  předělení šenovských luk vysokými náspy, na ně byla vyzvednuta kdysi často zaplavovaná cesta směřující k  Frýdku. Řeka, včetně železniční trati a prostoru plánované dálnice, byla překlenuta nově vystavěnými vysokými mosty. Současně s výstavbou dálnice Ostrava Havířov, v  roce 1968, bylo řece na několika místech dáno nové koryto.

   Starousedlíky byla řeka vždy nazývána „Lucina“, současný název „Lučina“, však k ní rovněž jaksi zdánlivě přináleží, neboť řeka protéká loukami – lučinami.  Změnu původního jména řeky, „Lucina“ na „Lučina“ je však možné vysledovat na historických mapách: Na mapě II. vojenského mapování, z let 1836 až 1852, je řeka zapsána jako „Lucina B.“, tudíž „Lucina Bach“, v překladu „Lucina potok“. Na mapě 3. vojenského mapování z let 1876 – 1878 je již psána Lučina, přesněji, jaksi česko - německy, jako „Lučina Bach“.

Deatail mapy 2. vojenského mapování se zapsaným názvem řeky Lucina B        

                     Detail mapy 3.vojenského mapování, na němž je zapsán česko-německý název řeky.                             Na mapě jsou také zakresleny obě mlýnské strouhy a  zakreslen mlýn ve Vrbičkách – „Wrbische M..“

    Stejným způsobem je název řeky uveden v mapách Stabilního katastru, které sice byly sestaveny již v roce 1836, ale s těmito mapami  bylo dále pracováno, postupně do nich byly doplňovány a zakreslovány nové usedlosti, parcely a další údaje. V názvu řeky došlo  také ke změně - hláska „c“ byla změněna v „č“. Na těchto mapách je řeka, v jejím horním toku, překvapivě popsána jako Rybnia, v Bludovicích jako Holczina či Holčina. Pamětníci, lidé z Bludovic či Žermanic, však žádnou „Holčinu“ neznali, řeku vždy nazývali „Lucina“, v místním nářečí také tvrdě - „Lucyna“. Slovo „lučina“ se snad, v jejich rodném jazyce, ani nevyskytovalo. Louky, který  název „Lučina“ evokuje, zvali „lunky“ či „lunčiska“. Jménem „Lučina“ by svou řeku jistě nepojmenovali.

K přejmenování Luciny na Lučinu došlo v druhé polovině 19. století, v době národního obrození. Patrně některý z tehdejších horlivých českých národních obrozenců, jenž měl přístup k těmto mapám, do nich vepsal tyto nové, počeštěné tvary názvů. Lze se jen zamyslet nad tím, co jej k tomuto přejmenování či „přepsání“ jména řeky ve Slezsku vedlo a opravňovalo.

   Doba však byla taková, někteří místní lidé, v jakémsi novém vlasteneckém nadšení a opojení, si dokonce sami měnili svá původní příjmení, většinou jim však bylo změněno, dle českého pravopisu úředně, při zápisu do matriky. Mnohdy tak byli otec a  syn rozdílného příjmení. ⁷ 

   Tehdy rovněž se Šenovem sousedící vesnice Václavovice získala svůj současný název. Její, do té doby užívané jméno, „Venclovice“, bylo dne 23. října 1920 rozhodnutím Zemského úřadu v Brně změněno, na Václavovice.⁸

   Ještě v současnosti jsou známy snahy o změnu v užívání názvů obcí Horní Datyně a Dolní Datyně. Dle názoru českých lingvistů jsou Datyně údajně rodu ženského – čili „ta Datyně“. Občanům těchto vsí se naštěstí podařilo tlaku ubránit a užívají jejich název nadále v původním tvaru pomnožného podstatného jména, vždyť odjakživa se jednalo o „ty Datyně“. 

   Nad změnami původních místních názvů se ve své době zamýšlel také slezský bard, Petr Bezruč.⁹ O přejmenování obce „Dombrové“ na Doubravu, píše ve Slezských písních, ve stejnojmenné básni: 

  „Jsme Moravci, jsme z Dombrove,                                                                          je možné, jiný někdo z Doubravy,                                                                      kde Doubrava, to vědí bohové,                                                                            snad při Praze, na břehu Vltavy.“

   Ke změně názvu řeky Luciny na Lučinu se Petr Bezruč, v básni Polská Ostrava, vyjádřil ještě ostřeji:  „Přibylec nadutý národa jazyk psuje,                                                                         on švarné Lucině sází háček na hlavu,“ 

   V případě Luciny, přestože se nejedná o německý nebo polský název, ale o původní předslovanské, předgermánské pojmenování řeky, je ze změny jejího názvu patrná urputná snaha o jeho počeštění. Nejedná se však již jen pouze o aplikaci české gramatiky, ale o bagatelizaci místní identity, tradic a historie. V tomto případě její neznalost nikterak neospravedlňuje.

Kalná voda řeky Luciny – Pohled z mostu u Volenského rybníka.

                                                                        Foto: M. Pastrňák v r. 2018

Lucina“ je jedním z nejstarších místních názvů. Řeku, po své bohyni Lucině, snad mohli pojmenovat již staří Římané, kteří dávnou trasou Jantarové stezky, vedoucí tímto krajem, putovali již v dobách před naším letopočtem.¹⁰ Bahnitá, často do široka rozlitá řeka byla jednou z překážek, kterou museli římští kupci, na cestách k Baltu a zpět, překročit. Snad ji považovali za pomyslnou hranici jihu a severu – rozhraní „jižního světla“ známé civilizace a „severní tmy“ neznámých barbarských krajů.

   Indicií ukrytých ve starých místních názvech je nutné si vážit, vypovídají o naší staré, prastaré, historii. Není přece možné dopustit, aby nám, kteří zde, u Luciny máme své kořeny, nějaký „přibylec nadutý“ vnutil své údajně odborné, často však zkreslené a nepravdivé názory.  - Buďme svými!

Milan Pastrňák

Poznámky:

1. Internet: Wikipedie – Antické bohyně.

2. Internet: Wikipedie – Svatá Lucie.

3. Němec Emerich: Listinář Těšínska I. a  II. díl, 1155 – 1526. - dle datace: 811.1424 – Schonau.  Schonhof – další,      mnohé uvedení německého názvu Šenova uváděné v dokumentech ze 17. až 20. století. 

4. ZA v Opavě: Velkostatek Šenov: Urbář Šenovského panství z roku 1761.

5. Skrbenský z Hříště Kryštof Bernard: Kniha pamětí rozdilných potřebných léta 1632 měsíce augusti založená.          Záznam  N. 93

6. Kronika obce Šenova

7. ZA v Opavě: Matriky narozených, oddaných, zemřelých, všech obcí regionu mezi řekami Lucinou a Ostravicí

8. SOkA Frýdek-Místek: Obec Václavovice - Archív

9. Bezruč Petr: Slezské písně: Básně Dombrova a Polská Ostrava.

10. Odvozeno od archeologických nálezů římských mincí, jantaru a rovněž od mnohých literárních zmínek,                  např.:  Borak Miečislav: Jantarová stezka spojovala Evropu. Moravskoslezský kalendář  2004. str. 95.