Nález římské mince
17. 10. 2007
Nález římské mince.
Římská mince byla ve Václavovicích nalezena panem Antonínem Sládkem ve třicátých létech minulého století, při výkopových pracích. V současnosti se mince nachází v Městském muzeu v Šenově, je významnou součástí expozice o obci Václavovice.
Bronzová antická mince je poměrně malá, o průměru 18 až 19 mm a hmotnosti 12 gramů. Byla užívána jako platidlo v období Constatinovské dynastie, v letech 307 – 337 našeho letopočtu. Na lícní straně je vyobrazen císař Constantin, na rubu mince Jupiter s orlem u nohou a Viktorii. Sběratelskou hodnotu mince výrazně převyšuje její vlastní nález učiněný v této oblasti, na hranici Moravy a Slezska. Různé typy římských mincí byly rovněž nalezeny ve Frýdku, Dobré, Komorní Lhotce, Těrlicku, Hradišti, Těšíně, Návsí, Jablůnkově, Mostech, Bukovci, Stonavě, Slezské Ostravě, Suché, Karviné1, ale také v Příboře a Paskově. Nálezy dokazují existenci určité formy kontaktu mezi tímto krajem a římskou kulturou, již v době platnosti těchto mincí, na počátku našeho letopočtu.
Nižší pahorkatina mezi pohořími Beskyd a Jeseníků, nazývaná „Moravskou Bránou“, na níž náš kraj ze severu navazuje, od pradávna umožňovala spojení severu a jihu Evropy. Tímto prostorem migrovala zvěř a za ní její lovci, procházely zde skupiny lidí, někdy se celé kmeny. Starými, pravěkými trasami spojujícími Středomoří s Baltem se přesunovaly ozbrojené družiny válečníků a putovaly obchodní karavany. Ve vhodných místech zde kupci směňovali dokonalé řemeslné výrobky pocházející z dílen ve středomoří za kožešiny a různé exotické zboží. Tehdejší vojenské a kupecké trasy lze však jen stěží nazvat „cestami“. „Trasami“ lze rozumět hlavně určení směru cest, v nichž je možné předpokládat existenci určité stezky, pěšiny, nijak neupravené, vhodné pro pěší průchod lidí, či jízdných a přepravu nákladu na koních a soumarech.
Antičtí dějepisci, Cornelius Tacitus, Plinius Secundus a Klaudius Ptolemaius se zmiňují o cestách, které začátkem našeho letopočtu spojovaly jih a sever Evropy.2 Nejznámější z nich byla cesta nazývaná „Jantarovou stezkou“. Po ní byl z pobřeží Baltu, do věčného města Říma, dopravován surový jantar určený pro výrobu ve Středomoří oblíbených šperků.
„Jantarová stezka“ vycházela z přístavu Aqilie, poblíž nynějšího Terstu, vedla přes Slovinsko, vyhýbala se Alpám, procházela městy Scrbantia (Šopron) a Vindobnou (Vídní) u níž překračovala Dunaj, dále vedla Moravskými úvaly k nynějším městům Olomouci a Přerovu.3 Po průchodu Moravskou bránou se rozvětvovala do několika tras směřujících co jak nejkratším cestou k jednotlivým cílům na severu. Početné objevy římských mincí dokumentují poměrně intenzivní obchodní činnost. Spojnice jednotlivých míst nálezů mincí přibližně určují směry, kterými se karavany kupců a vojenských družin je doprovázejících ubíraly.
V minulosti byly nálezy dokazující existenci starých obchodních cest spojujících již před dvěma tisíci lety jih a sever Evropy, zlehčovány a zpochybňovány.Výskyt římských mincí severně od Moravské brány jaksi „nezapadal“ do vytvořených teorií a tehdejšího všeobecného názoru na výklad historie Moravy, Slezska a vlastně celé této části Evropy.
Ve snaze o odůvodnění učiněných nálezů mincí byly vytvářeny krkolomné teorie o způsobu jejich zanesení do tohoto kraje. Ku příkladu měly být mince z doby římské do Slezska údajně dovezeny až na začátku druhého tisíciletí a záměrně zde rozšiřovány mnichy některých řádů původem z Itálie. Rovněž bylo uváděno, že mince s vyobrazením římských císařů a pohanských božstev si přiváželi místní šlechtici, jako suvenýry z návštěv svatých míst v Římě. Nálezy antických mincí ve střední a severní Evropě byly vesměs odmítány s tvrzením, že se jedná o středověká falza. Přestože toto tvrzení postrádá logický důvod výroby těchto falz, bylo zdůvodnění výskytu římských mincí na sever od Moravské brány odbornou veřejností akceptováno. Zprávy o „Jantarové stezce“ byly kladeny do oblasti pověstí a bájí.
V důsledku archeologických objevů učiněných v posledních letech však bylo nezbytné tyto ničím nepodložené, vykonstruované teorie zásadně přehodnotit.
V roce 1927 došlo objevu pozůstatků římské vojenské stanice na jižní Moravě u vesnice Mušova. Tehdy byl nález vcelku logicky odůvodněn tím, že se jednalo o jakousi předsunutou pevnůstku před hranicí říše římské, „Limes Romanus“.
Římská stanice se pravděpodobně nacházela také v místě později vzniklého centra Velké Moravy, ve Starém Městě u Uherského Hradiště.4
V roce 2001 byly také nalezeny zbytky tábora římských legií u Olomouce. (Cihly, ze kterých byly objekty stavěny jsou označeny kolky příslušné legie.)
V roce 2003 proběhla tiskem informace o nálezu většího počtu římských mincí v podzemí kostela ve Starém Městě u Bruntálu. Okolo tohoto kostela vystavěného ve 13. století, jsou patrné stopy po určité starší fortifikaci.5
Na starém hradišti, na vrchu Kotouči u Štraberku byly nalezeny předměty pocházející z doby římské.6
Rovněž archeologické nálezy učiněné nedaleko města Příbora, v Prchalově, dokazují osídlení této lokality již na začátku letopočtu.7
Zajímavý se jeví názor pana V. Rolince, který ztotožnil městečko Kelč, nedaleko staroslavného Hostýna, s římskou stanicí „Eburum“, zakreslenou na mapě Velké Germánie sestavené Klaudiem Ptolemájem na začátku našeho letopočtu. Pan Rolinc vychází ze shodného základu slova Kelč, který ve staroslovanštině byl výrazem pro „kel“ – sloní nebo mamutí zub. Podobně také „ebur“ je latinský výraz pro slonovou kost od níž bylo odvozeno pojmenování stanice „Eburum“ ležící na „Jantarové stezce“. Slonovina, či mamutí kost, byla jednou ze surovin, které byly do Říma ze severu Evropy dováženy, údajně se zde hojně nacházela.8
Na území Polské republiky bylo archeology objeveno několik jakýchsi skladů a římských dílen určených pro uložení a zpracování surového jantaru.9 Stopy po přítomnosti Římanů se díky těmto objevům posunuly více severněji. Historická obchodní cesta - „Jantarová stezka“ se stala zcela reálným faktem
Ptolejemájová mapa Velké Germanie, tmavěji je označena mapa Moravy.
Vlastně dvě mapy Moravy položeny patrně nedopatřením nad sebou. Na dolní je zakreslena lokalita Eburum.
Mapka byla zveřejněna v publikaci Archoelogie Moravy a Slezka v roce 2004.
V této souvislosti není možné nezmínit slezskou řeku, nacházející se v našem kraji, v současnosti všeobecně nazývanou „Lučina“. Původní, historický, název této říčky pramenící pod horou Prašivou, protékající mimo jiné Žermanicemi, Havířovem, Šenovem a Ostravou, zněl „Lucina“. Podobně, jako některé další vodní toky v na Moravě a ve Slezsku, Morava, Opava, Odra, Ostra, (později Ostravice) je také její jméno „Lucina“ starší nežli slovanské osídlení těchto krajů. „Lucina“, nebo také „Luna“, byla římskou bohyní měsíce a jeho světla, také noci, či půlnoci, ale také severu. Od ní je odvozeno jméno Lucie. Na severu Evropy je dodnes vžitý kult Svaté Lucie, ztvárňované jako nositelky světla. Řeka „Lucina“ byla „půlnoční“ - „severní řekou“, jedním z mezníků, kterou musely obchodní a vojenské výpravy překročit cestou k severu.
Existence „Jantarové stezky“ a její vliv na utváření kulturního prostředí, včetně v naší v oblasti, není dosud zcela doceněn. Nálezy římských mincí jsou pouhými „střípky“ celkové „mozaiky“ obrazu doposud nepoznané historie našeho kraje.
Milan Pastrňák
Poznámky:
1) KOUŘIL Pavel: Pravěké a středověké osídlení Těšínska Nástin dějin Těšínska, str.12. r. v. 1992
2) DIVIŠ Jan, KOBLINGER Dalibor: Sídliště z pozdní doby římské a stěhování národů v Příboře – Prchalově, Informační zpravodaj, Česká archeologická společnost pro severní Moravu a Slezsko, Prosinec 2000, str. 32.
3) BORAK Miečislav: Jantarová stezka spojovala Evropu. Moravskoslezský kalendář 2004. str. 95.
4) SKLENÁŘ Karel: Památky pravěku na území ČSSR. r.v.1974, str. 237 – 241.
5) Internet : Archeologické nálezy: Olomouc, Staré Město u Bruntálu.
6) DIVIŠ Jan, KOBLINGER Dalibor: Sídliště z pozdní doby římské a stěhování národů v Příboře – Prchalově, Informační zpravodaj, Česká archeologická společnost pro severní Moravu a Slezsko, Prosinec 2000, str. 25.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář