Obrazy z kroniky

 

     Šenovský zámek na dobové, malované pohlednici.

 Na počátku 20. století byly populární kreslené barevné pohlednice. Mnohé z nich však vznikly až na základě fotografického zachycení podoby zámku. Stejným postupem následně vznikla všechna jeho další obrazová vyobrazení.

 Zámek vyobrazený na obraze P.Moncky  

 Místními regionálními historiky bylo o šenovském zámku napsáno již několik pojednání. Nutno však říci, různé kvality. Ponejvíce se z nich dovídáme pouze jen to, že zámek existoval a jak vyhlížel. Některé práce o zámku v Šenově jsou poměrně obšírné, jiné neříkají téměř nic. O zámku psali, například  J. Ludvík Mikuláš, Ladislav Kiška, Mariusz Makowski, Jaromír Polášek, Milan Pašík a Zdeněk Šebesta. Všichni však vycházeli z jediného zdroje, tím je popis zámku sepsaný Hanušem Lankočím uvedený v knize „Obec a panství Šenov“ vydané  v roce 1913. Adolf Sobek fotografickými snímky zdokumentoval některé interiéry, tehdy sice již poloprázdného ale stále ještě  existujícího, zámku. 

 Šenovský zámek na počátku 20. století představoval poměrně rozložitou jednopatrovou budovou, půdorysu nepravidelného lichoběžníka, uprostřed s nádvořím. Budova byla kryta mansardovou střechou s 33 - ti vikýři s menšími okny a mnoha komíny. Nad střechu jižního křídla zámku vystupovala věžička. Do zámku se vstupovalo branou v jeho východním křídle. Na nádvoří, uprostřed trávníku, který zde nahrazoval běžně užívanou dlažbu, se nacházela okrouhlá vodní nádrž, „bazén“. Nádvoří bylo obklopeno arkádovým ochozem, s podloubím a v patře ochozovou chodbou prosvětlenou pravidelně rozmístěnými okny. V přízemí zámku byly místnosti pro služebnictvo, kuchyně, spíže, ale také, hned u vchodu, vrchnostenská kancelář a šatlava. V „panském“ patře se nacházelo 24 obytných místností. Největší z nich, „Gotický sál“, byl vybaven vzácným nábytkem, pohovkou a velikým zrcadlem. Zajímavým se jevil v sálu umístěný obraz pána a paní v oděvu z dob francouzské revoluce. Uprostřed pokoje, na „želvích nohách“, stál pověstný stůl Skrbenských s mramorovou deskou s vyobrazením rodového erbu a hesla Skrbenských z Hříště: »Recte faciendo, neminem timeo«. (Viz: Stůl Skrbenských.) V severní části zámku se nacházela herna s velikým kulečníkem, na jedné ze stěn tohoto salónu visel obraz s výjevem ze života Viléma Tella. V této části zámku byla rovněž knihovna, údajně se 4000 svazky, převážně naučné a odborné literatury z let 1576 až 1800. Obsahovala například Velkou historickou čítanku vydanou v Paříži v roce 1681, sbírku starých map, císařské zákoníky a další. Veliký zájem o knihovnu jevil hlavně poslední baron Skrbenský z Hříště na Šenově, Antonín. Hanuš Lankočí popsal také obrazovou výzdobu zámeckých pokojů. Zmiňuje se o portrétech císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II. Dále zmiňuje další čtyři obrazy, které však blíže popsal až L.Tvrdý, který uvádí, že se jednalo o podobizny, muže s listinou, dědy s okuláry a muže s dýmkou. Lankočího nejvíce zaujal veliký obraz víly Lorelei od malíře Fredricha von Thelen namalovaný v roce 1864, který jako jediný z obrazů fotografii zachytil A.Sobek. (Viz. Fotoalbum: Šenovský zámek.) 

 Na základě popisu zámku a jeho fotografií můžeme nabýt dojmu, že o zaniklém zámku víme téměř vše. Ano, známe jeho podobu několik let před jeho stržením. Neznáme však jeho historii. Nejsou nám známy události spojené s jeho založením, přestavbami a dalšími stavebními úpravami. V případě šenovského zámku jsou konkrétně známy pouze důvody, které vedly k jeho konci - zbourání. Od jeho popisu sepsaném v roce 1913 nebyly poznatky o šenovském zámku nikterak rozšířeny, jako by badatelé již vyčerpali veškeré zdroje v nichž mohli hledat další informace.

 Téměř po sto letech, v roce 2010, se však na veřejnosti objevila historická mapa Těšínského knížectví na níž jsou formou vedut zakresleny některé lokality v našem kraji, mezi nimi rovněž Šenov. Veduta Šenova představuje zcela nový pohled na vzhled panského sídla v Šenově, zachycuje jeho podobu v 80- tých létech 17. století. (Konkrétně o vyobrazení na této mapě pojednáme později, v příslušném časovém období.) Toto, doposud neznámé vyobrazení panského sídla v Šenově opět iniciovalo nová pátrání po dalších indiciích vztahujících se k zaniklému zámku.  Zatím bez povšimnutí zůstávaly zápisy v různých spisech a kronikách, které zaznamenávají události, jenž se na zámku v Šenově odehrály. Některé z nich obsahují informace, ze kterých lze odvodit nové poznatky o šenovském zámku.

 Šenov, jako osídlené místo, údajně existoval již v 11. století. Většina historiků však klade jeho vznik až do století třináctého. Z prvotně osídleného místa „Vraclav“, se změnil na větší „Sonow“. Konkrétní držitelé jsou znání až od roku 1388, tehdejším pánem na Šenově byl Lorenz Saschske von Schonau, maršálek Těšínského knížete, později hejtman na Velkém Hlohově.  V dobových dokumentech se Lorenz Saschske  psal ze „Schonau“  - čili z „Krásné nivy“. V době držení panství Lorenzem Saschskem je v Šenově možno předpokládat existenci sídla odpovídajícího jeho společenskému postavení. Historikové, bez jakýchkoli důkazů, spekulují o tvrzi, dokonce vodní tvrzi, která se údajně v Šenově nacházela. Sídlo zdejšího pána, mylně nazývaného Šašek, se nejpravděpodobněji nacházelo poblíž kostela v Šenově, snad sv. Mikuláše, který předcházel současnému kostelu Prozřetelnosti Boží. Kostel představuje centrální bod šenovské historie, dle nějž je možné situovat mnohé události v historické posloupnosti, mnohdy však také i geograficky. Z datace založení kostela sv. Mikuláše, v roce 1495, který patrně byl vystavěn v místě staršího kostela připomínaného již pří odvodech Svatopetrského haléře, např. v r. 1447, je možno odvodit, že v druhé polovině 15. století, za uherských válek, musela Šenov ležící na dopravní spojnici mezi Těšínem a Ostravou, postihnout opravdu veliká katastrofa, v jejímž důsledku zaniklo téměř všechno tehdejší osídlení. Přibližně v této době přešel Šenov ze soukromého vlastnictví „pánů ze Šenova“ zpět do rukou těšínského knížete, který jej společně s polskostravským panstvím předal do spravování Václavu Hrivnáči z Heraltic.

Mezi léty 1531 až 1576 drželi Šenov Sedlničtí z Choltic, tehdejší páni na Polské Ostravě. Mnozí historikové  tvrdí, že to byli právě oni, kteří nechali v Šenově vystavět zámek. Tvrzení však nemá oporu v žádném historickém dokumentu, ani archeologickém nálezu. Sedlničtí tehdy vyvíjeli značné stavební aktivity v Polské Ostravě, tamní hrad přestavěli v zámek. Pracoval pro ně vlašský (italský) zednický mistr Matys a také mistr Carios. Tehdy mohlo dojít k výstavbě panských objektů rovněž na dalších panstvích Sedlnických, tudíž i v Šenově.   

 Nejprve byla patrně vystavěna budova, která později tvořila východní křídlo centrální budovy zámku. Stáří a budovy dokazuje její lichoběžníkový půdorys, což je však rovněž důkazem, že byla postavena na starších základech, snad budovy dvora, či tvrze, nebo hrádku rodu pánů ze Šenova, kteří jej drželi ve 14. a 15. století. Budovou prostupovala brána, (zachycena je na mnoha dobových fotografiích), její renesanční podoba určuje období v němž byla vystavěna. Renesanční stavební sloh se do našich končin rozšířil v první polovině 16. století a v některých případech přetrvával až do počátku století osmnáctého. 

Renesanční brána šenovského zámku, foto zveřejněné v kmize: M.Makowski , Šlechtická sídla na Těšínském Slezsku. 

 Tehdejší držitel Šenova Albrecht Sedlnický z Choltic však, dle dobových zápisů, trvale žil na Velkých Kunčicích u Ostravy, které v roce 1577 prodal a ponechal si pouze Vratimov, z čehož však nutnost vystavění většího objektu v Šenově nikterak nevyplývá. Manželkou Albrechta Sedlnického z Choltic (+1587) byla Alena, rozená Skrbenská z Hříště (+1592), sestra „bratrů jednotných a nerozlučných“ Jana, Jaroslava, Petra a Václava Skrbenských z Hříště, členů rodu, který se později významně zapsal do dějin Šenova. Výstavba zámku v Šenově mohla býti započatá až za nových majitelů, Skrbenských z Hříště, což je rovněž jednou z hypotéz uváděnou některými renomovanými historiky.

 Údajně již v roce 1549 Rottemberkové z Ketře, patrně tehdejší držitelé části vesnice, nabídli Šenov ke koupi pánům Skrbenským z Hříště. Dle zdejší tradice, prvním sídlem Skrbenských z Hříště po příchodu do Šenova byl dvůr v jižní části obce, na Skrbni. Ještě před několika lety se zde nacházel poměrně veliký dvůr. Budovy dvora sice byly již nově vystavěné, avšak v místech starších staveb. Starodávnost dvora dokládá zachované původní sklepení pod obytnou budovou. Veliký klenutý sklep je vyzděn smíšeným zdivem, stavební technikou používanou do konce v 17. století. Na Skrbni tak skutečně mohl stávat již v 16. století panský dvůr, který snad páni Skrbenští založili. O letopočtu 1549 však lze vést polemiku. Jaroslav Skrbenský z Hříště se svými bratry v roce 1549 ještě „pevně seděl“ na dvoře ve stejnojmenné Skrbni u Olomouce, ve vsi od níž počali odvozovat své příjmení, Skrbenští z Hříště. Ke koupi této části Šenova Jaroslavem Skrbenským z Hříště však mohlo skutečně dojít již před vlastním nabytím celé vesnice, ještě v době kdy jej drželi Sedlničtí. Šenov mohl býti majetkově rozdělen. Nebylo zvláštností když někdy, mnozí páni drželi ve vsi pouze jeden dvůr či jen několik zemědělských usedlostí.

 Skrbenští z Hříště nabyli celý Šenov přibližně ve stejné době, kdy došlo prodeji Velkých Kunčic. V roce 1576 „seděl“ na Šenově Václav Skrbenský z Hříště, jeho bratr Jaroslav byl v roce 1577 zmiňován na Velkých Kunčicích. Václav však v roce 1590 zemřel. Pohřben byl do rodinné hrobky ve Fulneku. Hrad Fulnek, s městečkem a panstvím, do jeho konfiskace na počátku třicetileté války, byl nejvýznamnějším majetkem Skrbenských z Hříště, střediskem jejich rodu a moci.

 Z pozůstalosti po Václavu Skrbenském je patrné, že tehdejší šenovský pán nepatřil k příliš bohatým šlechticům. Ve výčtu majetků sepsaném po jeho úmrtí, je mimo jiné také zahrnuto zemědělské nářadí, proto je možné nabýt dojmu, že žil nejpravděpodobněji ve dvoře. Majetkové vypořádání po Václavu Skrbenském z Hříště bylo realizováno v roce 1594. Šenov získal nejstarší z bratří, Jan Skrbenský z Hříště na Fulneku, ujal se také výchovy syna zesnulého Václava, stejnojmenného Jana Skrbenského z Hříště, kterému také hrad a městečko Fulnek s panstvím později odkázal. V době úmrtí Jana staršího na Fulneku, v roce 1597, však byl dědic dosud nezletilý, proto se správy všech majetků Skrbenských z Hříště dočasně ujal nejstarší člen rodu, Jaroslav Skrbenský z Hříště, toho času na Velkých Kunčicích. Jmenovaný Jaroslav však v roce 1602 rovněž zemřel, dne 10.3.1603 byl pochován do rodinné hrobky ve Fulneku. Mramorový náhrobník Jaroslava Skrbenského z Hříště se nachází v šenovském chrámu Prozřetelnosti Boží. (Viz. Basreliéf Jaroslava Skrbenského z Hříště…)

 Nový majitel šenovského panství, Jan Skrbenský z Hříště, nechal údajně v roce 1618 v Šenově, v zámecké zahradě, postavit nový kostel. Vystavěl také další obytnou budovu, která rozšířila zámecký areál, později se stala sídlem hospodářské správy panství. Jednopatrová budova s bránou, průjezdem, se dochovala dodnes. V současnosti je v ní umístěna Lidová škola umění Viléma Wünscheho.

 Ze záznamu vyplývá, že před rokem 1618 v Šenově již zámek existoval. Na stáří této budovy, podobně jako u východního křídla zaniklého zámku, upozorňuje její nepravidelný půdorys. Vypovídá však také o tom, že budova byla rovněž postavena na základech starší stavby. V jedné z místnosti v přízemí se dochovala honosnější křížová klenba, ostatní klenby jsou valbové. Pod omítkou stropů v prvním patře se údajně ukrývají původní, deskové, květinovými vzory malované, dřevěné stropy. Na základě těchto indicií můžeme usuzovat, že se jedná o renesanční stavbu. Uvádí se, že klasistický portál, který se u budovy nachází v současnosti, byl k ní pravděpodobně přistavěn až později, v době celkové přestavby původního zámku. I když, kdo ví…. (Viz. Nejstarší budova v Šenově.)

 V této budově se měla nacházet vrchnostenská kancelář šenovského velkostatku, často uváděné tvrzení  je však v rozporu s popisem zámku Hanuše Lankočího z roku 1913, který situuje vrchnostenské kanceláře, registry, včetně šatlavy, do přízemí ústřední budovy, v obytné části zámku. Podobně jako východním křídlem zámku, také touto budovou prostupoval průjezd, brána. Původně byla klenutá a opatřená železnými vraty. Dlážděná byla neopracovanými říčními kameny.

 Brány vždy slouží k uzavření určitého většího objektu, jinak postrádají smysl. V tomto případě se jeví pravděpodobné, že obě budovy, jak tato, tak východní křídlo zámku s bránou, byly nejprve samostatnými obytnými budovami ve dvoře v minulosti propojené nějakými, nám neznámými, dalšími stavbami. Obě renesanční budovy však byly vystavěné na místě budov starého dvora, či tvrze, neb hrádku v Šenově. 

Vzhled správní budovy šenovského velkostatku asi okolo r. 1914. Foto: J.Košťál

  V 17. století počal býti užíván, kromě pojmenování Šenova „Szonow“, rovněž německý název „Schönhöff“ – „Krásný dvůr“. Odvozen byl jistě od krásného dvora, který se zde nacházel a pravděpodobně  šenovskému zámku přímo předcházel. Přímá písemná zmínka o panském dvoře v Šenově, pochází z roku 1632, uvedena je v listináři těšínského knížectví: „Dne 2.10.1632 těšínská kněžna Alžběta Lukrécie potvrzuje "stupek" mezi rytmistrem Jiřím Saffhaousem a jeho manželkou Hedvigou Čelovnou z Čechovic na základě svatební smlouvy uzavřené 24.1.1628 na dvoře v Šenově“. Dvůr, či panské obydlí v něm však muselo býti dostatečně prostorné, aby se zde mohla konat svatba sestry Evy Čelovny z Čechovic, vdovy po Václavu Slaviboru Skrbenském z Hříště na Velkých Kunčicích (+1619). Ačkoli nám není zcela zřejmé jaký význam má výraz „stupek“ je důležité, že v záznamu je zmiňován šenovský dvůr. V roce 1628 byl šenovský zámek ještě stále nazýván dvorem, nebo jím převážně byl.

  Další zprávu o vzhledu zámku je možné vyčíst ze zápisu v kronice Kryštofa Bernarda Skrbenského z Hříště, který v Šenově žil v polovině 17. století. Kryštof Bernard zapsal událost, která se mu zde přihodila takto: „Léta Páně 1645,1. juli, jdouce skerze zahradu z lázně, jest mně skerzs čáry, zle poslúženo, že jsem hrozné lámání v hlavě, v nohách měl, takže sem již počal schnůti, potom mně jeden člověk z Proskovic dvakráte omyl a hned se se mnů polepšilo.“  Ze zápisu vyplývá, že tehdejší zámecký areál sestával z několika budov. Tvořil by li zámek jeden objekt, třeba i větší, s uzavřeným dvorem, Kryštof Bernad by jistě nemusel jíti z lázně přes zahradu.  

 Zámek v Šenově byl také zmiňován v roce 1659, v souvislosti s rekatolizačním děním na Těšínsku. V noci z 8. 9. na 9.9.1659 přepadl oddíl žoldnéřů vedený Otíkem z Dobřan šenovský zámek: „….vylomili bránu, zbili mušketýra Šebestiána a písaře Jáchyma. Zámek vyrabovali, pobrali, peníze, stříbro, šaty jídlo. Manželce Jana Skrbenského z Hříště, Juditě, rozené Bruntálské z Vrbna, nadávali do luteránek ďáblových.“ Z této zprávy je zřejmé, že zámek byl zabezpečen pevnou bránou. Uzavřený objekt byl považována za dostatečně bezpečený, neboť v době, kdy se přepad uskutečnil, nebyli přítomni mužští členové rodu Skrbenských a jeho ochrana byla svěřena pouze mušketýru a písaři. Renesanční zámky také plnily určitou obrannou funkci, zámek byl jistě ohrazen ochrannou zdí. Důvodem přepadu šenovského zámku bylo údajně konání evangelických pobožností v zámecké kapli. Vycházíme li z informace, že se jich účastnili i poddaní, pak kaple musela být dostatečně prostorná.  Místními historiky je zámecká kaple logicky situována do prostoru v jižní části zámku, pod věžičkou. Ve věžičce se měl také nacházet zvon, který byl před nedávnou dobou nalezený na půdě kostela v Šenově, datován je rokem 1617. Zvon však mohl sloužit svému účelu rovněž přímo v již zmiňovaném kostele, který údajně nechal Jan Skrbenský z Hříště v tomto roce Šenově nově vystavět. Popis šenovského zámku Hanuše Lankočího však zámeckou kapli nezmiňuje. Z čehož vyplývá, že v roce 1659 sice kaple v šenovském zámku existovala, následně však byla zrušena. V polovině 17. století vyhlížel zámek zcela jinak, než jak jej známe z fotografií, neb z jeho popisu z  roku 1913.

 Určitou dobovou představu o vzhledu šenovského zámku na konci 17. století, je možné získat z veduty Šenova nakreslené na mapě části Těšínského knížectví, jejíž vznik je možno klást sedmdesátých až osmdesátých let 17. století.  

Detail z mapy Těšínska z konce 17.století , která je majetkem Národního archívu Praha. (Viz. Veduta Šenova)

 Vyobrazení centra Šenova je zachyceno z pohledu od severu. Představuje hlavně areál zámku, který byl tvořen několika budovami. Rozložení obydlí šlechty do několika budov nebylo v období renesance ničím neobvyklým. Na rodovém zámku často pobývalo několik rodin sourozenců, včetně jejich dětí. 

 Na vedutě Šenova nás nejvíce upoutá seskupení budov v pozadí, včetně budovy s věží o nichž je možné se domnívat, že se jedná o kostel. Před ní je nakreslena patrová budova, patrně ta, která v šenovském parku stojí dodnes. Vlevo od ní se nachází zmiňovaná první zámecká budova a pod ní, pod kopcem budova panské krčmy. Dřevěná budova v popředí je patrně znázorněním stodoly zámeckého dvora. Neznámou se jeví menší budova v popředí vpravo. Snad také náležela ke dvoru.

 Majitelé šenovského zámku zastávali ve správě těšínského knížectví významné pozice. Jan, později zvaný starší, Skrbenský z Hříště byl zemským sudím Těšínského knížectví. V letech 1693 až 1720 žil na Šenově Rudolf Sobek z Kornic, který byl těšínským zemským hejtmanem. V tradici zemských hejtmanů na Šenově pokračoval Karel František sv. p. Skrbenský z Hříště, správy šenovského panství se ujal v roce 1720. Také jeho syn Otto Amadeus Skrbenský zastával uvedený nejvyšší úřad v knížectví. Sídlo svobodných pánů Skrbenských z Hříště, kteří z titulu svého úřadu zastupovali císařský majestát na Těšínku, muselo jistě odpovídat jejich společenskému postavení.

 Není přesně známo, kdo přestavbu zámku v Šenově započal, lépe řečeno, kdo začal s jeho přístavbou a rozšířením již existujících zámeckých budov. K přestavbě, či výstavbě části zámku, došlo nejpravděpodobněji již na počátku 18. století. Rozšíření zámku však jistě předcházelo výstavbě chrámu Prozřetelností Boží, tudíž uskutečnilo se před rokem 1764. Dle místní pověsti, Karel František Skrbenský z Hříště nechal kostel postavit obráceně vůči světovým stranám než je obvyklé, údajně pouze z důvodu, aby ze zámku mohl otevřenými dveřmi kostela vidět světlo na oltáři. Skutečným důvodem však jistě bylo směřování vchodu do chrámu směrem k zámku. Šenovští páni mohli brankou v ohradní zdi projít ze zahrady přímo k hlavnímu vchodu do kostela. Kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově byl tudíž vystavěn až následně, po výstavbě rozšířeného zámku. Nově postavený chrám byl mnohem větší nežli kostel sv. Mikuláše, který nahradil. Obě stavby, kostel se zámkem, se tím k sobě více přiblížily. V tomto případě se jeví zcela logické vystavění krytého schodiště (empory) vedoucí ze zámecké zahrady na panskou oratoř v kostele. Kryté schodiště obloukem překlenovalo nezbytnou vysokou zeď oddělující zámeckou zahradu od hřbitova, který se do roku 1794 u kostela nacházel.

Na fotografii je zachycen oblouk krytého schodiště vedoucího ze zámecké zahrady na panskou oratoř v chrámu Prozřetelnosti Boží. Foto: M.Pastrňák

 Výstavba, neb přesněji řečeno přístavba zámku, spočívala v jeho rozšíření. K již existující budově s šikmým půdorysem a renesanční bránou, byl přistavěn pravidelný uzavřený trojkřídlý objekt, jehož celkový vzhled byl s sjednocen novou střechou s vikýři. Rozšíření zámku bylo realizováno na počátku 18. století, v době doznívající renesance a nástupu baroka ve Slezsku. Uvedenému období rovněž odpovídá vzhled zámeckého objektu, který je typický pro zámecké budovy vystavěné v tomto období v našem regiónu, všeobecně nesoucí znaky renesance společně s barokními prvky. Pilířové arkády obklopující zámecké nádvoří sice představují určitý přechod od renesančního k baroknímu slohu a okna ochozové chodby v prvním patře jsou rovněž renesanční. Mansardová střecha s věžičkou a vikýři je však již klasicky barokní. 

Nádvoří šenovského zámku. Foto:A.Sobek v r.1912 

 Nově vzniklý uzavřený objekt se stal hlavní obytnou budovou členů rodu Skrbenských na Šenově, k tomuto objektu se vztahují veškeré nám známé popisy zámku. 

  Pravděpodobně později byly k hlavní budově zámku přistavěny další objekty, které na ni přímo navazovaly, údajně byty pro služebnictvo a podobně. V některých popisech je uváděno, že se jednalo o hospodářské budovy, které spojily vlastní obdélníkový objekt zámku s tak zvanou úřednickou budovou. V ní se nacházel byt správce velkostatku a dalších panských úředníků a také správa šenovského velkostatku. Vzhled těchto budov neznáme, byly zbourány ještě před vynálezem fotografie, můžeme tudíž o jejich uváděném účelu pochybovat. Budovy mohly rovněž skýtat prostor pro další společenské místnosti, neb pokoje určené pro pobyt návštěv. Rovněž mohly býti, tak je na výstavnějších zámcích obvyklé, určitými promenádními a spojovacími objekty, v zahradě. Ještě v 19. století celý objekt zámku obklopovala okrasná zahrada, až na počátku 20. století ji nahradil anglický park. Půdorys těchto staveb, připomínající písmeno „L“, je zakreslen na mapě z roku 1836. V době sepsání známého popisu zámku Hanušem Lankočím, v roce 1912, budovy, neb pavilóny, již neexistovaly.

 Nejvýznamnějším obdobím v historii šenovského zámku bylo století osmnácté. Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště, zemský hejtman Těšínského knížectví, zde držel poměrně veliký dvůr s množstvím služebnictva, mezi nimiž rovněž zaměstnával hudebníky, kteří tvořili základ zdejšího zámeckého orchestru. Dle tehdejších zvyklostí, vykonával Karel František Skrbenský svůj úřad a povinnosti z něj vyplývající také ve svém sídle, v Šenově. Přijímal zde hosty a na zámku se konaly různé společenské a kulturní události. Součástí barokních zámků, hlavně sídel šlechty tak vysoce společensky situované, jakou po celé 18. století Skrbenští z Hříště byli, byl velký reprezentativní sál, který byl nezbytnou společenskou nutností. 

 V popisu zámku z roku 1913 však prostory, ve kterých by se  společenské události, často jistě spojené s úředními povinnostmi, odehrávaly, nejsou uvedeny. Zmiňovaný „gotický sál“ s pohovkou, příborníkem, zrcadlem a pracovním stolem ponejvíce připomíná jakýsi domácí obývací pokoj nežli reprezentační sál v něž byly přijímány významné návštěvy, pořádány koncerty a taneční večírky. Veliký společenský sál, jako nepostradatelný reprezentativní prostor se však v 18. století na šenovském zámku musel nacházet.

 Z mapky z počátku 19. století je možno vyčíst, že zámek byl „do široka rozložen“, v několika budovách, v zahradě. Nabízí se možnost, že velký společenský sál, jakási „sala terrena“, mohla býti situována v některém z těchto objektů, neb "pavilónů". Při pátrání po možném umístění sálu nalézáme, na přiložené mapce, budovy označené čísly 3 a 4. Zakresleny jsou mimo vlastní objekt zámku a odpovídají však možnému umístění „saly terreny“.

 Mapa z roku 1836 na níž je zachycen areál šenovského zámku s francouzskou zahradou,  včetně kostela a fary. Budovy označené čísly: 1 – zámek, 2 – úřednická budova, 3 – údajně obydlí zahradníka (v době sepsání popisu H.Lankočím již neexistovala),  4 - ?  (není známo), 5 – kůlna na nářadí, 6  – 7 – šafářův byt, 8 – ovčín, 9 a10 – stodoly  zámeckého dvora, 11 – sýpka, 14 – kovárna, 15 – obydlí, 19 – hostinec, 21 – pivovar.

Mapka centra Šenova se zámkem z roku 1913. Sestavená na základě 3. vojenského mapování V porovnání s mapou z roku 1836 jsou na patrné značné změny, ke kterém došlo v mezi léty 1836 až 1876.  Budovy v zahradě na ní nejsou zakresleny. 

 Uvedené objekty jsou zakresleny pouze na zmiňované mapě z roku 1836. Existovaly tudíž před tímto rokem – v 18. století. Nejsou však zmiňovány v žádném  dobovém záznamu a na mapě III. vojenského mapování, z let 1876 až 1878, rovněž nejsou zakresleny. Zanikly v polovině 19. století, dle datací mapování, mezi léty 1836 – 1876. Úřednická budova byla od zámeckého obydlí oddělena. Šenovský zámek výrazně změnil svou podobu.

 Změny ve společnosti, které se odehrály v polovině 19. století, po r. 1848, ovlivnily život všech lidí, včetně šlechty. Nároky na životní styl a určitou reprezentaci se změnily. Následní majitelé Šenova, po Karlu Františkovi a Ottu Amadeovi, kterými byli Jan Karel a jeho syn Antonín sv.p. Skrbenský z Hříště, si již nekladli tak vysoké společenské cíle. Po prodejích panství v roce 1867, nejprve paní Emě Fatton rozené v. Heim a následně v roce 1893 hraběti Jindřichu Larisch – Mönichovi se šenovský zámek stal pouhým „venkovským zámkem“, v němž již jeho majitelé trvale nepobývali a veliký společenský sál na zámku na venkově již nebyl potřebným. Došlo ke zbourání zahradních staveb, včetně „saly terreny“. Okrasnou zahradu nahradil pouhý park. Šenovský zámek, dříve reprezentativní objekt uprostřed zahrad a parku se změnil na venkovský zámek regionální šlechty. Období rozkvětu života na šenovském zámku, jeho rozšiřování a zvelebování, vystřídala úprava, při níž došlo k jeho "zmenšení" na jediný objekt, o němž píše Hanuš Lankočí. V následně opuštěném a prázdném zámku, "zavládl jakýsi vznešený klid, zvýrazněný honosností panského sídla“.

 Zámek zůstal neobývaný, avšak neustále připravený pro příjezd pastva. Pokoje byly nadále pravidelně uklízeny a o zámeckou zahradu a park se staral zahradník. V době I. světové války, v roce 1915, nechal hrabě Bedřich Larisch, údajně před hrozbou ruských vojsk, které se přibližovaly ke Krakovu, odvézt všechen cenný nábytek, knihy a obrazy do svého sídla v Ráji u Fryštátu. Zámek zůstal prázdný. Jednalo se však pouze o panské obydlí, o první patro zámku, neboť z dobových fotografií je patrné, že část služebnictva na zámku žila stále. O to více je zarážející, následný osud zámku.

 Během I.světové války byli v zámku nejprve ubytování maďarští huláni. O nich je pouze známo, že vyvolávali incidenty se šenovskými mladíky, kterým chodili za děvčaty. Jinak se chovali slušně.  Po odzbrojení a odchodu uherských hulánů ze Šenova v roce 1918, se do zámeckých prostor nastěhovala československá domobrana, vlastenci, kteří bojovali za vznik svobodné Československé republiky. Dle tehdejšího revolučního smýšlení byli velice silně zaujati proti všemu „starému“, proti císařským pořádkům, proti nadřazenosti šlechty a jejich majetkům. Šenovský zámek se stal vhodným místem v němž mohli své nálady projevit. O jejich zásobování potravinami a otopem se měl starat správce šenovského velkostatku Emil Millde, jehož povoláním bylo spravování zdejších šlechtických majetků hraběte Larisch - Mönicha. Nebyl přívržencem vzniku Československé republiky. O československé dobrovolníky se tudíž nestaral. Všechny tyto okolnosti se odrazily v postoji "dobrovolců" k šenovskému zámku, byl jimi zcela zdevastován. V zimě roku 1918/1919 kdy teploty klesaly až k – 20 stupňům, vojáci používali k topení vše co bylo ze dřeva. Nábytek, parkety, ale také dřevěnou konstrukci střechy, která z těchto důvodů zčásti zřítila a do objektu začalo zatékat. Voda poškodila zdivo i základy zámku. Zámek se začal rozpadat. Dílo zkázy dokončili dělníci velkostatku, kteří byli po válce v zámku ubytování a pokračovali v započatém "rozebírání" zámku. (Viz. Fotoalbum: Šenovský zámek.)  

Počátek rozpadu šenovského zámku. Foto F.Sládeček

 V roce 1923 byla proto ustanovena komise, složená se zástupců majitele, hraběte Larische, obce Šenova a místního doktora MUDr. Doležela, která ohledala polorozbořený zámek a měla rozhodnout o jeho dalším osudu. Posoudit, zda je možno zámek opravit, případně jej přestavět na nájemní byty, či podobně využit. Zjistilo se však, že základy zámku byly velmi slabé, mělké. Na některých místech bylo zdivo zámku již dříve podepřeno vyzděnými opěrnými pilíři. V roce 1923 se rozpadu zámku již nedalo nikterak zabránit. Zámek byl vhodný již jen k demolici. Státní památkový úřad v Praze proto vydal povolení ke zbourání zámku.

 Místním občanům bylo dovoleno získávat ze zbouraniště cihly, 1 000 ks za 100 Kč, což značně urychlilo rozebrání a likvidaci zámku. V roce 1927 v místě kde ještě před několika málo lety stával zámek, po něm zbyla jen veliká hromada rumoviska. Šenovský učitel Sládeček, z "Nové školy" na Podlesí, fotograficky zdokumentoval rozebírání zámku šenovskými občany.   

 Z celého zámeckého areálu zůstala zachována pouze úřednická budova do níž byla přenesena kancelář šenovského velkostatku. V jejím prvním patře žil, až do konce II. světové války, správce velkostatku Emil Milde. Následně budova sloužila jako úřadovna Místního národního výboru v Šenově. Po roce 1989 v ní sídlil Obecní úřad v Šenově. V současnosti se zde nachází Základní umělecká škola Viléma Wünscheho. 

 Budova v současnosti sloužící ZUŠ v Šenově s sgrafity ak.mal. V.Wünscheho, která byla již od 17. století součástí šenovského zámku.                 Foto: M. Pastrňák 

 Původní renesanční stavba byla několikrát přestavěna, tak aby vždy sloužila  danému účelu. V šedesátých létech minulého století byla vyzdobena národním umělcem Vilémem Wünschem dobovými sgrafity. Velice citlivě volená sgrafita budovu oživily a dodávají ji určité výjimečnosti. Bez této obrazové výzdoby by ztratila svůj slavnostní ráz a stala by se pouhou budovou v parku. 

 V padesátých létech 20. století, za pomoci svazáckých brigád, byla dokončena celková úprava zámeckého parku. Před kostelem a budovou tehdejšího národního výboru v Šenově vznikl okrasný park s kašnou, který vyhlíží zcela přirozeně, jako by zde existoval odjakživa. 

Po rozlehlém šenovském zámku již nezbylo ani stopy. Někteří návštěvníci Šenova, hledajíce jeho pozůstatky se domnívají, že fontána uprostřed parku je táž, která se nacházela na nádvoří zámku. Nádrž s vodotryskem však byla vystavěna až v rámci úprav terénu. Pouze kámen, šestiboká hlavice, z níž tryská voda, ze zámku skutečně pochází, není však známo k jakému účelu původně sloužila. Terénní nerovnost vlevo, z pohledu od kašny ke kostelu, v sobě jistě skrývá pozůstatky zámeckého zdiva. Dle porovnání s dobovými fotografiemi je patrné, že po zbouraném zámku zbylo rumoviska opravdu veliké množství. Rozplanýrováním zbořeniště a překrytím ornicí došlo k značnému navýšení terénu, v prostoru za současnou fontánou vznikla rovinatá terasa.

 K  průzkumu místa, kde šenovský zámek stával, nebo dokonce k „archeologickému průzkumu“, nikdy nedošlo. Po známém, popsaném postupu, zbourání zámeckého objektu a následných terénních úpravách, by patrně neměl smysl. S odůvodněním, že park je památkově chráněn, nebylo městským úřadem povoleno, ani členům letopiseckého aktivu při Šenovském muzeu, alespoň čtyřmi kolíky, výtyčit přesnou polohu zaniklého zámku.  

                   V parku, mezi fontánou a chrámem Prozřetelnosti Boží, před 90 lety, stával stával šenovský zámek.                                                                                                                         M.Pastrňák v r. 2008 

 Šenovský zámek již  dlouhých 90 let neexistuje. Neustále se však nabízí otázky spojené s jeho vznikem, vzhledem, přestavbami. Avšak také s úvahami: Jaký osud by zámek čekal, jestliže by ve dvacátých létech minulého století nebyl zbourán? Došlo by k jeho smysluplnému využití? Nebo by se rozpadl a zanikl, podobně jako mnohé zámky našeho regionu, pouze o sto let později ? 

  Článek snad shrnuje veškeré dosavadní poznatky o zámku v Šenově. Obsahuje však také v této souvislosti doposud nepublikované zmínky o vzhledu a stavebním vývoji zámku. Učinění jakéhosi celkového srovnání doposud známých informací vztahujících se k zámku v Šenově, k jeho vzniku, stavebnímu vývoji a zániku, bylo vzhledem poznání místní historie již nutností.

 Milan Pastrňák

Zdroje a literatura:

Adamec Tomáš: Lidé rozebrali opuštěný šenovská zámek

Cichoň Václav: Šenovský zámek stále neznámý, Věstník Šenovského muzea 2005

Jež Radim: Inventář pozůstalosti Václav Skrbenského z Hříště na Šenově z roku 1590

Kiška Ladislav: Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku

Lankočí Hanuš: Obec a panství Šenov

Makowski Mariusz: Šlechtická sídla na Těšínském Slezsku

Pašík Milan: Historie Šenova v datech

Skrbenský z Hříště Kryštof Bernard.: Kniha pamětí rozdílných potřebných léta 1632, měsíce Augusti  založená“, .

Sobek Adolf: Zámek Skrbenských zbourán.. (Časopis „Cerná země č. 7 r.1928)

Szefczik Erich, Listinář Těšínska 1625 –  1652,   záznam 954

Stibor Jiří: Skrbenští svob. páni z Hříště a Šenova. Bibliografický slovník Slezska a severní Moravy“

Szefczik Erich: Listinář Těšínska 1625 –  1652,   záznam 954

Šebesta Zdeněk: Zaniklý zámek – Internetové stránky

Tichánek Jiří, Polášek Jaromír, Štěpánek P.Jan: Šlechtická sídla na Frýdecko- Místecku

Tvrdý Ludvík: 700 let Šenova

Pamětní kniha obce Šenova