O šenovském pánovi a Meluzíně
O šenovském pánovi a Meluzíně.
„…Šenovský pán byl chamtivý a krutý. Každý den vyjížděl a osobně dohlížel na to, jak jeho drábi pohánějí poddaný lid k robotě. Jednou, po obhlídce šenovských polí, chtěl zkontrolovat jak pokračují práce na petřvaldském úseku. Blížila se bouřka, a přesto pán naporučil aby vyjeli. V dálce se černaly temné mraky, když tu, uprostřed cesty si hrálo malé dítě. Kočí chtěl zastavit a dítě odnést z cesty pryč, ale pán mu vytrhl z ruky bič a bil koně tak, že vyrazili jako vítr..“ 1 „Po nešťastné události pán neustále slyšel nářek kočárem přejetého dítěte. Dětský pláč jej málem připravil o rozum. Bloudil od zámku k zámku a neměl klidu. Dostal se až k paní Meluzíně, která mu za trest uložila po celou noc výskat jejího velikého psa a vybírat mu odporný hmyz z kožichu. Po tu dobu, co pes spal měl pán klid a nářek dítěte neslyšel. Pán však za chvíli již při práci omdléval. Poprosil, snad poprvé v životě, svého kočího aby mu pomohl. Kočí si však řekl, co bych měl trpět za panskou vinu. Vyprosil si prosnou kaši, nasypal ji psovi do kožichu a pustil k němu kuřata, která zobala proso a hmyz, pes stále spal. Pán se sluhou od Meluzíny utekl. Bohatě se kočímu odměnil. Zlé sny ho již nepronásledovaly a nářek již neděsil. Pána však pronásledovalo svědomí, litoval svých dřívějších zlých skutků a napravoval je dobrými... Meluzína jej však od té doby hledá stále, občas je slyšet její kvílivý a naříkavý hlas.“2
Pověsti často připomínají pohádky, na rozdíl od nich však mnohdy vznikly na základě skutečné události. Nutno připomenout, že například, podle starých řeckých bájí a pověstí byla nalezena zaniklá antická města, ba i celé starověké civilizace.
Pověst o šenovském pánovi v sobě nejpravděpodobněji rovněž skrývá reálné jádro. Aktéři a místo události jsou v pověsti jednoznačně určeni: Ve verzi „O šenovském pánovi“ se přímo hovoří:… „šenovský pán“ …„v Petřvaldě, zrovna uprostřed cesty….“
V současnosti, však by jen málokdo předpokládal, že v pověsti uvedená tragická událost je rovněž zaznamenána jiným, věrohodnějším způsobem.
Petřvaldský historik, pan Otakar Kochan, nalezl v kronice rodu Havlásků záznamy, které se k popsané události přímo vztahují. Spojeny jsou s vystavěním kapličky v Petřvaldu na křižovatce u cesty do Šenova, tak zvané „Havláskovy kapličky“.
"Havlásková kaple" v Petřvaldě. Foto M. Pastrňák
V kronice je psáno:„Původní kamenná kaplička byla postavena na památku přejetého dítěte hrabětem ze Šenova, který také postavil kostel v Šenově v r. 1762, viz. kostelní kronika v šenovském kostele, zděná pak byla postavena v roce 1854, dále byla opravena věž v roce 1911.“ 3 Ze zápisu vyplývá, že pověst vznikla na základě skutečné události.
Záznamy je však možné porovnat rovněž s popisem okolnosti výstavby kapličky uvedenými v knize Ireny Hajzlerové „Kapitoly z historie Petřvaldu“ publikované v roce 2001: „Havláskova kaple“ byla zasvěcená sv. Janu Nepomuckému a postavena v létech 1844 až 1845. Kapli založil František Barteček a údajně do ní také sám, pěšky až z Olomouce, donesl zvon vážící 50 funtů. V roce 1853 prodal Barteček svou usedlost č.p. 129 Františku Havláskovi a ten v roce 1858 starou kapličku, která byla již v chatrném stavu, zbořil a postavil kapli daleko větší, takovou do níž se mohlo vejít až 40 osob. Kaple byla původně pokryta šindelem a měla dřevěnou věž. Ta však byla po roce 1909 stržena a občané vystavěli novou, zděnou věž. Na její výstavbu věnoval v posledních hodinách svého života kostelník Ondřej Havlásek 400 zlatých.“ 4
Rovněž tento zápis je velice zajímavý. František Barteček donesl pěšky z Olomouce až do Petřvaldu zvon vážící asi 25 kg, což jistě představuje velice obtížný výkon. Jeho vykonání nasvědčuje tomu, že snad činil jakési „pokání“. Postavení kaple a donesení zvonu jistě mělo svůj důvod. Byl snad někdo z rodu Bartečků do nešťastné události o níž se hovoří v pověsti nějakým způsobem zapleten ?
Porovnáme li oba zápisy, pak shledáme určité rozdíly. V záznamu v „Havláskově kronice“ není uveden letopočet postavení původní kamenné kapličky. V druhém případě, v knize o historii Petřvaldu, není zmíněn důvod výstavby kaple. Tvrzení, že kaplička postavena v roce 1845 a po 13 letech, v roce 1858, byla již ve zchátralém stavu, se jeví málo pravděpodobné. Avšak, například po 113 letech by kaple byla skutečně zchátralá.
Dle záznamu v „Havláskové kronice“ se měla událost odehrát za života stavitele šenovského kostela, tudíž v 18. století, před rokem 1768.
Šenovský kostel Prozřetelnosti Boží nechal vystavět Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště (+1768). V kronice uvedený letopočet, rok 1762, je jedním ze známých, zápisem doložených letopočtů, týkajících se výstavby šenovského kostela. V tomto roce byla stavba zastřešena věžní kopulí.5 Karlovi Františkovi tehdy bylo již 78 let. Můžeme se logicky domnívat, že k tragické události, popsané v pověsti, pravděpodobně došlo o několik desetiletí dříve.
Šenovský pán, Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště byl velice úspěšným. Za cenu různých „tvrdých“ a bezohledných opatření vůči poddaným, nucením k přílišné robotě, ba i zabírání jejich majetku, dokázal zvelebit a rozšířit své panství. Založil několik nových vrchnostenských dvorů, nechal přestavět šenovský zámek do podoby velikého reprezentativního barokního sídla. Od roku 1738 Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště zastával nejvyšší úřad ve správě knížectví, byl zemským hejtmanem zastupujícím císařskou moc Habsburků na Těšínsku. Dostalo se mu tím nejvyšších poct a postavení, které mohl v prostředí Těšínského knížectví dosáhnout.
Karel František sv.p. Skrbenský z Hříště do r. 1738 vlastnil rovněž Petřvald. „Vyženil“ jej sňatkem s Helenou Markétou Skrbenskou z Hříště, dcerou zesnulého Maxmiliána Veikarta Skrbenského z Hříště a Benigdy rozené Grotovské z Grotovic, tehdy již vdovy, provdané Marklovské ze Žebráče. Maxmilián Veikart Skrbenský z Hříště, byl synem Zikmunda Jaroslava Skrbenského z Hříště, dědem mu byl rytíř Bernard Skrbenský z Hříště, bratr Jana sv.p. Skrbenského z Hříště na Šenově, který byl dědem Karla Františka. (* Páni Skrbenští z Hříště na Petřvaldu) Přestože mezi oběmi větvemi rodu po desetiletí existovala určitá nevraživost, je možno předpokládat, že Helena Markéta a Karel František se znali již od dětství.
Svatba Heleny Markéty Skrbenské z Hříště a Karla Františka sv.p. Skrbenského z Hříště se konala dne 17.11.1712 v Petřvaldě 6, patrně v nově, začátkem 18. století postaveném, katolickém kostelíku zasvěceném sv. Janu a Pavlovi, který nahradil starý dřevěný, původně evangelický kostel sv. Bartoloměje.7
V roce 1738 Karel František Skrbenský z Hříště Petřvald prodal Mikuláši hraběti Taffemu k Německé Lutyni. 8
První část pověsti se nejpravděpodobněji zakládá na skutečné události, až v její druhé části do děje vstupuje nadpřirozená bytost, Meluzína.
Meluzína však nebyla pouze pohádkovým stvořením, které kvílí v komínech a naříká ve větvích stromů, byla také bájnou postavou evropské mytologie. Dle Jana z Arasu byla Meluzína vílou, která se stala manželkou rytíře Rajmondia. Jednou týdně se však měnila, stávala se napůl ženou a napůl hadem. Když to její manžel zjistil, tak ji vyhnal – zapudil ji. Odloučení od svých dětí a milovaného manžela Meluzína velice těžce nesla, neustále úpěnlivě naříkala. Meluzína však také kvílením a nářkem údajně oznamovala nešťastné události, které se měly přihodit v rodech, odvozujících od ní svůj bájný původ. Mezi nimi byli například také čeští králové z rodu Lucemburků. Zjevení Meluzíny bylo považováno za předvěst smrti. 9
V této pověsti je Meluzína soudkyní, která trestá provinilého šenovského pána. Trest, který mu uložila mu byl zároveň úlevou a vysvobozením od utrpení způsobeného neustálým podvědomým připomínáním hrůzného činu, který vykonal. Zvláštní způsob trestu, který byl pánu uložen „vybírání odporného hmyzu z kožichu psa Meluzíny“, rovněž úloha sluhy a jeho účast na vykonávání trestu snad v sobě skrývá nám neznámý jinotaj.
Užití postavy Meluzíny v pověsti, však v kontrastu s náboženským vyznáním Karla Františka a jeho manželky je poněkud překvapivé, oba manželé byli zásadovými katolíky. Helena Markéta Skrbenská z Hříště založila panenský klášter sv. Alžběty v Těšíně. Za spravování knížectví Karlem Františkem sv.p. Skrbenským z Hříště byla prakticky dokončena rekatolizace Těšínska.
Karel František Skrbenský z Hříště vystavěl v Šenově velkolepý chrám Prozřetelnosti Boží. V jeho životě mohlo opravdu dojít k určitému obratu….. „litoval svých dřívějších zlých skutků a napravoval je dobrými“.
* Páni Skrbenští z Hříště na Petřvaldu
Držení Petřvaldu pány Skrbenskými z Hříště je písemně doloženo v roce 1611.10
Můžeme však předpokládat, že Skrbenští drželi Petřvald (u Karviné) již od v sedmdesátých lét 16. století. Tehdy přišli na těšínské Slezsko, od těšínského knížete zakoupili část statků náležících k obvodu Polskoostravského hradu, doté doby držených pány Sedlnickými z Choltic. Petřvald se stal součásti Kunčického panství Jaroslava Skrbenského z Hříště.
Po Jaroslavově úmrtí zdědil ves Petřvald, společně s Vratimovem a Rakovcem, jeho syn, Václav Slavibor Skrbenský z Hříště, držel jej až do své smrti 29.2.1619.
Dále panství spravovala, jeho vdova
Eva rozená Čelovna z Čechovic, Znak Skrbenských z Hříště užívaný rytířskou větví rodu
která se ještě v témž roce, dne B.Paprocici: Zrcadlo slavného markrabství .......
24.6.1619, provdala za rytmistra .
Fridricha Raicha z Raichu. K poddaným se oba noví majitelé chovali nelidsky. Trestali je nepřiměřeným bitím, k trestům patřil rovněž trest „zahrabání do země“. Údajně od tohoto trestu jsou odvozeny místní názvy „Zaryje“. V roce 1628 ji proto bylo panství soudně odňato. Kunčické panství, včetně Petřvaldu, získal bratr, dvojče, zemřelého Václava Slavibora Skrbenského, Jan Skrbenský z Hříště na Šenově, nejvyšší sudí Těšínského knížectví. V roce 1642 avšak také on, na základě soudního rozhodnutí musel Velké Kunčice, jako dědický podíl, předat svému mladšímu bratru Janu Jetřichovi.
Jan Jetřich Skrbenský z Hříště delší dobu pobýval v cizině. Po návratu se v roce 1637 zřekl dědických nároků na panství Hošťálkovy na Krnovsku ve prospěch bratra Jana Skrbenského na Šenově. Dne 17.5.1637 pojal v Šenově za manželku schovanku Jana Skrbenského z Hříště, Helenu Plaveckou z Plavče. Trvale pobýval v Opavě. Zemřel mlád, 20.10. 1645, u bratra Bernarda ve slezském Klonově.
Uvedenému Bernardu Skrbenskému z Hříště bylo pro účast ve stavovské rebeli konfiskováno panství Dřínov na Moravě. Následně žil na svobodném dvoře v Malých Hošticích a v Klonově, v němž rovněž dne 28.10.1645 zemřel.
Po úmrtí Jana Jetřicha zdědil Velké Kunčice jeho tříletý syn, Jiří Jaroslav Skrbenský z Hříště. Panství, tehdy ještě stále zahrnující Petřvald, spravovali jeho poručníci, synové zmiňovaného Bernarda Skrbenského z Hříště, Veikhart Skrbenský z Hříště a Zikmund Jaroslav Skrbenský z Hříště. Rovněž Jiří Jaroslav zemřel mlád, dne 1.4.1669, ve věku 21 let aniž zanechal potomky.
Kunčické panství získal výše uvedený Veikart Skrbenský z Hříště, píšící se v době úmrtí, dne 19.4.1979, na Konské, Kunčicích, Ratimově, Rakovci, Venclovicích, Datyni a na svobodném dvoře v Malých Hošticích, nikoli na Petřvaldě.
Petřvald tudíž již v roce 1669 vlastnil Zikmund Jaroslav Skrbenský z Hříště, jako jeho majitel je doložen až zápisem z roku 1682. Zikmund Jaroslav, byl nejprve ženatý s Helenou Markétou Fronknštejnovvou z Nečeslavic a vlastnil statek Chuchelnou se zámkem. V té době vedl neustále spory s Lichnovskými z Voštic. Následně se však oženil s Salomenou Lichnovskou z Voštic: Vyženil statek Grodziaki a byl také majitelem Radziejova a Popielova u Rybnika, kde dne 10.10.1694 zemřel.
Po něm, na krátký čas, držel Petřvald jeho syn Maxmilián Veikart Skrbenský z Hříště, který také zdědil dvůr v Malých Hošticích, v Petřvaldu patrně rodina žila ve dvoře poblíž kostela. Maxmilián Veikart byl evangelíkem avšak jeho manželka Beningda Lidmila rozená Grotovska z Grotovic byla katolického vyznání. Proto při svatbě, konané dne 20.10.1691 v Dzierzzně u Glivic, musel Maxmilián Veikrat slíbit, že nebude nutit manželku ke změně víry. Dcery vychová katolicky, zatím co mužští potomci budou evangelíky. Helena Markéta, narozena dne 21.6.1693 v Petřvaldě, byla tudíž katolického vyznání, zatím co její bratr Karel Maxmilián Skrbenský z Hříště narozený 31.10. 1695 v Petřvaldě, pět měsíců po otcově smrti, měl býti evangelíkem.
Maxmilián Veikart Skrbenský z Hříště zemřel dne 23. května 1695, těsně před svou smrtí však konvertoval ke katolické víře. Petřvaldskému kostelu tehdy daroval 50 zlatých. Poručníky jeho dětí se stali jejich strýci Hadzel a Karel na Golasovicích a Popielově a Maxmilián Bernard sv.p. Skrbenský z Hříště, v té době pán na Kunčicích a Wondroži.
Pozůstala vdova Benigda Skrbenská z Hříště, rozená Grotovska z Grotovic, se vdala za Bernarda Marklovského ze Žebráče na Životicích, zemřela 25.7.1737, pohřbena byla v kryptě šenovského kostela.
Syn, Karel Maxmilián Skrbenský z Hříště, (*31.10. 1695) byl mezi léty 1720 až 1725 držitelem Václavovic. Zemřel v roce 1725.
Dcera Maxmiliána Veikarta a Benigdy, Helena Markéta Skrbenská z Hříště, se 17.11.1712 provdala za Karla Františka sv.p. Skrbenského z Hříště, od roku 1720 pána na Śenově.
Svatbou byly ukončeny dlouholeté neshody mezi větvemi rodu po rytíři Bernardovi Skrbenském z Hříště a svobodném pánovi Janovi Skrbenském z Hříště na Hošťálových a Šenově, způsobené soudním sporem, v němž Bernardovi potomci žádali vyplacení podílu z panství Hošťálovy na Krnovsku, kterého se jejich předek, Bernard Skrbenský z Hříště, v době hrozící jejich konfiskací, zřekl ve prospěch Jana Skrbenského na Šenově 11
Helena Markéta přinesla do manželství s Karlem Františkem věnem Petřvald.
V roce 1738 Karel František Skrbenský z Hříště Petřvald prodal hraběti Mikuláši Taffemu. 12
Milan Pastrňák
Poznámky:
1 a 2) Dle: Jiřina a Jaromír Poláškovi: Pověsti a legendy z Moravy a Slezska, Šenovská Meluzína, str.108, r.v. 2000,
Jiřina a Jaromír Poláškovi: Pověsti ze Slezské Brány, Šenovská Meluzína, str. 8, r.v. 2009,
Věra Hegarová: Internet: Pověsti slezského lidu, O šenovském pánovi
3) Havláskova kronika, (Dle sdělení pana Otakara Kochana)
4) Irena Hajzlerová: Kapitoly z historie Petřvaldu, r.v. 2001 str. 58
5) Šenovská farní kronika
6) Jiří Stibor.: Skrbenští z Hříště a jejich náboženské vyznání. „Familia
Silesiale“, T.2, publikace Polskigo Towrzystwa Historyczhego v Těšíně, v r. 1997
Šenovská farní kronika
SOkA Frýdek – Místek: Šenov – Písemnosti z fary
7) Irena Hajzlerová: Kapitoly z historie Petřvaldu, r.v. 2001 str. 57
8) Ladislav Hosák: Historický místopis země Moravskoslezské, r.v. 2004 str. 912
9)Internet: Wikipedie – Meluzína
10) Ladislav Hosák: Historický místopis země Moravskoslezské, str. 912
Irena Hajzlerová: Kapitoly z historie Petřvaldu, r.v. 2001 str. 8
11) Sestaveno dle dostupných zdrojů:
Paprocki Bartoloměj: „Zrcadlo slavného markrabství Moravského“. r.v.1592 – Skrbenětí z Hříště
Jiří Stibor.: Skrbenští z Hříště a jejich náboženské vyznání. „Familia Silesiale“, T.2, publikace Polskigo Towrzystwa
Historyczhego v Těšíně, v r. 1997
Jiří Stibor: Bibliografický slovník Slezska a severní Moravy, sv. 4 , Skrbenští, svob. páni z Hříště a Šenova:, str 118 až 125,
Hanuš Lankočí: „Obec a Panství Šenov“, a další
SOkA Frýdek – Místek: Šenov – Písemnosti z fary
Zukal Josef : Slezské konfiskace 1620 – 1630 r.v. 1916
Ladislav Hosák: Historický místopis země Moravskoslezské, r.v. 2004
12) Ladislav Hosák: Historický místopis země Moravskoslezské, str. 912
Irena Hajzlerová: Kapitoly z historie Petřvaldu, r.v. 2001 str. 8
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář