Nejstarší historie obce Václavovice
Nejstarší historie obce Václavovice.
Nejstarší historie obce Václavovice je součástí historie kraje v němž se nachází. Z tohoto pohledu je možné tento kraj blíže určit, jako kraj ležící severně od Moravské brány na pomezí Moravy a Slezska.
Nižší pahorkatina mezi pohořími Beskyd a Jeseníků, zvaná Moravskou bránou, je z historického hlediska, nejvýznamnějším fenoménem celého širšího zeměpisného prostoru ze severu na něj navazujícího, tudíž rovněž našeho kraje mezi řekami Ostravicí a Lucinou. "Brána" mezi horskými masívy od pravěku umožňovala snadnější průchod, jak zvěři, tak i lidem migrujícími kontinentem. Zmiňovaným prostorem vedly od pradávna trasy cest, které byly významnými spojnicemi severu a jihu kontinentu. Existence prastarých obchodních a vojenských tras, či cest, vedoucích Moravskou bránou a územím na ni navazujícím, je nejvýznamnějším prvkem od nějž se odvíjí další historie našeho kraje.
Území, na němž Václavovice leží bylo osídleno již v pravěku. V sedmdesátých a osmdesátých létech 20. století ostravský archeolog Andrej Kerekeš, který se zabýval archeologickým průzkumem území těsně přiléhající k řece Ostravici v oblasti Řepišť a Vratimova, učinil rovněž na rozhraní obcí Václavovic a Horních Datyň určité nálezy dokazující osídlení této oblasti v období neolitu. Pan Kerekeš však zemřel, aniž zanechal o těchto objevech zprávu. Nalezené artefakty jsou údajně uloženy v depozitu muzea Beskyd..
V úvodu pojednání o nejstarší historii obce je opět nutno připomenout nález římské mince na území Václavovic. Dle nálezu dináru císaře Constantina z 3. století našeho letopočtu je možno usuzovat, že územím nynější obce Václavovice před sedmnácti stoletími prošli vojáci, neb kupci ze středomoří. (Viz. Václavovice – Nález římské mince). Snad tudy vedla jedna z větví bájné Jantarové stezky. - Mince se jistě nejčastěji ztrácejí když je s nimi manipulováno, například při uskutečnění obchodu …
Po následujících tisíc let, od doby v níž vládl císař Constantin na nalezené minci zobrazený, jsou děje teritoria na němž se Václavovice nacházejí zahaleny „mhou věků“. Kraj na pomezí Moravy a Slezska, včetně území na němž později vznikla naše obec, však byl i nadále průchozím a po starých cestách jím vedoucím putovali lidé. Nejčastěji vojenské a obchodní výpravy, mnohdy také lidé hledající nové místo k životu. Na vhodných místech u těchto cest se tito nově příchozí trvale usazovli, vznikaly tak mnohá první osídlená místa v našem kraji.
Založení vlastní vesnice Václavovice předcházelo osídlení vzniklé nejpravděpodobněji rovněž díky staré středověké obchodní cestě vedoucí od brodu přes řeku Ostravici u Paskova směrem na současný Šenov a Fryštát a dále do Slezska. Vlastní založení vesnice, je nutno klást přibližně do poloviny 13. století. Do období, kdy v našem kraji probíhala tak zvaná „velká kolonizace“. Panovníci zemí v tomto prostoru se střetávajících tehdy projevili zájem o toto území. Rozšířením jeho osidení se nažili o jeho pevné připojení ke svým majetkům.
Situace byla o to složitější, že hranice mezi Moravou a Slezskem, respektive majetky olomouckého biskupství a Opolským knížectvím, ještě nebyla konkrétně stanovena. Osídlovací proces byl veden, hlavně ze strany olomouckého biskupství, s velkou aktivitou a zdaleka se nelze domnívat, že byl poklidnou záležitostí. Olomoucký biskup Bruno ze Scheunburka a opolský kníže Vladislav vlastně o toto území vedli místní válku. V kraji okolo řeky Ostravice docházelo jakémusi prolínání osidlovacích snah obou soupeřících stran. Statky olomouckého biskupství se nacházely rovněž v našem kraji, na pravém, severovýchodním břehu, řeky Ostravice.
V roce 1256, dne 16.7., v Opavě, sice došlo k určitému ujednání mezi Přemyslem Otakarem II. a knížetem Vladislavem Opolským o hranicích. V souvislosti se sjednáním průchodu vojska Přemysla Otakara II. Opolskem do pohanských Prus, postoupil český král opolskému knížeti určitá území, patrně rovněž kraj severovýchodně od řeky Ostravice, do nějž je možno zahrnout také katastr našich Václavovic. V té době však již osídlovací proces v tomto prostoru probíhal a v kraji mezi řekami Lucinou a Ostravicí se již nacházely mnohé statky a nově založené vesnice náležící jak manům olomouckého biskupa, tak slezským knížatům.
První osídlení vesnice Václavovice patrně nebylo velikého rozsahu, snad se jednalo o tucet usedlostí, srovnaných v údolí podél potoka, později zvaného „Frýdeckým potokem“. Vesnice byla jednolánová. Dlouhé úzké záhumenice náležící k jednotlivým usedlostem byly vyměřeny západním směrem k současným Horním Datyním. Prudký svah z východu spadající do údolí z kopce Sovince byl až do 16. století zalesněn.
V osmdesátých létech 13. století došlo k rozdělení Opolského knížectví a okolo roku 1290 ke vzniku samostatného Těšínského knížectví. První těšínský kníže Měšek se přiklonil na stranu českého krále Václava II.. Díky vhodné politické situaci se těšínskému knížeti podařilo teritorium nově vzniklého knížectví vymezit vůči olomouckému biskupství pevně stanovenou hranicí. Dne 2.8. 1297 došlo v Ostravě k sepsání smlouvy o hranici na řece Ostravici. Území mezi řekami Ostravicí a Lucinou, které bylo do té doby součást Opolska, touto smlouvou bylo přičleněno k knížectví Těšínskému.
Vesnice Václavovice je poprvé zmiňována až počátkem 14. století. Mezi léty 1302 až 1319 byl sestaven soupis obcí povinovaných odvodem desátek vratislavskému biskupství „Liber fundatios episcopatus Vratislavies“. Václavovice, psané jako „Wenceslaowitz“ jsou uvedeny společně s mnoha vesnicemi na Těšínsku, zapsané v „Újezdském registru“ „Registrum Wyasdense“. Z okolních vesnic byly v soupisu rovněž uvedeny: „Bruschowitz“ – Bruzovice, „Sedlicz“ – Sediště, „Sonow“ - Šenov, „Bertoltowitz“ – Bartovice, „Radwanowitz“ – Radvanice, „Cunczindorf“ – Kunčice, „Wrotimow“ – Vratimov. V době sepsání soupisu musely býti uvedené vesnice jíž „stabilizovány“ a schopny odvádět daně. Založeny byly tudíž již dříve, nejpozději v druhé polovině 13. století.
Obec Václavovice - „Wenceslaovitz“, byla nejpravděpodobněji založena „lokalizátorem“, nebo osobou jím pověřenou, jménem Václav. Nasvědčuje tomu její název ve staré formě tohoto jména „Wenceszlaw“. Pojmenování obce však nemuselo býti přímo odvozeno od jména jejího zakladatele. Jméno Václav je české a v našem prostředí se tehdy vyskytovalo velmi zřídka. Název obce byl však jistě nějakým způsobem spojen s prvními osadníky. Vesnice mohla býti například pojmenována po českém panovníkovi, králi Václavovi. V inkriminované době založení obce se na českém trůnu vystřídali rovnou tři králové tohoto jména a jejich aktivity zasahovaly do Slezska a Polska.
V úvahu také připadá možnost, že dostala své jméno po patronovi české země, sv. Václavovi, který mohl být rovněž patronem prvních osadníků Václavovic. Svatému Václavovi je zasvěcen nejstarší kostel v Ostravě. Město Ostrava bylo součásti léna Olomouckého biskupství jehož kapitulní chrám v Olomouci je také zasvěcen sv. Václavovi. Skutečnost, že se v druhé polovině 13. století biskupské statky nacházely také severovýchodně od řeky Ostravice je uvedena v závěti olomouckého Biskupa Bruna ze Schauneburka sepsané v roce 1267. V ní se hovoří, že „vše co leží naproti Polsku (od Paskova) náleží biskupovi“. Rovněž ve smlouvě o hranicích mezi Těšínským knížectvím a Olomouckým biskupstvím stanovené na této řece v roce 1297 je uváděná výjimka ve stanovení hranice v prostoru Hrabové a Paskova, kde zboží biskupské přesahovalo na pravý břeh Ostravice. Zřejmě zde je nutno hledat určité souvislosti, které potvrzují, že první osadníci naší obce pocházeli s největší pravděpodobností z Čech, či Moravy.
Předpokládá se však a je běžně uváděno, že ve 14. století „seděl na Wenceslawitcích“, nám doposud neznámý leník těšínského knížete. Ovšem, kdo ví….
Další zmínka o Václavovicích pochází až z roku 1400, psány jsou jako „Vaclavice“ a blíže určeny „na Frýdecku“, jejich drželem byl údajně Mikuláš z Wolfsberka. Záznam pocházející z díla J. Pilnáčka „Rody starého Slezska“ se jeví značně zajímavý, hlavně ve vztahu Paskov
skému biskupskému lénu.
Wolfsberkové, kteří se rovněž psali, „z Wolfenberka“, z Wolfsberga, či z Volfsberga, čili z Vlčí Hory, se po získání Paskova začali psáti s přídomkem „z Paskova“. Ve znaku měli vpravo obráceného vlka, buďto jdoucího, neb vzpřímeného, či vyskakujícího. Wolfsberkové byli leníky olomouckých biskupů, v roce 1389 je na Paskově uváděn Markvard z Wolfsberka, který byl biskupským maršálkem na Hukvaldech, když před tím, v roce 1380 prodal panství Kojetín. Paskovské léno však získali Wolfenberkové jistě před rokem 1357, jelikož již v roce 1357 jsou uváděni jeho bratři Petr a Jan, držící biskupské léno Vítkovice, píšící se již tehdy „z Paskova.“ Součásti paskovského léna byly další okolní statky: Dřívější samostatné biskupské léno Hrabová, dále též Hrabůvka, Stará Ves, Nová Bělá, Malý Swenzer (Žabeň). V roce 1388 drží Paskov Markvardovi synové. Jošt, Jan a Václav. Nejstarší Jošt oba mladší bratry přežil a stal se jediným držitelem paskovského panství. Jošt (Joducus Volfsberg) z Wolfsberka, jehož ženou byla Eliška ze Zvole, byl maršálkem olomouckého biskupa, od roku 1389 hejtmanem hradu Hukvaldy, mezi léty 1396 až 1398 držel rovněž hrad Šostýn.
Na začátku 15. století zasáhly také náš kraj husitské války. Husité podvakrát, v létech 1428 a 1430, obsadili nedalekou Ostravu. K šíření husitské revoluce, k plenění a rabování, hlavně církevních statků, však docházelo i v jejím okolí. V roce 1422 krajem protáhly vojska spojence husitů, litevského knížete Zikmunda Korybutoviče. Vyplenily nedalekou ves Domaslavice, pravděpodobně se také pokusily dobýt město Frýdek. Frýdečtí měšťané za odhodlaný postoj vůči nepříteli obdrželi od těšínského knížete řadu privilegií, mimo jiné také les „Háj“.
Za účast v boji proti husitům těšínský kníže udělil „volnosti“ několika sedlákům v nedalekých Bruzovicích.
Ze stejných důvodů byly údajně uděleny „volnosti“, také pěti sedlákům z Václavovic. Svobodnými, nepodléhajícími robotním povinnostem, se stali držitelé statků, kterým byla později přidělení čísla popisná 1, 4, 13, 30 a 41.
Po husitských válkách, jsou Václavovice opět připomínány v roce 1440. Nadále byly v držení členů rodu z Wolfsberka (či Volfsberga), tentokrát je držel Mikuláš z Paskova (Nicolaus de Walzenberg), snad týž, který byl uváděn již v roce 1400 jako držitel Václavovic. Držitelem Paskova se stal okolo roku 1433. V roce 1437 skládá Mikuláš, psán jako „Nicolaus de Passkov“ lenní slib olomouckému biskupovi. Jeho první manželka není známá, druhou byla Barbora Jemelná, která po jeho smrti v roce 1460 úspěšně spravovala Paskov. Z prvního manželství pocházel syn Jan a z druhého dcera Machna.
V roce 1440 jsou však Václavovice rovněž uvedeny ve výčtu obcí polskoostravského (slezskoostravského) panství. Společně s Malými Kunčicemi, Radvanicemi, Bartovicemi, Michálkovicemi, Muglinovem, Petřvaldem, Střítěží jsou uvedeny v seznamu obcí držených Onřejem a Janem Tvorkovskými z Tvorkova. Tvorkovští z Tvorkova byli rodem velice váženým, Ondřej z Tvorkova zastával úřad Kladského zemského hejtmana a sudího Těšínského knížectví, jejich rodové statky se nacházely na Ratibořsku. Polskou Ostravu získali již roku 1409 koupí od Pavla z Warty, který ji obdržel od těšínského knížete výměnou za těšínské fojtství. Nabytý hradní okruh okolo hradu Polská Ostrava postupně rozšiřovali o další vesnice v širším okolí.
V roce 1434, Arnošt z Tvorkova si pronajal od těšínského knížete Frýdecké panství v té době zahrnující rovněž Místek a několik vesnic po obou stranách řeky Ostravice. K uvedení Václavovic v zápise údajně pocházejícího z roku 1440 je však možné mít určité výhrady. Některé indicie potvrzují, že dokument byl sepsán až dodatečně, s delším časovým odstupem, po tomto roce. 
Situace je zajímavá v tom, že pravděpodobně již v roce 1439 získal za nejasných okolností Polskoostravský hrad Jan Čapek ze Sán, jeho zisk potvrdil následnou koupí od knížete. Nedlouho před tím získal město Moravskou (Německou) Ostravu, když již v roce 1438 držel hrad Hukvaldy a celé Hukvaldské panství.
Jan Čapek ze Sán, byl bývalým husitským hejtmanem. Oddíly husitů - „sirotků“ vedl do mnoha bitev, nutno říci že s různými úspěchy. Velice úspěšný však byl na výpravě v Polsku. Na „spanilé jízdě“ k Baltskému moři, velel spojeným husitským a polským vojskům v bojích s řádem Německých rytířů. K Janu Čapkovi ze Sán se váže častá tvrzení, že v bitvě u Lipan, zradil „sirotky“ když s jízdou, které velel, nezasáhl do bitvy. V tomto případě nelze hovořit o zradě, pravděpodobně se jednalo o chladnokrevnou kalkulaci profesionálního válečníka, kterým bezesporu Jan Čapek ze Sán byl, když do prohrané bitvy, jejíž stav se již nedal zvrátit, se zbytečně nevmísil a ušetřil tak mnoha životů svých věrných.
Po tomto předělovém roce 1434 vstoupil Jan Čapek ze Sán do služeb polského krále. Stal se vrchním velitelem polních vojsk Vladislava Jagelonského v Uhrách. Držel hrady Strečno a Starhrad, byl protivníkem Jana Jiskry z Brandýsa. Okolo r. 1450 však přešel na stranu tohoto bývalého husitského hejtmana. Dceru Žofii provdal za Jana Talafúse z Ostrova, rovněž husitského hejtmana nejprve ve službách Jana Jiskry.
Na severní Moravě a Těšínsku zastával Jan Čapek ze Sán, hlavně díky svému válečnickému umění, výsadní postavení. Byl si vědom strategického významu Ostravy u níž se křižovaly důležité středověké cesty spojující Moravu s Polskem, či vedoucí z Uher do Slezska. Snažil se kolem ní vybudovat jakousi předsunutou obranu. Známo je, že měl své lidi v Šenově a také ve Václavovicích.
Někdy bývá o Janu Čapkovi ze Sán psáno, že se choval kořistnicky a za tímto účelem se neváhal spojit ani s „zemskými škůdci“. Na jeho obranu je nutno říci, že v době po husitských válkách se tímto způsobem chovali mnozí šlechtici a dokonce i některá slezská knížata.
Jan Čapek ze Sán si počínal jako neomezený vládce, do jeho služeb vstoupili, či byli donuceni vstoupit, držitelé místních panství, například Mikuláš ze Šenova, či Zbyněk ze Šumbarku, ale také Mikuláš z Wolfsberka a Paskova. Svým „sloužícím“ jak je ve svých listinách nazýval, uděloval do držení statky, které již dříve spravovali. V roce 1447 udělil Mikuláši z Wolfenberka Paskov, Hrabovou, Krmelín a Václavovice.
Jan Čapek ze Sán je naposled připomínán 22.8.1452 na Hukvaldech. V roce 1453 prodala vdova po Čapkovi, Hedvika z Petřvaldu, hukvaldské a polskoostravské panství zeti, Janu Talfůsovi, který si však ponechal pouze bohatší Hukvaldy. Polskou Ostravu dal do zástavy hejtmanu Janu Tršickému z Doloplaz. V roce 1463 ještě byla na Polskoostravském hradě česká posádka. V roce 1476 však Jan Tršický "dobrovolně" předal hrad a panství těšínskému knížeti, který je ihned po jeho opětovném nabytí prodal rytíři Václavu Hrivnáči z Heraltic.
Polskoostravsjé panství v době jeho předání knížeti zahrnovalo vlastní Polskou Ostravu, Petřvald, Radvanice, Bartovice, Kunčice, Michálkovice a část Hrušova, tudíž nikoli Václavovice.
Po smrti Jana Čapka ze Sán, po roce 1452, postupně přešly do rukou těšínského knížete statky všech místních šlechticů, kteří s Janem Čapkem spolupracovali neb byli „jeho sloužícími“. Kníže získal rovněž Šenov, či jeho díl náležící Mikuláši ze Šenova a také Šumbark.
Zanedlouho, dne 12.12.1508, však Jiří Mniszek prodal Vratimov a Kunčice Janu Sedlnickému z Choltic o prodeji Václavovic v této souvislosti není zmiňováno. Pravděpodobně společně s Řěpištěmi připadly knížeti, který je následně prodal, neb daroval těšínskými knížaty tehdy oblíbenému rodu Rudských z Rudz.
Rudzčí byli stejného znaku jako páni ze Šenova, kterým bylo prazvláštní zvíře - jelenoryba. Patrně svůj původ odvozovali od společného prapředka. V první polovině 16. zastávali Rudzčí významné úřady na dvoře těšínských knížat. Václav Rudzký z Rudz byl kancléřem Frydrycha Těšínského, spoluvládnoucího syna knížete Václava. 
V letech 1545 až 1575 však již Václavovice náležely k zboží polskoostravskému. Možno tak soudit, dle zmínky v polskoostravské matrice. V té době drželi Polskou Ostravu páni Sedlničtí z Choltic. V roce 1508 koupil polskoostravské panství od dědiců Václava Hrivnáče z Heraltic, za 5330 uherských zlatých, Jan Sedlnický z Choltic. Sňatkem s Markétou Osinskou z Žitné panství rozšířil o vsi Heřmanice, Vrbici a Záblatí. Přestože byl Jan Sedlnický znám svou prudkou povahou, své majetky dále zveleboval. Hrad přestavěl v zámek a rovněž dbal na rozvoj hospodářství. Za jeho vlády došlo k zbudování rozsáhlého vodního díla, deset kilometrů dlouhého vodního kanálu, zvaného "Mlýnská strouha", kterým propojil řeky Ostravici a Lucinu a získal tak dostatek vody pro pohon mlýnů ve Vratimově, Kunčicích, Bartovicích, Radvanicích a Polské Ostravě. V roce 1531 přikoupil k Polské Ostravě rovněž Šenov.
Po smrti Jana Sedlnického, v roce 1551 zdědil Polskou Ostravu jeho nejstarší syn, Jiřík Sedlnický z Choltic, jeho manželkou byla Alena z Vrbna, s ní měl syna Bedřicha, který po jeho smrti v roce 1560 zdědil Polskou Ostravu, mladší Kryštov obdržel Heřmanice.
Nejmladší ze synů Jana I. Sedlnického z Choltic na Polské Ostravě, Albrecht Sedlnický z Cholic se stal držitelem Kunčic a Vratimova. Ženatý byl s Alenou rozenou Skrbenskou z Hříště. Jejich syn, Petr Sedlnický z Choltic v roce 1596 založil na katastru Vratimova, v sousedství Václavovic, obec Rakovec.
Albrecht Sedlnický z Choltic v roce 1560 prokazatelně držel také Šenov a nejpravděpodoněji rovněž naše Václavovice.
V sedmdesátých létech 16. století vyšly najevo obrovské dluhy knížete Fridricha Kazimíra, spoluvládnoucího syna těšínského knížete, způsobené jeho rozmařilým a nákladným životem na zámku ve Fryštátě. Jeho otec, kníže Václav Adam, byl nucen dluhy urovnat odprodejem některých knížecích statků a panství.
Prodány byly také Kunčice, nyní u Ostravy. Získal je Jaroslav Skrbenský z Hříště, zatím co jejich dřívější majitel Albrecht Sedlnický z Choltic si ponechal pouze Vratimov.
Po roce 1575 se patrně rovněž na Václavovicích objevují noví majitelé – Sobci z Kornic. Majitel, Jiřík Sobek z Kornic je na Václavovicích poprvé připomínán v roce 1591. (Viz. Václavovice a Horní Datyně -samostatné panství Sobů z Kornic.)
1575 - 1591 - Jiřík Sobek z Kornic – písemně doložen ( v r. 1591)
Poznámky:
Bakala Jaroslav: Osídlení Frýdecka a Jablůnkovska v období vrcholného feudalizmu r.v. 1983
Bakala Jaroslav: Osídlení Místecka a Brušperska r.v. 1983
Hosák Ladislav . Historický místopis Moravy a Slezska, Těšínsko r.v. 2005
Internet: Vyhledavač Google, Paskov
Kolektiv autorů: Dějiny Ostravy r.v. 1993
Kolektiv autorů: Nástin Dějin Těšínska,
Němec Emerich : Listinář Těšínska
Pilnáček , Josef.: Rody starého Slezska, Díl IV.str.118
Polášek Jaroslav: Vyšlo nové regionální publikace. Archeologie Moravy a Slezska, 2002
Prasek, V. SZA v Opavě : Pozůstalost: Topografie Těšínka
SOkA v Olomouci: Arcibiskupství Olomouc, Díl 1. Sv. 2, Inv, č. 2866, sig. EII1/1-2
Valošek Izidor : Vratimov r.v. 1989
Zobal Alois: Jak se kolonizoaval náš kraj (Těšínsko) r.v. 1937
Poznámka autora:
Milan Pastrňák