Šenovský kostel Prozřetelnosti Boží
Výrazu „kostel“, je užito jako označení veškerých činností spojených s vírou a náboženstvím. V tomto smyslu je všeobecně užíván v mnoha zemích a jazycích, kupříkladu také u našich severních sousedů. Zahrnuje církevní správu a veškerou činnost s ní související v celé šíři této problematiky, samozřejmě také vlastní svatostánek - kostel.
V městě Šenově jsou v současnosti dva kostely, evangelický a katolický. Historie kostela Českobratrské církve evangelické je však mladá, postaven byl v roce 1937.
Katolický kostel Prozřetelnosti Boží je téměř o dvě stě let starší, avšak ani on není prvním kostelem v Šenově, možná že je v pořadí až třetím, či snad čtvrtým v řadě kostelů, které byly v Šenově vystavěny. Předchůdcem chrámu Prozřetelnosti Boží v Šenově byl kostel sv. Mikuláše. Dovídáme se o něm pouze z písemných zpráv, patrně však rovněž nebyl první církevní stavbou v Šenově, s největší pravděpodobností mu předcházel nám dosud neznámý svatostánek.
Historie kostela je vždy úzce spjata s místem, kde byl postaven. Šenov se může chlubit skutečně bohatou historii. První osídlení, předcházející později vzniklému Šenovu, je snad možné klást již do století dvanáctého. Historikové se vesměs shodují s názorem významného historika Vincenta Praseka, který uvádí jako místo prvního osídlení Šenova, jeho místní část zvanou „Vraclav“. Úvahy odůvodňují pojmenováním této lokality odvozením od starého slovanského jména Vratislav. Na Vraclavi patrně vzniklo první šenovské panské sídlo. Můžeme předpokládat, že již na samém počátku osídlovacího procesu, zde byl nově přibyvšími osadníky zbudován také svatostánek, snad kaple, kterou mohl později nahradit kostelík.
Osídlení Vraclavi se postupně rozšiřovalo, počet obyvatel byl navyšován také o další nově přibyvší osadníky. Dle názorů některých historiků, mezi nimi byli také Lužičtí Srbové, ti údajně dali tomuto místo nové pojmenování - Sonow. Šenov leží v kraji na pomezí Moravy a Slezska a v 11. neb 12. století nebylo zcela zřejmé, ke kterému územně správnímu celku táto pohraniční, málo zalidněná oblast náležela. Zřejmě tomu, kdo byl v dané chvíli silnější. Hranice státních útvarů v tomto prostoru se střetávajících ještě nebyly přesně stanoveny a určovány jaksi obecně hraničními lesy neb vrcholky pohoří.
Do začátku 13. století nebylo také zřejmé, ke kterému biskupství kraj na pomezí Moravy a Slezska spadal. V roce 1229 svolal papež Řehoř IX. speciální komisi jejímž úkolem bylo rozřešit spor mezi olomouckým biskupem Robertem a vratislavským biskupem Vavřincem o církevní příslušnost tohoto území. Důvodem nutnosti řešit tento problém byl patrně nově vzniklý zájem o kraj na pomezí Moravy a Slezska, a to jak ze strany olomouckého biskupa, tak opolského knížete, kteří započali se snahami o jeho osídlení a pevnější připojení ke svým majetkům.
Na počátku 14. století již bylo rozhodnuto o církevní příslušnosti Šenova, je zapsán, jako „Senowe“, v soupisu obcí povinovaných odvodem desátek Vratislavskému biskupství „Liber fundatios episcopatus Vratislavie“, v Újezdském registru - „Registrum Wyasdense“. V rejstříku poplatků vybíraných papežskou stolicí „nunciem Gelhardem de Carceribbus“ podle jednotlivých kostelů na Těšínsku sepsaném v roce 1335, však ještě není šenovský kostel uveden. Poprvé je kostel v Šenově doložen písemným zápisem v seznamu padesáti farností na Těšínsku v roce 1376.
V druhé polovině 14. století, dle zápisu z roku 1388, Šenov náležel bohatému a mocnému pánu, který se psal „Sasske von Schönau“. U jeho sídla již kostel stál. V seznamu padesáti farností na Těšínsku, pocházejícího z roku 1418, je kostel v Šenově uveden rovněž, tehdy byl však zapsán jako „Schonwald“. Zápis o šenovské farnosti se v souvislosti s výběrem „Svatopeterského haléře" se opakuje v roce 1447.
Husitské války kostel pravděpodobně „přežil“ bez větší újmy. Po nich však nastaly války uherské. Vojska krále Matyáše Korvína působila také na Těšínsku. Události, které se tehdy v Šenově odehrály byly asi důvodem k postavení nového kostela. Po těchto válkách došlo k výstavbě mnohých starých kostelů v okolí. V roce 1486 byl vystavěn kostel v Řepištích, v Bruzovicích okolo roku 1506. Šenov tehdy držel Jan Lvík ze Šenova, který byl pravděpodobně rovněž donátorem nově vystavěného kostela.
O postavení kostela v Šenově v roce 1495 vypovídají rovnou dva věrohodné zdroje. Prvním je vizitační zpráva kostela sv. Mikuláše sepsaná v roce 1682 páterem Andreasem Joanisem Pánkem. V popisu kostela je uvedeno, že na trámoví kostela je uveden letopočet jeho vystavění, rok 1495. Další zmínkou je zápis ve farní kronice ze dne 10.7.1684 v němž farář Josef Henner uvádí, že v kostel sv. Mikuláše je „je nějakým neznámým těšínským malířem vymalován obraz dřevěného kostela datovaný rokem 1495". Kostel, který snad byl v roce 1495 v Šenově postaven se nejpravděpodobněji podobal dřevěným kostelům místní lidové architektury, jak je známe z nedalekých Řepišť, či snad výstavnějšímu kostelu sv. Kateřiny v Hrabové.
Po pánech píšících se „ze Šenova“, drželi šenovské panství Rottenberkové z Ketře, po nich Sedlničtí z Choltic. Okolo roku 1575 získali Šenov páni Skrbenští z Hříště. Původně se psali pouze s predikátem „Hříště“, pocházeli údajně z Čech. Po roce 1440 se páni z Hříště objevují na Moravě, drželi zde statky, Senici na Hané, Štěchovice a Unčice na Prostějovsku, Svárov a snad také Količín a Březolupy. V roce 1531 přijali po nabyté vsi Skrbni u Olomouce příjmení Skrbenští. Jan Skrbenský z Hříště spravoval v letech 1572 až 1580 biskupské léno Slavičín. S nástupem reformace se Skrbenští z Hříště stali protestanty. Nejznámější z nich je Jan Skrbenský z Hříště na Fulneku, ochránce Jana Ámose Komenského, který v době povstání proti Habsburkům byl jedním z Moravských zemských direktorů. Po „Bílé hoře“ uprchl do ciziny a v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Janovi na Fulneku a Bernardovi Skrbenským z Hříště na Dřínově, byly z důvodu jejich účasti v rebelii konfiskovány majetky. Na počátku 17. století byli všichni Skrbenští z Hříště protestantského vyznání, včetně pánů na Šenově.
V roce 1618, za Jana Skrbenského z Hříště na Šenově, došlo údajně k přestavbám kostela, či snad výstavbě kostela zcela nového. Někteří současní historikové zřetelně píší, že Jan Skrbenský z Hříště v roce 1618 nechal vystavět v zámecké zahradě druhý kostel v Šenově, který sloužil dalších 150 let. U tehdejší farnosti v Šenově existovala také škola.
Dle tvrzení některých místních, historii zaujatých, občanů stával farní protestantský kostel sv. Mikuláše ve farské zahradě, asi 50 metrů severovýchodně od současného kostela Prozřetelnosti Boží. Pozůstatky po této stavbě, či alespoň terénní náznaky, se však nezachovaly. Pravděpodobně se jedná o nesprávné určení místa. V kostele sv. Mikuláše se navíc nacházela rodinná hrobka dlouholetých majitelů Šenova, pánů Skrbenských z Hříště. Kryptu v šenovském kostele nechal vystavět Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště v roce 1642. O jejím postavení píše v rodinné kronice: „Leta Panie 1642, 9. decembris v kostele schenowskym dal jsem vzdelatz slep pro uchovanie mierthwego tiela neboszika pana Jana zWrbna …“.Jan z Vrbna byl strýcem Kryštofa Bernarda.V dalších letech byli do hrobky pohřbívání Skrbenští na Šenově, ale také příslušníci tohoto rodu ze statků v širším okolí.
Po třicetileté válce a převzetí Těšínského knížectví Habsburky došlo ke zintenzivnění probíhající rekatolizace. Dne 23.3.1654 byly vydán příkaz k uzavření všech evangelických kostelů na Těšínsku. Dne 25.3.1654 byl uzavřen rovněž šenovský kostel. Následně byl přeměněn v kostel katolický a po roce 1670 u něj zřízena farnost.Se založením katolické farnosti v Šenově patrně souvisí postavení nové dřevěné fary u kostela v roce 1675, či 1680. V roce 1682 byl opravován ochoz a zvonice kostela sv. Mikuláše.
Obyvatelé Šenova a okolních vesnic, jakož celého Těšínska, však byli převážně protestanty. Po uzavření kostelů se tajně scházeli k bohoslužbám konaných v lesích, neb v odlehlých staveních, které byly zvány „Betlémky“, či „Jeruzalémky“. Zajištěním provedení rekatolizace na Těšínsku byl císařem Ferdinandem III. pověřen, arcikněz Otik z Dobřan. Biskupský komisař rozháněl tajná shromáždění protestantů, kteří byli všemi způsoby nuceni ke konverzi ke katolické víře. Místní protestantské šlechtě bylo sice císařem povoleno konání bohoslužeb v soukromých zámeckých kaplích. Mnohdy se však mší účastnili rovněž jejich poddaní. Tato skutečnost byla pravděpodobně podnětem k tomu, že v noci z 8. na 9.9.1659 přepadl oddíl žoldnéřů vedený Otíkem z Dobřan šenovský zámek. Na způsoby Otíka z Dobřan si stěžoval Jan Skrbenský z Hříště, společně s několika dalšími pány z Těšínska, přímo císaři.
Majitelé Šenova, protestantští páni Skrbenští z Hříště a jejich rodinní příslušníci byli i nadále pochovávání do rodinné hrobky v katolickém kostele sv. Mikuláše. Do krypty byla pohřbena paní Judita Skrbenská rozená z Vrbna, která zemřela dne 10.2.1662. O tři roky později zemřel její manžel. Do hrobky v Šenovském kostele byl pohřben dne 22. juni 1665. Pohřeb Jana sv.pána Skrbenského z Hříště se konal společně s pohřbem jeho syna, Alberta Skrbenského z Hříště, který zemřel pouze o několik dní dříve. „…z peiknym procesem pochowati a jejich praporce scir a trasstan se schilty a sturemhauby, rapiry a ostrohami nakladnie vzdělanyma zavěsit nad nima….“ Popisuje tuto událost v kronice Kryštof Bernard Skrbenský. V roce 1666 byl do hrobky pochován Julius Skrbenský z Hříště. Dále byl do krypty v kostele pohřben Jan Jaroslav Skrbenský z Hříště, majitel Bartovic a Radvanic, zemřelý 19. 6. 1683 a další, dle záznamů v matrikách.
Po třicetileté válce byly zavedeny pravidelné „vizity“ kostelů včetně far a inventarizace církevních majetků. Ze sepsaných vizitačních zpráv se dovídáme podrobnosti o vybavení a zařízení kostela sv. Mikuláše v Šenově. Šenovský farář Jan Ignác Pazdierovský (1687 – 1698), potvrdil popis kostela zapsaný Andreasem Joanisem Pánkem v roce 1682, v němž uvádí dataci založení kostela sv. Mikuláše. Zmiňuje se také o zděné kryptě nacházející se v tomto kostele, ve které leží „kacíři“- páni Skrbenští z Hříště.
Heretikové byli pány v Šenově až do roku 1692, v němž zemřel a do rodinné hrobky byl pochován Karel Dětřich Skrbenský z Hříště. Zanechal mladou vdovu Helenu, rozenou Rostkovou ze Bzí, a dva syny, Karla Františka a Jiřího Leopolda. Poručníky jim byli určeni Rudolf Sobek z Kornic a Václav Pelhřim z Třánkovic, kteří mladým pánům Skrbenským poskytli katolickou výchovu. Rudolf Sobek z Kornic se záhy stal také jejich otčímem, když pojal za manželku matku uvedených bratrů, vdovu po Karlu Dětřichovi Skrbenském z Hříště, Helenu, rozenou Rostkovou ze Bzí. Rudolf Sobek z Kornic byl hejtmanem Těšínského knížectví a vlastnil zde mnohé, statky: Rudici, Landek Žukov a další. Na šenovském panství však pobýval dlouhodobě. Písemně je jeho pobyt v Šenově doložen v roce 1700. V roce 1704 se v Šenově narodil jeho syn, Jindřich Maxmilián Sobek sv.p. z Kornic. Rudolf Sobek zemřel v roce 1720.
Správy zděděného Šenova se ujal Karel František Skrbenský z Hříště, výjimečně ambiciózní člověk. Zastával úřad c.k. císařského tajného rady, od roku 1738 byl zemským hejtmanem Těšínského knížectví. Záhy se stal majitelem značně rozsáhlých majetků, svého času zahrnující Šenov, Václavovice, Bartovice, Datyně, Petřvald, Radvanice, Kunčice, Vratimov, Žukov, Landek, Malou a Velkou Rudici, od roku 1742 vlastnil také vzdálené Hošťálkovskovické panství na Krnovsku.
Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště Vyobrazeni z buletinu : Z.Šebesta. Výstava obrazů Skrbenští z Hříště na Šenově
Karel František byl prvním katolíkem z rodu Skrbenských z Hříště na Šenově, pokřtěn byl 15.10.1684. Dne 17.11.1712 pojal v petřvaldském kostele za manželku Helenu Markétu Skrbenskou z Hříště (*21.6.1693) z větve rodu po Bernardovi, kdysi na Dřínově. (viz. „Krásná dáma“.) Známo je jejich pět dětí: Maxmilána Johana Leopoldina *22. 3. 1714, Traungot Karel *8.9.1716, Otto Amadeus *15.4. 1720, Karel Leopold *10.5.1724 a Josefa Helena Marie *5.7.1726. Manželka Karla Františka, Helena Markéta, zemřela dne 21.2.1754 v Šenově. Pohřbena byla v kryptě šenovského kostela, patrně sv. Mikuláše.
Karel František byl nejvýznamnější z rodu Skrbenských na Šenově. Zároveň však velice kontroverzní postavou. Vztahuje se k němu pověst "O šenovském pánu a Meluzíně" (Viz. www.obrazyzkroniky.cz.), v jejímž závěru se praví, že "... své dřívější skutky napravoval dobrými".
Karel František Skrbenský z Hříště pokračoval v podpoře rozšiřování katolické víry na svém panství a z titulu svého úřadu, zemského hejtmana. také na celém Těšínsku. V polovině 18. století již bylo místní obyvatelstvo téměř stoprocentně převedeno ke katolické víře. Prozření Karla Františka, jeho přiklonění a horlivý vztah ke katolizmu, snad bylo podnětem k výstavbě nového kostela v Šenově zasvěceného Prozřetelnosti Boží.
Průčelí chrámu Prozřetelnosti Boží v Šenově
Foto: Z.Meliš v 2003
Pozdně barokní chrám Prořetelnosti Boží v Šenově se svou velikostí a svým provedením vymyká měřítkům venkovských kostelů. Pro svou okázalost a krásu je často také nazýván "Perla Slezska". Dle oválné dispozice půdorysu chrámu je možné usuzovat, že jej projektoval významný moravský architekt Cyrani z Bolleshausu, vlastním stavitelem byl Jakub Pánek.
Prozření donátora kostela, Karla Franitiška Skrbenského z Hříště symbolizuje zasvěcení chrámu Prozřetelnosti Boží. Atribut tohoto zasvěcení, Oko Boží Prozřetelnosti bylo až do 80 - tých let 20. století vyobrazeno v průčelí chrámu. V roce 2015 bylo Boží oko opět umístěno ve štítu kostela. (Viz.:Oko Prozřetelnosti Boží a jeho vyobrazení ....)
Detail historické fotografie s vyobrazením letopočtu započetí výstavby koste a Božího Oka vyobrazeného v jeho štítu.
Záznamů o výstavbě kostela však zachovalo velice málo. Karel František údajně všechny účty a písemnosti spojené s postavením chrámu spálil v krbu, když zjistil výši nákladů na jeho výstavbu.
Nejvýznamnějším zdrojem poznání historie šenovského kostela byla pamětní kniha šenovské farnosti, která byla také jediným zdrojem informací o výstavbě kostela. Jelikož dosud nebyl nalezen ucelenější zápis o stavbě chrámu, je nutno postup jeho výstavby jaksi "poskládat" a seřadit z jednotlivých, naštěstí datovaných, záznamů zaznamenaných v této kronice.
Vlastní výstavbě kostela předcházelo postavení nové zděné budovy fary, v létech 1753 až 1755. Postavena byla místo staré, dřevěné, která vyhořela. Nová zděná fara byla tudíž vystavěna ještě u starého dřevěného kostela sv.Mikuláše.
U kostela v Šenově, podobně jako téměř u všech tehdejších kostelů se původně nacházel hřbitov. Kostel, ale také hřbitov však byl rovněž v těsné blízkosti zámku. V roce 1793 proto došlo k založení nového (nyní zvaného starého) hřbitova v Šenově. Při vysušování základů kostela prováděném v roce 2002 se těsně u zdi chrámu našly kosterní pozůstatky. Nález potvrdil existenci starého hřbitova u kostela, tudíž také u kostela sv. Mikuláše. Zjednodušeně je možné z této informace odvodit, že nový chrám byl postaven v místě starého kostela.
půrce. Jakoby navrácení onoho svatého místa, na němž původně stál katolický kostel, následně kostel protestantský a nyní opět katolický chrám nebylo dáno souběhem historických událostí a vůli Boží.Donátor stavby, Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště zemřel 26.10. 1768, již následující den byl pochován do rodinné hrobky v tomto chrámu. Náhrobek Karla Františka, který je umístěn v kostele u křtitelnice.
Náhrobníky, neboli basreliéfy, jsou významným prvkem interiéru v šenovského chrámu. Jsou na nich vyobrazeni čtyři páni Skrbenší z Hříště, Jaroslav, Jan, Karel Dětřich a Karel František, kteří postupně drželi Šenovské. První tři jmenovaní zemřeli v době před postavením nového chrámu a byli pohřbeni do rodinné hroby ve starém kostele sv. Mikuláše. Jejich náhrobky mohly býti nejprve umístěny nad místem jich posledního odpočinku v rodinné hrobce Skrbenských z Hříště ve starém kostele, následně umístěny v nově postaveném chrámu Prozřetelnosti Boží.
Dle nejnovějších zjištění historiků umění však byly pískovcové basreliéfy Jana, Karla Dětřicha a Karla Františka údajně zhotoveny až dodatečně. Zhotovení náhrobků mělo být Karlem Františkem Skrbenským z Hříště objednáno u sochaře Antonia Stanettiho.
Dle věku Karla Františka, 80 – ti let, který je uveden na basreliéfu, je možno usuzovat, že byl zhotoven v roce 1764. Jestliže byl basreliéf vytesán a osazen do ostění chrámu v roce 1764, pak tomto roce byl již chrám vystavěn, nikoli započato se stavbou.
Pod hlavní lodí chrámu Prozřetelnosti Boží se nachází rodinná hrobka pánů Skrbenských z Hříště. Vchod do ní je zakryt dlažbou, označen je dlaždicí s křížkem. Překryta je dřevěným schodem před oltářem. Pod dlažbou je ukrytá kamenná deska se čtyřmi kruhy, která uzavírá vlastní vstup do hrobky. Vedou do ní schody směrem od oltáře k varhanám. Dle vzpomínek pana Františka Kubiny z Václavovic, který jako jediný nám známy člověk, do hrobky vstoupil (+ 1961) tvoří hrobku kulaté klenutí vystavěné od základu. „Šířka hrobky se odhaduje na 8 až 10 m, vzadu se mírně láme (vpravo) směrem ke vchodu do vzdálenosti 5 metrů před vstup. Poblíž vstupu do hrobky jsou honosné rakve obíjené stříbrnými tkanicemi. Po levé straně, (pod křtitelnicí) je pohřbena baronka a na druhé straně, vpravo u schodiště je pochován baron v blůze s lesklými knoflíky a s rozparky, ve vysokých botách. Vzadu, za zalomením hrobky, je hromada kostí a lebek a snad ženské vlasy a je jich tolik, že by toho byl i žebřiňák.“ Uvedený text je zapsán v „Průvodci chámu Prozřetelnosti Boží“, převzat byl ze záznamu ve staré farní kronice. Dle tohoto interního materiálu, textu vzniklého ve spolupráci s šenovskou farností, zvaného pracovně „Průvodce chrámem“ byl prováděn výklad návštěvníkům kostela.
Hrobka byla původně odvětrávána okénkem asi tři čtvrtě metru širokým, později opatřeným ocelovými dvířky, v místě dnes umístěného misijního kříže. Asi před pěti lety bylo okénko zazděno pískovcovým kvádrem.
Na zvětšenině staré fotografie šenovského kostela je kroužkem označeno okénko vedoucí do krypty.
Existence krypty v chrámu Prozřetelnosti Boží je nejvýraznějším „pojítkem“ mezi tímto chrámem a starým kostelem sv. Mikuláše, v němž se také krypta nacházela. Stěží lze předpokládat, že Skrbenští z Hříště v Šenově zbudovali dvě rodinné hrobky. Nejpravděpodobněji se jedná o tutéž kryptu, která byla vystavěna v kostele sv. Mikuláše.
Karel František svobodný pán Skrbenský z Hříště na Šenově, stavitel nového kostela v Šenově, prozřel a obrátil se ke katolické víře, ale tak jak mu velela jeho stavovská čest, své evangelické předky nezavrhl. Nad místem jejich posledního spočinutí nechal postavit onen „krásný dům“, chrám Prozřetelnosti Boží. Rodinná hrobka pánů Skrbenských z Hříště nacházející se v chrámu Prozřetelnosti Boží je přímým důkazem vystavění nového chrámu v místě starého kostela sv. Mikuláše v Šenově.
Přesto, či snad právě proto, byl v poslední době na veřejnosti prezentován názor, že se v chrámu Prozřetelnosti Boží vlastně žádná hrobka nenachází. Chce se věřit, že tato snaha o „změnu skutečnosti“ vycházela z pouhé neznalosti, když je již vchod do hrobky překryt dlažbou a také okénko je zazděno. Nově příchozí, pak vlastně „neví a může mít pochybnosti".
Zaujetí „pro boření mýtů“ musí být veliké jestliže byly zpochybňovány úřední záznamy v matrikách, zapsané šenovskými faráři, uvádějící pohřby konané do hrobky šenovském kostele. Pamětníci, kterých je v Šenově poměrně značný počet, ještě dnes dokáží přesně určit místo v podezdívce kostela, za misijním křížem, kde se nalézalo, dnes již zazděné okénko do krypty. Někteří z nich také vzpomínají jak se strachem do hrobky nahlíželi, když byl v šedesátých létech minulého století vchod do krypty v kostele krátce otevřen.
Pan farář P. Emil Sosna, v šedesátých létech minulého století na hodinách náboženství dětem ve škole, vyprávěl dětem strašidelný příběh o hrobce v šenovském kostele: "Údajně jednou, když byla krypta otevřena, jakýsi kluk ze Šenova byl natolik zvědavý, že sešel po schodech až dolů do krypty. Tam uviděl v otevřené rakvi ležet pána Skrbenského. Na prstu se mu blyštil nádherný zlatý prsten s velikým drahým kamenem. Přestože se chlapec velice bál, neodolal pokušení a stáhl prsten z prstu dávno zemřelého šenovského pána. Strčil jej do kapsy a běžel domů. Nikomu samozřejmě nic neřekl, možná že již litoval toho co udělal. V noci se mu ve spánku zjevil pán Skrbenský. Vztahoval k němu ruku a před obličejem mu hrozil prstem z nějž mu stáhl prsten.
Ze starého kostela byly údajně do chrámu Prozřetelnosti Boží přeneseny intarzované dveře do sakristie, včetně kamenného renesančního portálu v němž jsou osazeny. Zajímavosti je, že z údajně dřevěného kostela byl přenesen kamenný portál. V symbolice, která byla ve značné míře do stavby chrámu Prozřetelnosti Boží zakomponována je možno užití tohoto stavebního prvku považovat za vyjádření určité návaznosti na starý kostel sv. Mikuláše. „Portál spojující starý kostel s novým chrámem Prozřetelnosti Boží“. Kazetové dveře do sakristie jsou vyzdobeny intarzovanými obrazy s výjevy evangelistů. Vyžadují však celkovou opravu, aby mohly být zachovány pro další generace.
Dveře do sakristie v šenovském kostele.
Z kostela sv. Mikuláše byl údajně přenesen do nového chrámu rovněž veliký měděný renesanční lustr. V knize o historii Šenova se mu obdivuje pan L. Kiška. Uvádí, že je stejný jako lustry ve Vladislavském sále na Hradčanech. Měděný lustr byl pochromován a z hlavní lodi přenesen nad kůr. V roce 1768 hraběnka Helena Halamová rozená Skrbenská darovala kostelu stříbrnou lampu v ceně 169 zl. Lampa je již v restaurování. Odinstalovány byly rovněž křišťálové lustry visící po stranách před hlavním oltářem.Donedávna nebyly v kostele žádné lustry. Celý prostor chrámu byl osvětlen je jedinou výkonnou výbojkou umístěnou v jeho kopuli. V roce 2010 byl v chrámu opět umístěn centrální lustr. Nikoli však původní, který zmiňuje pan Kiška, ale novější, který nechal postříbřit páter Sosna. Hlavní lustr v chrámu, který je postříbřený.
Tabernakl donedávna stával v kostele v kapli vpravo od vstupu.
Dle tradice, se údajně jedná o oltář pocházející původně ze starého kostela sv. Mikuláše. Od postavení nového, zděného chrámu byl umístěn pod jeho levou věží (Z pohledu od hlavního oltáře), v tak zvaném Božím hrobu.
Tabernákl je uváděn v encyklopedií barokního umění ve Slezsku. Vznik tabernaklu je kladen do 19. století. Nepřesně je však u něj uvedeno, že původní řezbářská výzdoba provedená Johanem Schubertem z něj byla odstraněna. Mistr Schubert však žil v 18. století.
Tabernakl s obrazem Panny Mari Foto: M. Pastrňák v r.2003
Tabernákl byl v minulosti neodborně opraven. Věřme, že pouze jeho neodborná oprava je důvodem názoru podporovaného některými šenovskými občany, že je považován za věc zcela bezcennou, určenou k likvidaci.
Uvedené předměty z období renesance, pocházející ze starého kostela interiér pouze doplňují. Celkové provedení interiéru chrámu, jeho malířská a sochařská výzdoba, je barokní. 
Sochařskou a štukovou výzdobu interiéru šenovského chámu provedl Johan Schubert (*1741, +1792), známý mistr, který je autorem výzdoby interiéru mnoha barokních kostelů ve Slezsku.
Sochařská výzdoba byla provedena v umělém růžovém mramoru. Dřevěné řezbářské práce jsou doplněny zlacenými detaily. Johan Schubert je rovněž autorem bočních oltářů, kazatelny a dalšího vybavení. Vše je kladeno do doby vzniku, okolo roku 1764.
Nejvýznamnějším dílem Johana Schuberta vytvořeným pro v šenovský chrám je údajně tabernakl, (Jiný než již uváděný.) který byl prvním hlavním oltářem v nově vystavěném chrámu Prozřetelnosti Boží.
Pohled do barokního interiéru šenovského chrámu
Foto: M. Pastrňák v r.2003
Původní oltář byl užíván až do roku 1914, kdy jej nahradil nový, provedený z aralského mramoru Postaven byl opavským mistrem Vilémem Dreschlerem a vysvěcen byl v roce 1914.
Původní oltář, vytvořený Johanem Schubertem pro chrám Prozřetelnosti Boží byl před II. světovou válkou, z důvodu plánované výstavby filiálního kostela ve Václavovicích, zapůjčen do Václavovic.
K výstavbě kostela však tehdy nedošlo. Oltář byl uložen byl na půdě václavovické školy kde přečkal celou válku. Po roce 1945 byl tabernáal vrácen do Šenova. Následně stával v panské oratoři, ta však byla veřejnosti uzavřena a proto jen málokdo ví jak vlastně vypadal. Oltář byl dán k celovému restaurování. V měsíci srpnu roku 2009 již byl oparven a vrácen do Šenova. Současný hlavní oltář v šenoském chrámu.
Foto: Z.Meliš v r.2003
Barokní oltář J. Schuberta oslňuje krásou, je celý zlacený a odpovídá vysokému standartu vybavení interiéru chrámu.
Původní hlavní oltář v chrámu Prozřetelnosti Boží v Šenově a zlacený vyřezávaný anděl, jedna ze dvou plastik, které jsou součásti oltáře. Foto: M.Pastrňák v r. 2009
K oltáři v šenovském kostele se vztahuje jedna místních pověstí: „O čertu v šenovském kostele.“ Za oltářem v kostele Prozřetelnosti Boží sedával čert. Pozoroval farníky a zaznamenával si ty, kteří se přetvařovali, neb měli hříšné myšlenky a podobně se chovali neslušně. Čerta za oltářem uvidělo jedno mladé zbožné šenovské děvče. Zahlédlo ho právě v okamžiku, když natahoval „skuru“ (kůži) na, kterou psal jména hříšníků, aby se mu tam vešly další. Jeden konec kůže držel pařátem a druhou vzal do zubů a tak ji natahoval. Kůže mu však vyjela z pysku a čert se udeřil se hlavou do zdi kostela. Děvče se tomu zasmálo a čert ji zapsal také. V Šenově prý nebylo nikoho, kdo by neměl zapsaný hříšek u čerta. "
Malířská výzdoba chámu je dílem významného malíře, Jana Jablonského, v druhé polovině 18. století působícího na Moravě a ve Slezsku. Namaloval obrazy pro zámeckou kapli v Bruntále, také pro poutní kostel na Uhlířském vrchu. Jeho díla se nacházejí na zámcích ve Velkých Heralticích a Hošťálkovech. Okolo roku 1768 vytvořil pro chrám Prozřetelnosti Boží v Šenově čtyři obrazy: „Karel Veliký bořící pohanské modly“, „Sv. Hedvika:, „Sv. Jan Nepomucký“ a „Pietu“. Všechny jsou nádhernými ukázkami barokní malby.
Nejvýznamnějším z obrazů J. Jablonského v šenovském chrámu je obraz „Karel Veliký bořící pohanské modly“. Karel Veliký, na něm vyobrazený, oděn v červeném plášti, je hlavní postavou zobrazené scény, boření pohanské modly a plánované stavby kostela. V tomto případě pacholci v pozadí strhávají nahou ženskou figuru stojící na vysokém podstavci. Páže klečící u nohou krále mu podává meč. Druhý klečící chlapec rozvíjí plán s vyobrazením chrámu, který je však jiný nežli atribut Karla Velikého, chrám v Cáchách. Postavy v popředí jsou sice zajímavé, muž v tmavém brnění bývá někdy považován za bájného Rolanda. Podstatný je však děj obrazem zachycený, který ve spojitosti s kresbou kostela, značně se podobající šenovskému chrámu, přímo alegorizuje okolnosti vystavění chrámu Prozřetelnosti Boží.
Jan Jablonský: Karel Veliký bořící pohanské modly
Foto: M. Pastrňák v. r. 2006
V šenovském chrámu se nacházejí unikátní varhany. Svým rozsahem a počtem 2000 píšťal nemají obdoby v celém horním Slezsku. Varhany darovala kostelu hraběnka Maxmiliána Hodicová, dcera Karla Františka Skrbenského z Hříště, provdaná za hraběte Karla Josefa Hodice. Náklady na postavení varhan činily 115 zl. Do kostela byly instalovány frýdeckým měšťanem, výrobcem varhan, Jakubem Pilerokem již v roce 1736. Z uvedeného dala vyplývá, že do nového šenovského chrámu byly tyto veliké varhany umístěny asi 30 let před započetím jeho výstavby. Maxmiliána zemřela 16.11.1756 v Těšíně, varhany tudíž nemohly býti do šenovského kostela instalovány později, v době dokončení jeho interiéru.
Dne 23.4.1766 byla Karlem Františkem Skrbenským z Hříště vypsána nadace pro „udržení chrámové hudby“. Byla započata výuka varhaní hry při šenovském kostele. Za faráře Jana Kapinuse (1881 – 1908) byla provedena mistrem Rigerem z Krnova důkladná oprava varhan. Původní vzhled varhan však zůstal zachován. 45b
I
Interiér chrámu Prozřetelnosti boží v Šenově s varhany. Foto: Z.Meliš v r.2003
O stáří a historii kostela mnohé vypovídají jeho zvony. Obvykle jsou opatřeny nápisy a datacemi. Zvony v šenovském kostele jsou umístěny v jeho levé věži.
Nejstarší a největší zvon šenovského kostela nesl nápis „Ježíš Nazaretský král židovský“. Letopočet jeho odlití, rok 1744 a jméno výrobce, kterým byl zvonař Johanes Mateus, byl na něm uveden. Podobně jako u varhan se zde rovněž setkáváme s určitou nesrovnalostí. Zvon byl vyroben již v roce 1744 a určitě byl odlit na zakázku, dle požadovaného data umístění v kostele.
Druhý zvon je menší a opatřen nápisem „Svatá Maria a svatý Jane Nepomucký, datován je rokem 1766, což odpovídá dataci dokončení chrámu. Zvon byl odlit v Opavě zvonařem Františkem Stankem.
Třetí zvon nazvaný „Smiluj se nad námi“ byl přelit ze starého zvonu ve Vídeňském Novém Městě, za faráře Antonína Monczky v roce 1873.
Obě uvedené záležitosti, varhany a zvony, nasvědčují tomu, že již v první polovině 18. století byl snad kostel v Šenově nějakým způsobem opravován, či zdokonalován.
Ze zápisu, v němž je uvedeno, že se původní zvony zvony nedochovaly je možno usuzovat, že byly za I. světové války rekvírovány pro válečné účely. V roce 1920 se proto kostelní rada usnesla, zakoupit dva nové železné zvony Vyrobeny byly ve Vítkovicích, neb v Třinci, jejich cena činila 30 tisíc korun. Větší se jmenuje Tomáš, váží 1400 kg a menší, František váží 900 kg.
Na půdě šenovského kostela však byl objeven zvon ještě jeden, starší zvon. Rozměrově poměrně malý zvon je bohatě zdobený nápisy a erby šlechticů, kteří jej nechali zhotovit, byli jimi tři protestantští držitelé rozdělené vsi Bludovice. Dolních Bludovic a dílů Horních Bludovic, proto je někdy také nazýván „Bludovickým zvonem“. Dle datace na zvonu uvedené, byl odlit v roce 1617.46
Zvon z roku 1617 - Šenovské muzeum.
První zmínka o tomto zvonu však pochází až z roku 1806, kdy byl údajně zavěšen v evangelickém kostele sv. Markéty v Dolních Bludovicích. Za I. světové války měl být údajně společně s dalšími zvony rekvírován a na místě rozbit, avšak v roce 1925 o něm píše Adolf Sobek, že se nachází v šenovském katolickém kostele. Tam však nevyzváněl, nepovšimnut odpočíval na půdě kostela až do roku 2002, kdy byl farností zapůjčen Šenovskému muzeu. Zvon z roku 1617, musel býti v období rekatolizace patrně ukryt a užit až při postavení kostela sv. Markéty v Bludovicích v roce 1792. Dle názoru některých šenovských historiků, kteří se snaží objev zvonu v Šenově nějakým způsobem zdůvodnit, byl údajně zavěšen ve věžičce šenovského zámku, nad zámeckou kapli. Tvrzení nelze nijak potvrdit, ani vyvrátit. Zůstává záhadou, jakým způsobem se zvon do Šenova dostal. O jeho uložení v šenovském kostele není žádných záznamů.
Šenovský chrám Prozřetelnosti Boží byl celkově dokončen až synem Karla Františka, Otou Karlem Amadeem Skrbenským z Hříště na Šenově.
Ke slavnostní konsekraci došlo až 1.8.1772.
Manželkou Oty Karla byla Marie Antonie, rozená hraběnka Podstatská z Prusínovic, dcera Jana Nepomuka Podstatského z Prusínovic a Barbory, rozené hraběnky z Konigseggu Aulendorfu. K hraběnce Marii Antonii, rozené Podstatské se vztahuje známá pověst o „zjevení ohnivé ruky“.
(viz: www.obrazyzkroniky.cz., O ohnivé ruce v Šenově) Hraběnka Marie Antonie rozená Podstatská z Prusínovic zemřela dne 17.8.1773.47 Na měděné
Otto Amadeus Skrbenský z Hříště, portrét tabuli umístěné v chrámu nad basreliéfem Karla je majetkem Národního památkového úřadu. Františka Skrbenského z Hříště s prosbou za zemřelou
hraběnku Podstatskou je zapsáno, že zemřela „zasažena ostrým bodlem smrti“. DIRO MORTIS SPICULO
Oto Amadeus Skrbenský z Hříště se znovu oženil s hraběnkou Marií Annou Troyer a měl s ní další potomky, čtyři dcery. Zemřel 29.11.1780. Dle zápisu v matrice byl pohřben do rodinné hrobky v šenovském kostele. 48
Umístění měděné desky v šenovském kostele.
Významným zdrojem poznání historie kostela v Šenově byla pamětní kniha šenovské farnosti (farní kronika). Tvořena byla souborem volně ložených listů, které nebyly nikterak uspořádány. První záznamy v ní uvedené pocházely již ze 17. století. Zápisy do ní byly v latině, hlavně však v německém a českém jazyce. Svého času byla tato stará farní kronika zapůjčena šenovskému muzeu. Zajímavý dokument se stal objektem bádání snad všech pracovníků letopiseckého aktivu. Jedná se tudíž o materiál poměrně známý. Mnohé záznamy byly skutečně jedinečné. Údaje z této kroniky ve značné míře čerpal pan Milan Pašík pro knihu „Historie města Šenova v datech“, vydané tiskem v roce 2003.
Po navrácení kroniky farnímu úřadu se však farní kronika ztratila. Místo staré, autentické, originální kroniky se objevila nová pamětní kniha šenovské farnosti. V této nové kronice, zapsané do novodobého sešitu, jsou však uvedeny pouze některé vybrané pasáže a záznamy ze staré kroniky. Nová kronika však mohla býti sepsána pouze na základě starého originálu a její pisatel, či opisovatel, musel míti onu starou farní kroniku k dispozici. Ztráta farní kroniky se zápisy již ze 17. století, hlavně však záměrné vytvoření jakéhosi falza, které jí má nahradit, se jeví skutečně „nešťastné“.
Ústředním motivem, symbolem, zřetelně znázorňujícím důvody postavení Chrámu Prozřetelnosti Boží je dozajista obraz Jana Jablonského „Karel Veliký bořící pohanské modly“. V duchu tohoto odkazu je patrně postupováno i v současnosti.
V měsíci listopadu roku 2015 byla dokončena oprava fasády kostela Prozřetelnosti Boží v Šenově. Do jeho štítu bylo opět umístěno vyobrazení Božího oka. Při této příležitosti však byl ze štítu odstraněn letopočet výstavby kostela, rok 1764. Důvody, které vedly k úmyslnému odstranění tohoto artefaktu, uváděného v pracích renomovaných historiků, často i s odkazem na jeho zaznamenání v průčelí šenovského kostela, nejsou zcela zřejmé. Doufejme, že nyní některý z "badatelů", na základě svých teorií a neexistence přímého důkazu, nebude usilovat o změnu datace výstavby chrámu Prozřetelností Boží v Šenově.
V minulém roce, 2014, za široké účasti veřejnosti, bylo vzpomenuto 250 let existence kostela v Šenově.
Štít šenovského kostela po renovaci jeho fasády v r. 2015, nyní bez uvedení letopočtu jeho výstavby.
Okolnosti výstavby šenovského kostela Prozřetelnosti Boží v datech, faktech a pověstech přibližuje publikace nazvaná "Perla Slezska", vydaná v roce 2014 Šenovským muzeem a městem Šenovem.
Šenovský chrám Prozřetelnosti Boží je však nádherným církevním stánkem. Velikým a významným barokním katolickým chrámem - „Perlou Slezska“. Svou velkolepostí zcela zastiňuje některé nesrovnalosti spojené s rozdílným pohledem na výklad historie kostela v Šenově.
Milan Pastrňák
Literatura:
Bakala Jaroslav: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku – str.33 – 39
Farní kronika – Šenov (Soubor volně ložených ručně psaných dokumentů).
Heyne Johan: „Denkuwurddigkein aus der kirchen“
Hosák Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské r.v. 2005, str. 907
Internet: Archeologie - Experimentální archeologie
Internet : Hudba. cz
Kiška Ladislav: Starší historie a pamětihodnosti obce Šenov, r.v. 1998 str.103,104,108 – 109,120
Kolektiv autor“: Nástin historie Těšínska str. 18, 46
Němec Emerich: Listinář Těšínska
Pastrňák Milan: Internet: Obrazy z Velké kroniky obce Václavovice: Basreliéf Jaroslava Skrbenského z Hříště
Pašík Milan : Historie města Šenova v datech r.v. 2005 str. 10, 16 - 20, 45
Pindur David: Zaniklý dřevěný farní kostel sv. Jakuba Většího v Horních Domaslavicích, Těšínsko 2008 č. 3
Poláškovi, Jiřina a Jaromír: Pověst a legendy Moravy a Slezska.
Prasek Vincent: Děliny Těšínska
Průvodce šenovským kostelem Prozřetelnosti Boží. Interní materiál
Schenková Marie a Jaromír Olšovský: Barokní malířství a sochařství ve východní části českého Slezska.
r.v. 2004 str. . 50 – 52, 135 - 137
Skrbenský Kryštof Bernard: Kniha pamětí různých 1632 až 1683
SOkA Frýdek - Místek:: Fond Farní úřad Šenov , Adamec Tomáš, Úvod
SOkA Frýdek - Místek:: Fond Farní úřad Šenov: Oprava kostelní věže v r.1947
Stibor Jiří: Bibliografie Slezska a severní Moravy: Sobci z Kornic
Stibor Jiří, Müller Karel : Bludovický zvon z roku 1617. Čas Těšínsko č. 4, r.v. 2002 str. 95.
Stibor, Jiří.:„Familia Silesiale“, T.2, publikace Polskigo Towrzystwa Historyczhego
v Těšíně v r. 1997, „Skrbenští z Hříště a jejich náboženské vyznání.“
Stibor, Jiří: Skrbenští, svob. páni z Hříště a Šenova ,Bibliografický slovník Slezska a
severní Moravy, sv. 4 , 1995. str 118 až 125,
Vybíral Jindřich: K dílu Malíře Jana Jablonského. Acta Fakultatis Paedagogicae Ostraviensis, serie D - 25
ZA v Opavě: Matrika, SO VIII 7-f i. mat. zem. 1749 – 1782
ZA v Opavě: Pozůstalost Vincenta Praska.
Záznamy P. Koláře zveřejněné na výstavě věnované šenovské farnosti, v r. 2010.
Žáček Rudolf: Dějiny Slezska v datech, r.v. 2004 str.43