Obrazy z kroniky

  Historie všeobecného školství v kraji na pomezí Moravy a Slezska, podobně jako v celém středoevropském zeměpisném prostoru, se začala psát teprve ve středověku. Vzdělanost byla výsadou duchovních a kněží, tvořící uzavřenou skupinu ve společnosti. Znalosti počtů, čtení a psaní byly všeobecně považovány za nauky příslušející jen úzkému okruhu vzdělanců. V tehdejší společnosti byly upřednostňovány jiné dovednosti. Dokonce ani většina panovníků a tehdejší šlechty neuměla číst a psát. Existovaly pouze školy církevní, klášterní.

 Rozvoj a změny ve společnosti však s sebou rovněž přinesly zvýšené požadavky na celkové znalosti lidí. Začaly proto vznikat školy otevřené širšímu okruhu zájemců o vzdělání. V některých městech vznikaly školy obecní. Místa učitelů v nich však byla obsazována vyučujícími s různým vzděláním. Učili ti, kteří uměli alespoň číst a psát, nejčastěji sběhlí studenti, často vysloužilí vojáci, ale také i řemeslníci, hrnčíři, ševci a hodináři. Na vesnicích, u farních kostelů byly zakládány školy farní, sloužící k všeobecné výuce místní mládeže. Vyučoval v nich farář, nebo také kostelník. 

 Počátky všeobecného školství v našem kraji, na Těšínsku a v povodí řeky Ostravice, je možno klást přibližně do poloviny šestnáctého století. V Polské Ostravě, u tamní fary, údajně existovala škola již v roce 1538.

  Škola, patrně většího významu, byla založena v roce 1578 místní protestantskou šlechtou u bratrského sboru v nedalekém Paskově. Zakládající listina školy, datována 29.9.1578, je uložena v Arcibiskupském archivu v Olomouci. Cituji: „Ondřej Dudič z Ořechovice a na Paskově na žádost poddaných Bratří v Paskově potvrzuje výsady a darování, které učinili dřívější majitelé statku paskovského, a to Jan z Žerotína a na Strážnici, Anna Sedlnická z Choltic a na Paskově Jiřík Čelo z Čechovic a na Valči, Mikuláš Čelo z Čechovic a na Malých Kunčicích, též na místě svých mladších bratří, a Jiřík Čelo z Čechovic a na Paskově a dovoluje jim zřídit školu pro mládež domácí i přespolní. Pečetí: „Ondřej Dudič z Ořechovice a na Paskově, Smil Osovský z Doubravice a na Třebíči, Jan Bedřich z Náchoda a na Dunajovicích, Jan Skrbenský z Hříště a na Slavičíně, sudí menšího práva v kraji olomouckém, Jan Kokorský z Kokor a na Přílepích, Vilém Vanecký z Jemničky a na Dřevohosticích.“

 Ve škole v Paskově údajně také přednášel Jan Amos Komenský. Pedagogická a didaktická díla Jana Amose Komenského sice do budoucna ovlivnila celkový vývoj školství, v našem prostředí se však ještě věky vyučovalo podle tehdejších zvyklostí.

 Do roku 1654 existovala rovněž škola u evangelické farnosti v Dolních Bludovicích. Nová, již katolická škola, byla založena až v roce 1730.

 

 Na počátku sedmnáctého století se rovněž v několika vesnicích se kterými Václavovice sousedily, u tamních farností, již školy nacházely. Některé děti z Václavovic patrně již tehdy navštěvovaly školu v Šenově, kde u tehdejší evangelické fary, údajně již od roku 1618, existovala škola. Škola v Šenově je dále zmiňována ve vizitační zprávě šenovského kostela a farnosti z roku 1679. Měla pouze jednu třídu a její budova byla v takovém stavu, že hrozila zřícením. Farníci se však zdráhali s její opravou. Vyučování v ní probíhalo v jazyce moravském, v něm byla vedena rovněž školní agenda. Učitel Jan Henner byl ženatý. Od každého osadníka, který děti do školy posílal, ročně obdržel 3 bochníky chleba a 1 groš. Z Petřvaldu měl obdržet společně, od všech, 1 zlatý. Děti pánů Skrbenských z Hříště, majitelů šenovského panství, vyučoval místní kaplan. Zmínka o škole v Šenově pochází ze zprávy jesuitů, kteří v tomto roce vizitovali starý šenovský kostel sv. Mikuláše, u nějž byla v roce 1680 nově zřízena katolická farnost.

 Jedna z nejstarších škol v našem kraji se nacházela u katolického farního kostela sv. Stanislava v nedalekých Bruzovicích. Dovídáme se o ni nepřímo, ze zápisu v bruzovské matrice, z roku 1633, v němž je uvedeno, že v tomto roce byl komorníkovi v bruzovské škole, Petru Sikorovi, pokřtěn syn. Ve vizitační zprávě z roku 1634 je uvedeno, že tehdejším učitelem v Bruzovicích byl jistý Matěj Král. Učitel býval zároveň i kostelníkem.

 V další zprávě, sepsané po třicetileté válce, v roce 1657, se o této škole hovoří: „Škola farní, má lán rolí, „žák“ od každého sedláka dostává po bochníku chleba, od všech sedláků 1 tolar 31 gr. 6 hal. ročně.“ Bruzovická škola měla vlastní hospodářské zázemí. Patřil k ní zemědělský statek s lánem pole a rybníkem, který společně s naturálními příjmy, zajišťoval obživu učiteli a jeho rodině. Správcem školy byl „absolutus grammatista“ Tomáš Václavek.

V roce 1687/1688 bylo o bruzovické škole uvedeno: „…..škola je dosti dobrá, nemá však mládeže k vyučování.“

 Malé množství dětí docházejících do škol bylo dáno situací po třicetileté válce během níž došlo k velikému úbytku obyvatel, ale také tím, že povinnost školní docházky nebyla stanovena. Znalost počtů, čtení a psaní nebyla mezi prostým lidem považována za podstatnou, do školy proto posílali děti jen ti, kteří měli zájem na jejich vzdělání. Ve Slezsku, z celkového počtu 59 tisíc školou povinných dětí, chodilo do školy pouze asi 2 400, v městě Opavě ze 600 dětí navštěvovalo obecní školu pouze 41. Na celém Těšínsku bylo okolo roku 1770 asi 32 farních škol, z toho na 29 venkově, celkem je navštěvovalo asi 310 žáků.

 Změnu ve školství přineslo až osvícenecké panování císařovny Marie Terezie. Z jejího příkazu byl dne 6.12.1774 vydán „Všeobecný školní řád“, kterým byla zavedena v celém Rakouském císařství povinná školní docházka. Vztahovala se na děti od 6 do 12 let. Pro „vystouplé“, takto nazývané žáky již odrostlé dětskému věku, kteří měli zájem naučit se číst a psát, byly zavedeny nedělní vyučovací hodiny.

 Marie Terezie žádala aby se ve všech školách v zemích Koruny české, tudíž také na Těšínsku, učilo česky. Na Těšínsku byl od roku 1592 jazyk český úředním jazykem. Po třicetileté válce začal převládat jazyk německý. V úřadech, těchto zemích, měla býti dávaná přednost úředníkům znalým obou jazyků.

 Dle „Školního řádu pro normální, hlavní a obecné školy v českých a rakouských zemích“, schváleného 6.12.1774, měly být na venkově zakládány takzvané „triviální školy“, ve kterých se mělo vyučovat pouze čtení, psaní a počtům, ve městech „školy hlavní“ a v hlavních městech zemí byly založeny „školy normální“ - vzorové, které vychovávaly budoucí učitele. V roce 1778 byla zřízena hlavní škola v Těšíně. Vyučovacím jazykem v této hlavní škole v Těšíně měl býti jazyk český a německý. Tamní učitelé neznajíce však správně česky, učili pouze v němčině a k vysvětlování užívali místního nářečí. Ze školy vycházel „učitelský dorost“ zvaný „preparanda“. Hlavní škola tak každým rokem dodávala učitele pro triviální školy, kteří měli učit také v jazyce českém, ale neznali jej a v místním nářečí vyučovat nesměli. Nebylo tak na Těšínsku učitelů, kteří by ovládali oba jazyky, pouze frýdecký kaplan P. Kristián Lilie a dobrodinský kaplan P. Jan Pater. Ostatní kněžstvo neznalo jazyk český natolik aby v něm mohlo vyučovati. Jazyková otázka ve školství a spory o vyučovací jazyk, byly hlavními problémy všeobecného školství na Těšínsku. 

 Ve farních školách se žáci učili z českého slabikáře a 1. dílu české čítanky, v níž byly články české a německé. Účelem veškerého vyučování však bylo naučit děti němčině. Žáci opisovali německé články. V každém sešitě jeden článek německy a ostatní moravsky, neboli česky. Učitel, tehdy nazývaný „žákem“, bydlel obvykle přímo ve škole. Stravovat se chodíval k faráři, nebo k střídavě do rodin některého z žáků. Od rodičů dětí, které vyučoval dostával poplatky na školní výlohy: Na křídu, zvaný „ kredales,“ na světlo „kandelales“ a v sobotu jeden bílý groš, „sobotales“.

 Na živobytí si při svém řemesle dále přivydělával, i během vyučování. Opisoval noty, sešíval oděv, opravoval hodiny, nebo vykonával ševcovskou práci.

 Dozor nad školami měli kněží, kteří většinou pocházeli z místního prostředí a proto  nebyli na plnění úkolů tak přísní.

 Za panováni císaře Josefa II. byl význam školy dále prohlouben. Pro venkovské učitele byl zřízen tří měsíční kurz zvaný „preparandie“. Úspěšný absolvent kurzu se stal školním pomocníkem a jestliže působil ve škole alespoň rok a byl stár dvaceti let, mohl se u školního dozorce podrobit zkoušce způsobilosti a po jejím složení se stal „principálem“  - samostatným učitelem.

 Císař Josef II., pouze z důvodu „praktické potřeby“, zavedl v celém Rakousku jednotný úřední jazyk německý. Nařízení o vyučovacím jazyku německém však nebylo všude uplatněno. Proto bylo v r. 1788 vydáno nové nařízení s upozorněním, že se na venkovských, moravsko – slezských školách se učí stále česky, proto aby bylo přihlédnuto k tomu, že z důvodů vyučování v němčině byli na uvolněné místa učitelů navrhováni jen ti, kteří znají německý jazyk. 

 V roce 1804 bylo školství svěřeno církvi. Kněží pocházející z místního lidu, se stali pomocí školy národnostními buditeli a učili děti číst a psát ve svém rodném jazyce.

 Školním dozorcem na Těšínsku se v roce 1787 stal bývalý jezuita, P. Leopold Szersznik, kněz lidumilný. Ve správách moravsko slezskému guberniu v Brně stále poukazoval na nedostatečnou znalost žáků i učitelů českého jazyka a domáhal se zavedení knih v mateřském jazyce. Ze svého pohledu, zavedení polských učebnic.

 V roce 1807 P. Szersznik ve zprávě mor. guberniu o školských poměrech na Těšísku  za důvod neúspěch postupu žáků uvádí: „Další překážkou vyučování jsou česky sepsané učebnice. Slezskopolské nářečí je kromě frýdeckého distriktu (děkanství)  ve všech ostatních šesti sitrikterch (bílské, karvinské, fryštátské, jablůnkovské, skočovské a skočovské děkanství) lidovou řečí. České školní učebnice jsou dětem nesrozumitelny. Učitel je nucen všechno slovo za slovem do polského přetlumočovat“. Odpověď brněnského gubernia ze 3.3. 1809 zněla asi v tom smyslu, že nemá cenu pro 6 distriktů sestavoval nové učebnice, poněvadž slezskopolské nářečí má s českou řečí mnoho společného.

 Po smrti Szersznika byl roce 1814 vrchním školním dozorcem ustanoven P.Matěj Opolski z Wodzislawi, (*1780) – 1803 farář ve Fryštátě, 1837 v Bílsku, 1843 generální vikář. Založil polskou knihovnu v olomouckém semináři, kde studovali bohosloví studenti z Těšínska. Jeho snahy o prosazení polského jazyka ve Slezsku, mimo svou domovinu, dokonce i ve školství, byly značné.

 Doba mezi léty 1778 až 1848 navykla slezský lid nahlížeti na německý jazyk jako a něco vyššího a lepšího, cennějšího než byl jazyk český a nemluvě o jazyku polském, kterým se nikdy na Těšínsku nevyučovalo a nesmělo se vyučovat. 

 Hlavní odpor proti jazyku českému byl ve děkanství strumeňském a jablunkovském. Podporovateli byli školní dozorci P. Josef Paduch, rodák Jablunkovský, P.Vavřinec Piontek z Polské Cerekve a ředitel hlavní školy těšínské, Andreas Pociorek rodem z Koňákova. Andreas Pociorek, Frant. Wrubel, Joesf Rerich, Karel Kafka navrhovali zavedení polských učebnic do škol, a žádali aby se žáci učili německy s polsko – německé mluvnice. Učitel Ferdinand Breyer z Moravy a Josef Barth byli pro zavedení moravsko - německých učebnic. Opolski hájil požadavek na zavedení polsko - německých učebnic tím, že jen na Frýdecku a části Karvinska je lidovou řečí jazyk moravský v ostatních se hovoří slezkopolským nářečím, které je až na malé výjimky se rovná polštině.

 Na Těšínsku se mluvilo a stále je užíváno, místní nářečí, zdejším lidem nazývané prostě, „po našimu“. Z pohledu uznávaných spisovných mluvnic okolních států je toto nářečí složeno ze slov jazyka polského, českého a německého, v současnosti již možná také slovenského. Některá slova, neb pouze jejich slovní základy, jsou do nářečí převzata z jazyka německého, jiná z moravského jazyka a mnohá z jazyka polského, často však jsou rozdílného významu.

Například v nářečí běžně užívaný výraz pro vlastní rozhovor – „gadatˇ, „pogadať“, v polském jazyce označuje hádku neb „hádání“. Místní občané, hlavně ze „Za Olzia“, se domnívají, že když užívají nářečí, mluví polsky. Nářečí se však od spisovné polštiny značně liší a Polák z „glymbi Polski“ rozumí Polakovi ze Za Olzia asi jako Pražák Ostravakovi.

 

V Šenově byli v tomto období připomínají učitelé Josef Laryš a Kašpar Bernatík. Učitel František Halady v roce 1801, vyučoval 396 dětí. Do r. 1859 byl také učitelem v Šenově p. Havlas. Po zemřelém Haladym nastoupil učitel Gerlich, který spravoval školu i kostel. Pak byl nadučitelem Antonín Jančar a učitelem Rudolf Martinko.

 Všechny děti z obcí šenovského panství, Šenova, Bartovic, Horních Datyň a Václavovic chodily do školy v Šenově. Za jejich vyučování  musely ročně obce platit  v penězích i v naturáliích, dle záznamu v roce 1831,dával: 

Šenov :       35 fl., 53 pecnů chleba, 189 koláčů, 684 vajec, 207 kvaret žita.

Bartovice:   18 fl., 44 pecnů chleba, 154 koláčů, 338 vajec, 144 kvaret žita,

Datyně:      12 fl., 60 pecnů chleba,   34 koláčů, 171 vajec, 180 kvaret žita,

Venclovice: 17 fl.  48 kr.,13 pecnů chleba, 97 koláčů, 316 vajec, 45 kv.žita.

 Školy, včetně té v Šenově, byly přeplněné. Užívání fyzických trestů bylo běžné  a v tehdejších školách dovoleno. Svědčí o nich stížnost Jakuba Kročka, horníka v Šenově, na učitele Gawlase, který potrestal jeho syna Antonína holí tak, že byl z toho 15 dní nemocen. Na základě stížnosti byla vydána zpráva, potvrzená farářem farářem Monczkou, že chlapec jen klečel.

 V souvislosti s započetím průmyslové těžby uhlí a rozšíření hutnictví na Ostravsku, Karvinsku a v Třinci se v první polovině 19.století do našeho kraje přistěhovalo poměrně značné množství rakouských občanů, převážně z Haliče, kteří byli polské národnosti. Začali prosazovat své národnostní požadavky i ve školství.  

 Po vyhlášení konstituce, dne 13.3.1848, se poměry natolik zradikalizovaly, že duchovenstvo děkanství Jablůnkova na návrh stařičkého děkana P. Vavřince Piontka zaslalo dne 16.3.1848 ministerstvu žádost, v níž žádá odstranění jazyka moravského ze škol a zavedení jazyka polského a to i ve školách na děkanství frýdeckém. Školní dozorce dne 28.4. 1848 požádal generélní Vikářsví o zavedení polských knížek do škol na Těšínsku. Z Těšina se k císaři Ferdinandovi vypravila velká selská deputace, která žádala zrušení roboty a také zavedení polského jazyka do obecných škol.

 Načež ministerstvo školství reagovalo tím, že dne 2.9.1848 vydalo nařízení č. 5.692 přikazující, že vyučovacím jazykem na triviálních a hlavních školách má býti mateřský jazyk žáků. Tím byla  v život na Těšínsku vyvolána polská škola. Nebylo však polských učebnic proto se i nadále učilo dle učebnic moravských. První polský slabikář byl sepsán v r. 1853 a společně s prvním dílem polské čítanky byl vytištěn ve Lvově. Se souhlasem vratislavkého biskupa z 13.12.1852 byly zavedeny do škol na celém Těšínsku.

 Po porážce revoluce v roce 1848 navrhl vrchní školní dozorce, děkan a farář frýdecký P. Jan Koziar (nar. V Grodzici u Skočova) ministerstvu školství ve Vídni aby ve všech školách na  Těšínsku byla zavedena německá vyučovací řeč. Návrh byl odůvodněn žádostmi rodičů, kteří ve znalosti německého jazyka spatřovali větší perspektivu v životě svých dětí, nežli ve znalosti polského jazyka.

 Dne 19. 12. 1848 bylo vyneseno nařízení č. 11.266, kterým bylo zavedeno utrakvistické vyučování na všech školách s podmínkou, že učitel zná řeč mateřskou i německou. V polovině 19. století se vyučovalo podle knížky vydané v r. 1852, „Slabikář a první čítanka pro katolické školy v císařství Rakouském s připojeným malým katechizmem“. Následně byly vydány knížky s českými i německými články. 

 Po roce 1860, v roce 1869 žádali rovněž volení zástupci lidu na Těšínsku, aby z obecných škol byl jazyk moravský odstraněn, když tomu žádalo obyvatelstvo. Proto se hlavně obce z Frýdecka se domáhaly raději německého vyučování.

 Školním dozorcem v obci byl farář, v okrese vikář.

 Školní dozor nad školou v Šenově vykonával Páter Monczka. Byl znám jako veliký přívrženec polského jazyka. V kostele kázal polsky, ale lidé mu odvídali česky. Užívání polského jazyka prosazoval i ve škole.

 Ve školní pamětní knize e zapsána vzpomínka bývalého žáka, na událost, když do školy přišel školní inspektor v doprovodu P.Monczky. Pozdravil děti polsky a ony mu odpověděly česky. Když inspektor začal k dětem mluvit polsky, začaly se smát. Ptal  se proto učitele, proč se mu smějí? Učitel mu odpověděl, že se děti nesmějí jemu, ale řeči, kterou mluví.

 Počet obyvatel se neustále zvyšoval a staré farní školy již kapacitně nestačily.

 V Šenově se vyučovalo také v hostinci „U Michaluczki“. Dne 27.5. 1852 majitel šenovského panství, Antonín Skrbenský z Hříště propůjčil pro vyučování jednu místnost v pivovaru. Zároveň doporučil, aby děti z Horních Datyň chodily do školy ve Vratimově. O tři léta později, 15.1.1855 navrhl baron Skrbenský výstavbu nové školy v Šenově, v místě staré školy z roku 1815.  Nová škola, dnes „stará“ se začala se stavět v roce 1855, v srpnu roku 1856 byla šenovským farářem p. Antonínem Monczkou vysvěcena. Baron Skrbenský za výstavbu školy zaplatil 6661 zlatých. Ostatní náklady byly uhrazeny přiškolenými obcemi.

 Škola byla přízemní a měla nejprve pouze dvě třídy. V roce 1859 docházelo však do šenovské školy celkem 559 dětí z celého panství. Původní vyučování probíhalo ve dvou třídách, v roce 1860 ve třech a  od roku 1875 ve čtyřech.

 Nové zákony rakouské vlády z let 1868 až 1870 stanovily za povinnost každé obci, v nichž přibylo ročně v průměru 40 dětí, zřízení vlastní obecní školy. Povinná školní docházka byla prodloužena z 6 na 8 let, maximální počet žáků v jedné třídě byl stanoven na 80. Vyučování bylo rozšířeno na výuku  přírodopisu, zeměpisu, dějepisu, základů měřictví, kreslení, zpěvu,  tělocviku a ručních prácí.  Postupně bylo proto započato s výstavbou škol ve všech obcích.

 

 

 

 Stará škola, postavená v 1878 již na začátku dvacátého století kapacitně nestačila pojmout děti z obce, jejichž počet se rok od roku neustále zvyšoval. Obec proto musela  přikročit k výstavbě školy nové, více třídní.

 Pozemek na postavení nové školy ve Václavovicích daroval, hrabě Larisch – Mónnich, od roku 1897 nový majitel šenovského velkostatku. K úhradě nákladů na stavbu školy uzavřela obec umořovací půjčku u Slezského zemského ústavu v Opavě na 19600 korun při 4% a 6% úroku splatnou půlročních splátkách. Poslední splátku obec uhradila 1.ledna 1932. 

 Dne 18. 8. 1904 byl starostou obce, Františkem Slívou, za přítomnosti místostarosty  Josefa Cieleckého  slavnostně položen základní kámen.

„Nová škola“ byla situována poblíž „Staré školy“, její stavbou byl pověřen stavitel Dostál z Ostravy. Přípisem zemské školní rady v Opavě byla dne 16.8.1905 prohlášena za 4 třídní.

 Slavnostní svěcení školy konalo již 10. 9. 1905. Provedl je  p. Jan Kapinus, farář ze Šenova, za pomoci Roberta Pardubického. Přítomen byl rovněž tehdejší správce Laryšova velkostatku, Josef Gvuzď. Česnou stráž drželi uniformováni místní dobrovolní hasiči. Konal se rovněž slavnostní průvod dětí, symbolicky od hranice obce ke škole. Po pronesených projevech byla třikrát provolána sláva císaři Františku Josefovi I. Děti pak byly poděleny preclíky a pivem. Ve staré škole, v bytě nadučitele Františka Carbola, byla pro hosty a obecní zastupitelstvo uspořádána slavnostní hostina. 

 Kolaudace nově postavené školy se konala dne 25. 9. 1905 za přítomnosti okresního hejtmana Theodora Jelínka, okresního školního dozorce Antonína Hofmanna, stavebního inženýra z Těšína a okresního lékaře Richarda Netolického. Nařízeno bylo, aby  příštím jarem byla u školy zřízena letní tělocvična a školní zahrádka. Ve staré škole byly třídy v I. pochodí přestavěny na byty učitelů. 

 U příležitosti 60. výročí panování císaře Františka Josefa v roce 1908 byl posvěcen nový prapor školy, se kterým pak chodily učitelé se žáky o slavnostních příležitostech do kostela v Šenově. Slavnostní svěcení bylo provedeno šenovským farářem ThDr. O. Bienkem, kmotrou praporu byla hraběnka Larischová. Prapor byl zakoupen za 530 Korun, z toho 150 Korun darovala kmotra. Zhotoven byl z těžkého hedvábí na způsob brokátu. Na jedné straně byl svatý Alois, patron školní mládeže, na druhé obraz ,, Zvěstování Panny Marie“. V kronice se doslova uvádí: ,,…škoda, ke slovanským barvám na praporu německý nápis špatně přiléhá“.

 Prvním nadučitelem v nové škole ve Václavovicích byl od 15.9.1904 František Carbol, který přešel ze staré školy. Dne 30.9.1906 odešel na školu do Muglinova.   

 Na jeho místo nastoupil do Václavovic tamní učitel Alois Bura. Alois Bura působil na václavovické škole v období od  1.10.1906 do 1.10.1915. Do historie školy a obce se zapsal spory s obecním zastupitelstvem. Pro školní rok 1907/1908 bylo k výuce zapsáno více než 320 dětí, jelikož tento počet přesahoval plánovanou kapacitu školy požadoval nadučitel Bura po obecní radu o zřízení další učebny. V této době bylo ve škole hodně dětí z chudých rodin. Upozorňoval na to, že tyto děti mnohdy neprospívají jen proto, že nemají školní potřeby a mají nepravidelnou školní docházku, poněvadž v zimě nemají teplé ošacení či obuv,aby mohly do školy chodit pravidelně. Stal se předsedou Školsko - krejcarového spolku a velmi se snažil pomáhat dětem z nejchudších rodin. Nacvičil s dětmi ,,Vánoční hry“, se kterými pak vystupovaly v letech 1906 až 1908 v hostinci u Cileckého. Pod jeho vedením každoročně děti zpívaly na slavnostech hasičů ve ,,Forotě“.

 

 

 

 

 V létech 1914 až 1918 do života všech obyvatel  velmi těžce zasáhla I.světová válka. Negativně ovlivnila i výchovu školní mládeže. Mnoho učitelů muselo narukovat do armády. Této povinnost se nevyhnula ani učitelskému sboru ve Václavovicích. Rukovat museli: Josef Uchytil, který byl na frontě raněn, Ludvík Černoch, Karel Bolek z Horních Datyn a František Říha. Narukoval i nadučitel Alois Bura. František Říha byl z vojny pro nemoc propuštěn a po odchodu Aloise Bury převzal správu školy. 

V době i. světové války bylo nařízeno učitelstvu organizovat sbírky a práce školních dětí ve prospěch bojujících rakousko – uherských vojsk. Děti musely sbírat ostružinové listí na čaj pro vojsko. V roce 1915 bylo ze školy ve Václavovicích odesláno 37 kg, v roce 1916 – 26 kg. Děti sbíraly také vlnu, bavlnu a kaučuk. V roce 1916 vybrali 100 Korun pro červený kříž. Prodávány byly odznaky Červeného kříže, jejichž nošení bylo doporučováno úřady. Mimo to děvčata upletla  pro vojsko 20 kukel, 20 párů ponožek, 11 kg cupaniny, 100 ks natepliček, 1200 papírových vložek do bot. Materiál zakoupil místní spolek „Školsko haléřový“.

V roce 1916 byl po zranění propuštěn z armády mladý učitel Vladimír Škuta a po odchodu do civilu byl ustanoven na naší školu. Svou učitelskou dráhu končil jako ředitel 1. ZŠ ve Frýdku. Po svém odchodu do důchodu působil ještě řadu let jako ředitel muzea ve Frýdku – Místku a jako kronikář města.  Po něm byl nadučitel ve václavovické škole Bohumil Hrbek.

 

 na počátku 20. století.        Foto: J.Kostial