Jdi na obsah Jdi na menu
 


Počátky školy ve Václavovicích v kontextu vývoje všeobecného školství našeho kraje v povodí řeky Ostravice a celého Těšínska.

 

Počátky školy ve Václavovicích, v kontextu vývoje všeobecného školství našeho kraje u řeky Ostravice a celého Těšínska. 
 
  Historie všeobecného školství v kraji na pomezí Moravy a Slezska, podobně jako v celém středoevropském zeměpisném prostoru, se začala psát teprve ve středověku. Vzdělanost byla výsadou duchovních a kněží, tvořící uzavřenou skupinu ve společnosti. Znalosti počtů, čtení a psaní byly všeobecně považovány za nauky příslušející jen úzkému okruhu vzdělanců. V tehdejší společnosti byly upřednostňovány jiné dovednosti. Dokonce ani většina panovníků a tehdejší šlechty neuměla číst a psát. Existovaly pouze školy církevní, klášterní.
 Rozvoj a změny ve společnosti však s sebou rovněž přinesly zvýšené požadavky na celkové znalosti lidí. Začaly proto vznikat školy otevřené širšímu okruhu zájemců o vzdělání. V některých městech vznikaly školy obecní. Místa učitelů v nich však byla obsazována vyučujícími s různým vzděláním. Učili ti, kteří uměli alespoň číst a psát, nejčastěji sběhlí studenti, často vysloužilí vojáci, ale také i řemeslníci, hrnčíři, ševci a hodináři. Na vesnicích, u farních kostelů byly zakládány školy farní, sloužící k všeobecné výuce místní mládeže. Vyučoval v nich farář, nebo také kostelník. 
 Počátky všeobecného školství v našem kraji, na Těšínsku a v povodí řeky Ostravice, je možno klást přibližně do poloviny šestnáctého století. V Polské Ostravě, u tamní fary, údajně existovala škola již v roce 1538.
  Škola, patrně většího významu, byla založena v roce 1578 místní protestantskou šlechtou u bratrského sboru v nedalekém Paskově. Zakládající listina školy, datována 29.9.1578, je uložena v Arcibiskupském archivu v Olomouci. Cituji: „Ondřej Dudič z Ořechovice a na Paskově na žádost poddaných Bratří v Paskově potvrzuje výsady a darování, které učinili dřívější majitelé statku paskovského, a to Jan z Žerotína a na Strážnici, Anna Sedlnická z Choltic a na Paskově Jiřík Čelo z Čechovic a na Valči, Mikuláš Čelo z Čechovic a na Malých Kunčicích, též na místě svých mladších bratří, a Jiřík Čelo z Čechovic a na Paskově a dovoluje jim zřídit školu pro mládež domácí i přespolní. Pečetí: Ondřej Dudič z Ořechovice a na Paskově, Smil Osovský z Doubravice a na Třebíči, Jan Bedřich z Náchoda a na Dunajovicích, Jan Skrbenský z Hříště a na Slavičíně, sudí menšího práva v kraji olomouckém, Jan Kokorský z Kokor a na Přílepích, Vilém Vanecký z Jemničky a na Dřevohosticích.“
 Ve škole v Paskově údajně také přednášel Jan Amos Komenský. Pedagogická a didaktická díla Jana Amose Komenského sice do budoucna ovlivnila celkový vývoj školství, v našem prostředí se však ještě věky vyučovalo podle tehdejších zvyklostí.
 Do roku 1654 existovala rovněž škola u evangelické farnosti v Dolních Bludovicích. Nová, již katolická škola, byla založena až v roce 1730.
 
 Na počátku sedmnáctého století se rovněž v několika vesnicích se kterými Václavovice sousedily, u tamních farností, již školy nacházely. Některé děti z Václavovic patrně již tehdy navštěvovaly školu v Šenově, kde u tehdejší evangelické fary, údajně již od roku 1618, existovala škola. Škola v Šenově je dále zmiňována ve vizitační zprávě šenovského kostela a farnosti z roku 1679. Měla pouze jednu třídu a její budova byla v takovém stavu, že hrozila zřícením. Farníci se však zdráhali s její opravou. Vyučování v ní probíhalo v jazyce moravském, v něm byla vedena rovněž školní agenda. Učitel Jan Henner byl ženatý. Od každého osadníka, který děti do školy posílal, ročně obdržel 3 bochníky chleba a 1 groš. Z Petřvaldu měl obdržet společně, od všech, 1 zlatý. Děti pánů Skrbenských z Hříště, majitelů šenovského panství, vyučoval místní kaplan. Zmínka o škole v Šenově pochází ze zprávy jesuitů, kteří v tomto roce vizitovali starý šenovský kostel sv. Mikuláše, u nějž byla v roce 1680 nově zřízena katolická farnost.
 
 Jedna z nejstarších škol v našem kraji se nacházela u katolického farního kostela sv. Stanislava v nedalekých Bruzovicích. Dovídáme se o ni nepřímo, ze zápisu v bruzovské matrice, z roku 1633, v němž je uvedeno, že v tomto roce byl komorníkovi v bruzovské škole, Petru Sikorovi, pokřtěn syn. Ve vizitační zprávě z roku 1634 je uvedeno, že tehdejším učitelem v Bruzovicích byl jistý Matěj Král. Učitel býval zároveň i kostelníkem.
 V další zprávě, sepsané po třicetileté válce, v roce 1657, se o této škole hovoří: „Škola farní, má lán rolí, „žák“ od každého sedláka dostává po bochníku chleba, od všech sedláků 1 tolar 31 gr. 6 hal. ročně.“ Bruzovická škola měla vlastní hospodářské zázemí. Patřil k ní zemědělský statek s lánem pole a rybníkem, který společně s naturálními příjmy, zajišťoval obživu učiteli a jeho rodině. Správcem školy byl „absolutus grammatista“ Tomáš Václavek.
V roce 1687/1688 bylo o bruzovické škole uvedeno: „…..škola je dosti dobrá, nemá však mládeže k vyučování.“
 Malé množství dětí docházejících do škol bylo dáno situací po třicetileté válce během níž došlo k velikému úbytku obyvatel, ale také tím, že povinnost školní docházky nebyla stanovena. Znalost počtů, čtení a psaní nebyla mezi prostým lidem považována za podstatnou, do školy proto posílali děti jen ti, kteří měli zájem na jejich vzdělání. Ve Slezsku, z celkového počtu 59 tisíc školou povinných dětí, chodilo do školy pouze asi 2 400, v městě Opavě ze 600 dětí navštěvovalo obecní školu pouze 41. Na celém Těšínsku bylo okolo roku 1770 asi 32 farních škol, z toho na 29 venkově, celkem je navštěvovalo asi 310 žáků.
 Změnu ve školství přineslo až osvícenecké panování císařovny Marie Terezie. Z jejího příkazu byl dne 6.12.1774 vydán „Všeobecný školní řád“, kterým byla zavedena v celém Rakouském císařství povinná školní docházka. Vztahovala se na děti od 6 do 12 let. Pro „vystouplé“, takto nazývané žáky již odrostlé dětskému věku, kteří měli zájem naučit se číst a psát, byly zavedeny nedělní vyučovací hodiny.
 Marie Terezie žádala aby se ve všech školách v zemích Koruny české, tudíž také na Těšínsku, učilo česky. Na Těšínsku byl od roku 1592 jazyk český úředním jazykem. Po třicetileté válce začal převládat jazyk německý. V úřadech, těchto zemích, měla býti dávaná přednost úředníkům znalým obou jazyků.
 Dle „Školního řádu pro normální, hlavní a obecné školy v českých a rakouských zemích“, schváleného 6.12.1774, měly být na venkově zakládány takzvané „triviální školy“, ve kterých se mělo vyučovat pouze čtení, psaní a počtům, ve městech „školy hlavní“ a v hlavních městech zemí byly založeny „školy normální“ - vzorové, které vychovávaly budoucí učitele. V roce 1778 byla zřízena hlavní škola v Těšíně. Vyučovacím jazykem v této hlavní škole v Těšíně měl býti jazyk český a německý. Tamní učitelé neznajíce však správně česky, učili pouze v němčině a k vysvětlování užívali místního nářečí. Ze školy vycházel „učitelský dorost“ zvaný „preparanda“. Hlavní škola tak každým rokem dodávala učitele pro triviální školy, kteří měli učit také v jazyce českém, ale neznali jej a v místním nářečí vyučovat nesměli. Nebylo tak na Těšínsku učitelů, kteří by ovládali oba jazyky, pouze frýdecký kaplan P. Kristián Lilie a dobrodinský kaplan P. Jan Pater. Ostatní kněžstvo neznalo jazyk český natolik aby v něm mohlo vyučovati. Jazyková otázka ve školství a spory o vyučovací jazyk, byly hlavními problémy všeobecného školství na Těšínsku. 
 Ve farních školách se žáci učili z českého slabikáře a 1. dílu české čítanky, v níž byly články české a německé. Účelem veškerého vyučování však bylo naučit děti němčině. Žáci opisovali německé články. V každém sešitě jeden článek německy a ostatní moravsky, neboli česky. Učitel, tehdy nazývaný „žákem“, bydlel obvykle přímo ve škole. Stravovat se chodíval k faráři, nebo k střídavě do rodin některého z žáků. Od rodičů dětí, které vyučoval dostával poplatky na školní výlohy: Na křídu, zvaný „ kredales,“ na světlo „kandelales“ a v sobotu jeden bílý groš, „sobotales“.
 Na živobytí si při svém řemesle dále přivydělával, i během vyučování. Opisoval noty, sešíval oděv, opravoval hodiny, nebo vykonával ševcovskou práci.
 Dozor nad školami měli kněží, kteří většinou pocházeli z místního prostředí a proto  nebyli na plnění úkolů tak přísní.
 Za panováni císaře Josefa II. byl význam školy dále prohlouben. Pro venkovské učitele byl zřízen tří měsíční kurz zvaný „preparandie“. Úspěšný absolvent kurzu se stal školním pomocníkem a jestliže působil ve škole alespoň rok a byl stár dvaceti let, mohl se u školního dozorce podrobit zkoušce způsobilosti a po jejím složení se stal „principálem“  - samostatným učitelem.
 Císař Josef II., pouze z důvodu „praktické potřeby“, zavedl v celém Rakousku jednotný úřední jazyk německý. Nařízení o vyučovacím jazyku německém však nebylo všude uplatněno. Proto bylo v r. 1788 vydáno nové nařízení s upozorněním, že se na venkovských, moravsko – slezských školách se učí stále česky, proto aby bylo přihlédnuto k tomu, že z důvodů vyučování v němčině byli na uvolněné místa učitelů navrhováni jen ti, kteří znají německý jazyk. 
 V roce 1804 bylo školství svěřeno církvi. Kněží pocházející z místního lidu, se stali pomocí školy národnostními buditeli a učili děti číst a psát ve svém rodném jazyce.
 Školním dozorcem na Těšínsku se v roce 1787 stal bývalý jezuita, P. Leopold Szersznik, kněz lidumilný. Ve správách moravsko slezskému guberniu v Brně stále poukazoval na nedostatečnou znalost žáků i učitelů českého jazyka a domáhal se zavedení knih v mateřském jazyce. Ze svého pohledu, zavedení polských učebnic.
 V roce 1807 P. Szersznik ve zprávě mor. guberniu o školských poměrech na Těšísku  za důvod neúspěch postupu žáků uvádí: „Další překážkou vyučování jsou česky sepsané učebnice. Slezskopolské nářečí je kromě frýdeckého distriktu (děkanství)  ve všech ostatních šesti sitrikterch (bílské, karvinské, fryštátské, jablůnkovské, skočovské a skočovské děkanství) lidovou řečí. České školní učebnice jsou dětem nesrozumitelny. Učitel je nucen všechno slovo za slovem do polského přetlumočovat“. Odpověď brněnského gubernia ze 3.3. 1809 zněla asi v tom smyslu, že nemá cenu pro 6 distriktů sestavoval nové učebnice, poněvadž slezskopolské nářečí má s českou řečí mnoho společného.
 Po smrti Szersznika byl roce 1814 vrchním školním dozorcem ustanoven P.Matěj Opolski z Wodzislawi, (*1780) – 1803 farář ve Fryštátě, 1837 v Bílsku, 1843 generální vikář. Založil polskou knihovnu v olomouckém semináři, kde studovali bohosloví studenti z Těšínska. Jeho snahy o prosazení polského jazyka ve Slezsku, mimo svou domovinu, dokonce i ve školství, byly značné.
 Doba mezi léty 1778 až 1848 navykla slezský lid nahlížeti na německý jazyk jako a něco vyššího a lepšího, cennějšího než byl jazyk český a nemluvě o jazyku polském, kterým se nikdy na Těšínsku nevyučovalo a nesmělo se vyučovat. 
 Hlavní odpor proti jazyku českému byl ve děkanství strumeňském a jablunkovském. Podporovateli byli školní dozorci P. Josef Paduch, rodák Jablunkovský, P.Vavřinec Piontek z Polské Cerekve a ředitel hlavní školy těšínské, Andreas Pociorek rodem z Koňákova. Andreas Pociorek, Frant. Wrubel, Joesf Rerich, Karel Kafka navrhovali zavedení polských učebnic do škol, a žádali aby se žáci učili německy s polsko – německé mluvnice. Učitel Ferdinand Breyer z Moravy a Josef Barth byli pro zavedení moravsko - německých učebnic. Opolski hájil požadavek na zavedení polsko - německých učebnic tím, že jen na Frýdecku a části Karvinska je lidovou řečí jazyk moravský v ostatních se hovoří slezkopolským nářečím, které je až na malé výjimky se rovná polštině.
 Na Těšínsku se mluvilo a stále je užíváno, místní nářečí, zdejším lidem nazývané prostě, „po našimu“. Z pohledu uznávaných spisovných mluvnic okolních států je toto nářečí složeno ze slov jazyka polského, českého a německého, v současnosti již možná také slovenského. Některá slova, neb pouze jejich slovní základy, jsou do nářečí převzata z jazyka německého, jiná z moravského jazyka a mnohá z jazyka polského, často však jsou rozdílného významu.
Například v nářečí běžně užívaný výraz pro vlastní rozhovor – „gadatˇ, „pogadať“, v polském jazyce označuje hádku neb „hádání“. Místní občané, hlavně ze „Za Olzia“, se domnívají, že když užívají nářečí, mluví polsky. Nářečí se však od spisovné polštiny značně liší a Polák z „glymbi Polski“ rozumí Polakovi ze Za Olzia asi jako Pražák Ostravakovi.
 
V Šenově byli v tomto období připomínají učitelé Josef Laryš a Kašpar Bernatík. Učitel František Halady v roce 1801, vyučoval 396 dětí. Do r. 1859 byl také učitelem v Šenově p. Havlas. Po zemřelém Haladym nastoupil učitel Gerlich, který spravoval školu i kostel. Pak byl nadučitelem Antonín Jančar a učitelem Rudolf Martinko.
 Všechny děti z obcí šenovského panství, Šenova, Bartovic, Horních Datyň a Václavovic chodily do školy v Šenově. Za jejich vyučování  musely ročně obce platit  v penězích i v naturáliích, dle záznamu v roce 1831,dával: 
Šenov :       35 fl., 53 pecnů chleba, 189 koláčů, 684 vajec, 207 kvaret žita.
Bartovice:   18 fl., 44 pecnů chleba, 154 koláčů, 338 vajec, 144 kvaret žita,
Datyně:      12 fl., 60 pecnů chleba,   34 koláčů, 171 vajec, 180 kvaret žita,
Venclovice: 17 fl.  48 kr.,13 pecnů chleba, 97 koláčů, 316 vajec, 45 kv.žita.
 Školy, včetně té v Šenově, byly přeplněné. Užívání fyzických trestů bylo běžné  a v tehdejších školách dovoleno. Svědčí o nich stížnost Jakuba Kročka, horníka v Šenově, na učitele Gawlase, který potrestal jeho syna Antonína holí tak, že byl z toho 15 dní nemocen. Na základě stížnosti byla vydána zpráva, potvrzená farářem farářem Monczkou, že chlapec jen klečel.
 
 V souvislosti s započetím průmyslové těžby uhlí a rozšíření hutnictví na Ostravsku, Karvinsku a v Třinci se v první polovině 19.století do našeho kraje přistěhovalo poměrně značné množství rakouských občanů, převážně z Haliče, kteří byli polské národnosti. Začali prosazovat své národnostní požadavky i ve školství.  
 Po vyhlášení konstituce, dne 13.3.1848, se poměry natolik zradikalizovaly, že duchovenstvo děkanství Jablůnkova na návrh stařičkého děkana P. Vavřince Piontka zaslalo dne 16.3.1848 ministerstvu žádost, v níž žádá odstranění jazyka moravského ze škol a zavedení jazyka polského a to i ve školách na děkanství frýdeckém. Školní dozorce dne 28.4. 1848 požádal generélní Vikářsví o zavedení polských knížek do škol na Těšínsku. Z Těšina se k císaři Ferdinandovi vypravila velká selská deputace, která žádala zrušení roboty a také zavedení polského jazyka do obecných škol.
 Načež ministerstvo školství reagovalo tím, že dne 2.9.1848 vydalo nařízení č. 5.692 přikazující, že vyučovacím jazykem na triviálních a hlavních školách má býti mateřský jazyk žáků. Tím byla  v život na Těšínsku vyvolána polská škola. Nebylo však polských učebnic proto se i nadále učilo dle učebnic moravských. První polský slabikář byl sepsán v r. 1853 a společně s prvním dílem polské čítanky byl vytištěn ve Lvově. Se souhlasem vratislavkého biskupa z 13.12.1852 byly zavedeny do škol na celém Těšínsku.
 Po porážce revoluce v roce 1848 navrhl vrchní školní dozorce, děkan a farář frýdecký P. Jan Koziar (nar. V Grodzici u Skočova) ministerstvu školství ve Vídni aby ve všech školách na  Těšínsku byla zavedena německá vyučovací řeč. Návrh byl odůvodněn žádostmi rodičů, kteří ve znalosti německého jazyka spatřovali větší perspektivu v životě svých dětí, nežli ve znalosti polského jazyka.
 Dne 19. 12. 1848 bylo vyneseno nařízení č. 11.266, kterým bylo zavedeno utrakvistické vyučování na všech školách s podmínkou, že učitel zná řeč mateřskou i německou. V polovině 19. století se vyučovalo podle knížky vydané v r. 1852, „Slabikář a první čítanka pro katolické školy v císařství Rakouském s připojeným malým katechizmem“. Následně byly vydány knížky s českými i německými články. 
 Po roce 1860, v roce 1869 žádali rovněž volení zástupci lidu na Těšínsku, aby z obecných škol byl jazyk moravský odstraněn, když tomu žádalo obyvatelstvo. Proto se hlavně obce z Frýdecka se domáhaly raději německého vyučování.
 Školním dozorcem v obci byl farář, v okrese vikář.
 Školní dozor nad školou v Šenově vykonával Páter Monczka. Byl znám jako veliký přívrženec polského jazyka. V kostele kázal polsky, ale lidé mu odvídali česky. Užívání polského jazyka prosazoval i ve škole.
 Ve školní pamětní knize e zapsána vzpomínka bývalého žáka, na událost, když do školy přišel školní inspektor v doprovodu P.Monczky. Pozdravil děti polsky a ony mu odpověděly česky. Když inspektor začal k dětem mluvit polsky, začaly se smát. Ptal  se proto učitele, proč se mu smějí? Učitel mu odpověděl, že se děti nesmějí jemu, ale řeči, kterou mluví.
 Počet obyvatel se neustále zvyšoval a staré farní školy již kapacitně nestačily.
 V Šenově se vyučovalo také v hostinci „U Michaluczki“. Dne 27.5. 1852 majitel šenovského panství, Antonín Skrbenský z Hříště propůjčil pro vyučování jednu místnost v pivovaru. Zároveň doporučil, aby děti z Horních Datyň chodily do školy ve Vratimově. O tři léta později, 15.1.1855 navrhl baron Skrbenský výstavbu nové školy v Šenově, v místě staré školy z roku 1815.  Nová škola, dnes „stará“ se začala se stavět v roce 1855, v srpnu roku 1856 byla šenovským farářem p. Antonínem Monczkou vysvěcena. Baron Skrbenský za výstavbu školy zaplatil 6661 zlatých. Ostatní náklady byly uhrazeny přiškolenými obcemi.
 Škola byla přízemní a měla nejprve pouze dvě třídy. V roce 1859 docházelo však do šenovské školy celkem 559 dětí z celého panství. Původní vyučování probíhalo ve dvou třídách, v roce 1860 ve třech a  od roku 1875 ve čtyřech.
 Nové zákony rakouské vlády z let 1868 až 1870 stanovily za povinnost každé obci, v nichž přibylo ročně v průměru 40 dětí, zřízení vlastní obecní školy. Povinná školní docházka byla prodloužena z 6 na 8 let, maximální počet žáků v jedné třídě byl stanoven na 80. Vyučování bylo rozšířeno na výuku  přírodopisu, zeměpisu, dějepisu, základů měřictví, kreslení, zpěvu,  tělocviku a ručních prácí.  Postupně bylo proto započato s výstavbou škol ve všech obcích.
 

stara-skola.jpg

Stará škola ve Václavovicích, otevřená v roce 1878.             Foto: Josef Košťál,  v r.1902
 
První škola ve Václavovicích, později zvaná „Stará škola.“.
  Ve Václavovicích byla již v roce 1871 ustanovena školní rada. Předsedal ji tehdejší starosta, Antonín Slíva z č.p. 95. V roce 1875 bylo rozhodnuto, že děti z Václavovic ukončí docházku do školy v Šenově. (Nutno si uvědomit, že děti z Václavovic povinně chodily do školy v Šenově více než 100 let.)
 Od roku 1876 vyučování místní mládeže zajišťovala Václavovická obec sama. Současně bylo započato s přípravou výstavby vlastní školy. Během její výstavby se učilo v zemědělské usedlosti Josefa Kuly č. 8, nebo v šenkovně hostince Josefa Cieleckého na č. 12. V roce 1876 bylo ve Václavovicích zapsáno ke školní výuce 227 dětí  a pro následující rok 1877, 246 žáků. Děti vyučoval Antonín Sumík z č. 74, který neměl žádné pedagogické vzdělání, povoláním byl švec.
 Od roku 1876 také začala být vedena školní kronika, „Kronika školy Venclovské od r. 1876“. První díl zahrnuje období od roku 1876 až 1922. Psaná je částečně v němčině a z části v českém jazyce. Druhý díl je veden v období II. světové války, v letech 1940 – 1945. Zavedeny byly rovněž školní matriky. Jsou třídílné, pro období od roku 1876 až 1902, 1916 až 1937 a 1939 až 1949. V nich jsou zaznamenány zápisy žáků ke školní docházce a také její ukončení.                                                                                                                                     
 Na základě žádosti obce, tehdejší majitelka šenovského velkostatku zahrnujícího také Václavovice, hraběnka Ema Marie Arsenin von Hein, darovala obci za účelem postavení školy pozemek, parcelu č. 252 o výměře 1068 sáhů čtverečních. 
 Se stavbou školy bylo započato v roce 1876. Nově postavená škola, později zvaná „Stará školabyla dvoutřídní, byla první zděnou patrovou budovou v obci.
V prvním  poschodí se nacházely prostorné učebny a malý kabinet. V přízemí byl byt  nadučitele a jedna místnost pro učitele. Učebny byly vybaveny lavicemi, každá pro 6 žáků, tabulí a stolem se židlí pro učitele. 
 Školní budova byla kolaudována dne 8.11. 1877. V průběhu výstavby školy vznikl spor o její pojmenování. Šenovský farář, Antonín Monczka, usiloval o to, aby škola nesla název „Škola katolická“. Dne 30.9. 1876 zaslal p. Monczka školní radě příslib: Jestliže se bude škola nazývat katolickou, nebude žádat po obci úhradu za  vyučování 2 hodin týdně povinného katechismu a proplacení cestovních nákladů. Obyvatelé obce nijak neodporovali tomuto návrhu. Školní rada však musela žádost o pojmenování školy zaslat ke schválení školní radě v Těšíně, která v červnu roku 1877 rozhodla, že se škola ve Václavovicích bude nazývat „Obecní škola“. V důsledků sporu o pojmenování školy, byla vysvěcena až  3.11. 1878.
V roce 1878 bylo do školy zapsáno 234 žáků, jejich docházka však byla nepravidelná. Děti musely pomáhat rodičům při polních pracích a někdy byly také vyžádány k výpomoci správcem velkostatku.
 Prvním nadučitelem se v nově postavené škole měl stát Stanislav Janeček, původem ze Zablatí. V důsledku sporu o plat se ale místa vzdal. Na jeho místo byl občany zvolen Antonín Sumík, s čímž však nesouhlasila školní rada.
 Po dlouhých průtazích místo nadučitele přijal 1.10.1878 Pavel Schostok, původem ze Šenova. U školy zřídil zahradu v niž učil žáky štěpovat ovocné stromy. Před školou nechal postavit veliký dřevěný kříž, na jehož udržování zřídil zvláštní fond.
Pavel Schostok byl prvním nadučitelem ve škole ve Václavovicích, když dne 23.5. 1895 zemřel odkázal škole 10 zlatých a jeho syn daroval škole za prodané zahradnické náčiní 14 zlatých.
 V letech 1882 až 1884 učil na zdejší škole učitel Alois Tieplík, mimo jiné působící také na škole v Bruzovicích. Byl výjimečně hudebně nadaný, složil několik písní, které místně  zlidověly.
 Roku 1887 byl u václavovické školy založen spolek Školsko – krejcarový. Finančně škole vypomáhal se zajišťováním učebnic a školních pomůcek, hlavně poskytoval pomoc dětem z chudých rodin, kterým byly zdarma zapůjčovány knihy a vybavoval je školními potřebami, ale také často oděvem a obuví. 
V zápise z Valné hromady ze dne 2.února 1905 se píše: „Díky šlechetným dárcům, panu Jaterkovi, který značnou částkou 50 K na vánoční nadílku přispěl, díky šlechetným dobrodincům pánům nájemcům Občanského pivovaru ve Frýdku i ostatním váženým členům haléřového  spolku,  díky jim mohli jsme o vánocích v loňském roce věnovati dětem mimořádně více než v letech minulých. Díky jim bylo dáno: Na školní potřeby 22K a 23h. Všem žákům darováno po tužce a sešitu.
Na vánoční podělení chudým žákům dáno ošacení za 161 k a 89h. Poděleni byli: Olšák Jan - kabát, Kubina Josef - kalhoty, Šeliga Josef- kalhoty, Novák František - kalhoty, Robenek František - kalhoty, Kolář František - kalhoty, Bednář František - kabát, Slíva Adolf - kabát, Míček Adolf - kalhoty, Supík Josef - kalhoty, Helštýn Josef - kalhoty, Košťálová Jenovéfa - šaty, Machalíková Aloisie - šaty, Slívová Matylda - šaty, Fikáčková Barbora - šaty, Novická Františka - šatek. Papuče obdrželi: Durák František, Slíva Karel, Bolkova Františka, Slíva František, Borový Karel. Kéž by nám dobrodinci i v příštích letech svou přízeň zachovali".
 Ne vždy měl spolek dostatek finančních prostředků. V roce 1912 se v zápise z 20.října mimo jiné uvádí: „Jelikož se pokladna spolku vyčerpala, není dostatek prostředků na vánoční podílku dítek. Navrhováno panu nadučiteli, aby vánoční stromek byl jen s vystoupením dětí, tj. s koledami a říkankami. Pan nadučitel však namítal, že vánoční stromek bez podílky šactvem nemajetných dětí konati nebude. Bylo proto usneseno, že budou získány peníze do spolku tak, že bude uspořádán ostatkový ples v pondělí 3.února 1913 u p. Josefa Cieleckého,vstupné stanoveno na l K a 50h. Rovněž budou hledáni dobrodinci, kteří by spolku na jeho činnost přispěli".
 Učitelé na vesnicích sehrávali významnou společenskou, kulturní roli, v mnoha případech také národně buditelskou. Nadučitel František Halfar a učitel Emanuel Feilhan spolu se starostou Josefem Cieleckým byli v roce 1897 zakladateli Čtenářského spolku ve Václavovicích.
 V době vedení školy Františkem Halfarem došlo k zajímavé události dokumentující národní cítění a protirakouský postoj místních učitelů. Stala se při oslavách  výročí 50. let panování císaře Františka Josefa uskutečněných  2.12.1898.
 Starostou obce, Josefem Cieleckým, byla do tehdy založené obecní kroniky událost   zapsána takto: „Slavnostního seřazení u kostela v Šenově, kde byla sloužena slavnostní mše p. Kapinusem, účastnily se „ditki“ ze tří škol na panství, šenovské, bartovické a venclovské. Po mši šli učitelé s „ditkami“ do školy, kde jim byl vysvětlen význam toho dne. Před školou byly přichystány k zasazení tři jubilejní kaštany.
 Páni učitelé František Halfar a Rudolf Steskal ze školy nevyšli, ani příkaz dětem nevydali, aby se sázení stromků účastnily. Do této situace se musel vložit školní rada, Jan Kozel (č.p. 19), který děti k sázení přivedl.“
 Rod Halfarů byl známým učitelským rodem na Těšínsku. Příjmení „Halfar“ vešlo  všeobecně ve známost díky básní Petra Bezruče, „Kantor Halfar“.
 František Halfar. byl nadučitelem ve Václavovicích od 1.9. 1895 jeho záznamy ve školní  kronice končí v roce 1902, ve kterém zemřel. Možná, že jej skutečně potkal osud jaký popisuje Petr Bezruč ve svých „Slezských písních“. Čeští učitelé byli za Rakouska – Uherska skupinou lidí úřady více sledovanou, jelikož byl znám jejich postoj k mocnářství. V případě kantora Halfara mohlo skutečně dojít k určité persekuci.
 Po Halfarovi se stal nadučitelem ve Václavovicích další šenovský rodák, František Řeháček. Na škole ve Václavovicích působil od 1.12. 1902 do 25. 4. 1904, kdy rovněž náhle zemřel. Nadučitelem byl jmenován František Carbol z Horních Datyň.
 V té době do Václavovic přišli noví učitelé,  Rudolf Eliáš a Vladimír Menšík.
 Rudolf Eliáš se stal členem václavovického čtenářského spolku a založil divadelní soubor. Uvedl se žertovnou hrou ze studentského života ,,Tatínkovy juchty“, kterou úspěšně sehrál v hostincích v obci a v okolí. Rudolf Eliáš byl přispíval novinovými články a zprávami do vlasteneckých časopisů na Těšínsku. 
 Vladimír Menšík, podobně jako Eliáš, byl zapáleným národnostním buditelem. S dětmi i s dospělými secvičoval a hrál ochotnické divadlo, recitoval české básně. Z Václavovic byl však přeložen na jinou školu, když se dostal do sporu s šenovským katechetou. Důvodem bylo secvičení školní besídky věnované vzpomínce na učitele národů, Jana Ámose Komenského.
S rozvojem průmyslu v ostravské oblasti v posledních desetiletích 19. století a počátkem století 20. se rovněž ve Václavovicích počet obyvatel rychle zvyšoval. Do naší obce se ze vzdálenějších oblastí Frýdecka, ale také až ze vzdálené Haliče, přistěhovalo větší množství obyvatel,kteří hledali práci v nedalekých ostravských hutích a petřvaldských šachtách. Usazovali se v obci, často i s rodinami, či je nově zakládali. V důsledku nárůstu počtu dětí vznikla nutnost postavení nové školy ve Václavovicíh.
 
 vysvedceni.jpg
 
Závěrečné vysvědčení Národní školy ve Venclovicích,
 
vystavovalo se po ukončeníškolní docházky.
Nutno si také povšimnou rozdílné hodnotící stupnice.
 

nova-skola.jpg

„Nová škola“ ve Václavovicích.    Foto: J.Kostial v r. 1905
 
„Nová škola“ ve Václavovicích“ 
 Stará škola, postavená v 1878 již na začátku dvacátého století kapacitně nestačila pojmout děti z obce, jejichž počet se rok od roku neustále zvyšoval. Obec proto musela  přikročit k výstavbě školy nové, více třídní.
 Pozemek na postavení nové školy ve Václavovicích daroval, hrabě Larisch – Mónnich, od roku 1897 nový majitel šenovského velkostatku. K úhradě nákladů na stavbu školy uzavřela obec umořovací půjčku u Slezského zemského ústavu v Opavě na 19600 korun při 4% a 6% úroku splatnou půlročních splátkách. Poslední splátku obec uhradila 1.ledna 1932. 
 Dne 18. 8. 1904 byl starostou obce, Františkem Slívou, za přítomnosti místostarosty  Josefa Cieleckého  slavnostně položen základní kámen.
„Nová škola“ byla situována poblíž „Staré školy“, její stavbou byl pověřen stavitel Dostál z Ostravy. Přípisem zemské školní rady v Opavě byla dne 16.8.1905 prohlášena za 4 třídní.
 Slavnostní svěcení školy konalo již 10. 9. 1905. Provedl je  p. Jan Kapinus, farář ze Šenova, za pomoci Roberta Pardubického. Přítomen byl rovněž tehdejší správce Laryšova velkostatku, Josef Gvuzď. Česnou stráž drželi uniformováni místní dobrovolní hasiči. Konal se rovněž slavnostní průvod dětí, symbolicky od hranice obce ke škole. Po pronesených projevech byla třikrát provolána sláva císaři Františku Josefovi I. Děti pak byly poděleny preclíky a pivem. Ve staré škole, v bytě nadučitele Františka Carbola, byla pro hosty a obecní zastupitelstvo uspořádána slavnostní hostina. 
 Kolaudace nově postavené školy se konala dne 25. 9. 1905 za přítomnosti okresního hejtmana Theodora Jelínka, okresního školního dozorce Antonína Hofmanna, stavebního inženýra z Těšína a okresního lékaře Richarda Netolického. Nařízeno bylo, aby  příštím jarem byla u školy zřízena letní tělocvična a školní zahrádka. Ve staré škole byly třídy v I. pochodí přestavěny na byty učitelů. 
 U příležitosti 60. výročí panování císaře Františka Josefa v roce 1908 byl posvěcen nový prapor školy, se kterým pak chodily učitelé se žáky o slavnostních příležitostech do kostela v Šenově. Slavnostní svěcení bylo provedeno šenovským farářem ThDr. O. Bienkem, kmotrou praporu byla hraběnka Larischová. Prapor byl zakoupen za 530 Korun, z toho 150 Korun darovala kmotra. Zhotoven byl z těžkého hedvábí na způsob brokátu. Na jedné straně byl svatý Alois, patron školní mládeže, na druhé obraz ,, Zvěstování Panny Marie“. V kronice se doslova uvádí: ,,…škoda, ke slovanským barvám na praporu německý nápis špatně přiléhá“.
 Prvním nadučitelem v nové škole ve Václavovicích byl od 15.9.1904 František Carbol, který přešel ze staré školy. Dne 30.9.1906 odešel na školu do Muglinova.   
 Na jeho místo nastoupil do Václavovic tamní učitel Alois Bura. Alois Bura působil na václavovické škole v období od  1.10.1906 do 1.10.1915. Do historie školy a obce se zapsal spory s obecním zastupitelstvem. Pro školní rok 1907/1908 bylo k výuce zapsáno více než 320 dětí, jelikož tento počet přesahoval plánovanou kapacitu školy požadoval nadučitel Bura po obecní radu o zřízení další učebny. V této době bylo ve škole hodně dětí z chudých rodin. Upozorňoval na to, že tyto děti mnohdy neprospívají jen proto, že nemají školní potřeby a mají nepravidelnou školní docházku, poněvadž v zimě nemají teplé ošacení či obuv,aby mohly do školy chodit pravidelně. Stal se předsedou Školsko - krejcarového spolku a velmi se snažil pomáhat dětem z nejchudších rodin. Nacvičil s dětmi ,,Vánoční hry“, se kterými pak vystupovaly v letech 1906 až 1908 v hostinci u Cileckého. Pod jeho vedením každoročně děti zpívaly na slavnostech hasičů ve ,,Forotě“.
 

obe-skoly.jpg

 

pohled.jpg 

Stará“ a „Nová“ škola ve Václavovicích na pohledu zaslaným
 
v roce 1908 učitelem Františkem Říhou.
Autor pohlednice: Fotograf J.Kostial.           Soukromý archív J.Pastrňáka
 
 V létech 1914 až 1918 do života všech obyvatel  velmi těžce zasáhla I.světová válka. Negativně ovlivnila i výchovu školní mládeže. Mnoho učitelů muselo narukovat do armády. Této povinnost se nevyhnula ani učitelskému sboru ve Václavovicích. Rukovat museli: Josef Uchytil, který byl na frontě raněn, Ludvík Černoch, Karel Bolek z Horních Datyn a František Říha. Narukoval i nadučitel Alois Bura. František Říha byl z vojny pro nemoc propuštěn a po odchodu Aloise Bury převzal správu školy. 
V době i. světové války bylo nařízeno učitelstvu organizovat sbírky a práce školních dětí ve prospěch bojujících rakousko – uherských vojsk. Děti musely sbírat ostružinové listí na čaj pro vojsko. V roce 1915 bylo ze školy ve Václavovicích odesláno 37 kg, v roce 1916 – 26 kg. Děti sbíraly také vlnu, bavlnu a kaučuk. V roce 1916 vybrali 100 Korun pro červený kříž. Prodávány byly odznaky Červeného kříže, jejichž nošení bylo doporučováno úřady. Mimo to děvčata upletla  pro vojsko 20 kukel, 20 párů ponožek, 11 kg cupaniny, 100 ks natepliček, 1200 papírových vložek do bot. Materiál zakoupil místní spolek „Školsko haléřový“.

V roce 1916 byl po zranění propuštěn z armády mladý učitel Vladimír Škuta a po odchodu do civilu byl ustanoven na naší školu. Svou učitelskou dráhu končil jako ředitel 1. ZŠ ve Frýdku. Po svém odchodu do důchodu působil ještě řadu let jako ředitel muzea ve Frýdku – Místku a jako kronikář města.  Po něm byl nadučitel ve václavovické škole Bohumil Hrbek.

prchala.jpg Následoval Josef Prchala z Morávky, zkušený kantor a vlastenec. Josef Prchala se 28. října 1918 jako první občan v Václavovic, dozvěděl o založení Československé republiky. Zprávu zachytil na svém amatérsky sestrojeném radiopřijímači a okamžitě i spěchal do hostince pana Cieleckého oznámit ji místním občanům. V roce 1926 vážně onemocněl, když odjížděl na léčení do Vysokých Tater rozloučili se s ním na nádraží v Šenově všichni učitelé i všechny děti ze školy ve Václavovicích.  Zanedlouho však, 28. října 1926, Josef Prchala zemřel. Josef Prchala se snažil, aby ze školy vycházeli mladí vlastenci svobodné Československé republiky.

                                                                                                         Josef Prchala

deti-na-pocatku-20.-stoleti.jpg 

Děti a učitelé obecní školy ve Václavovicích
 na počátku 20. století.        Foto: J.Kostial
 
 
Doslov:
 Sedm let po vydání brožury „100 let budovy nové školy ve Václavovicích“na jejímž vzniku jsem se rovněž podílel, jsem se rozhodl  napsat o škole ve Václavovicích. Popsat historii školy jako takové, od počátku všeobecného školství na Těšínsku až do vzniku Československé republiky. Tehdejší vučování probíhalo za zcela jiných podmínek, pro nás a současné generace, zcela nepředstavitelných. Na Těšinsku byla situace od dob zavedení povinné všeobecné školní docházky do vzniku Českosloveské republiky, komplikovaná jazykovou otázkou. 
Milan Pastrnak
Zdroje a literatura:
Adamus A.: Jazyková otázka ve školství na Těšínsku. M.Ostrava r.v. 1930
Autrata F.: Pedagogické přehledy. Olomouc 1914
Břuska A.: Památník Šenova z roku 1930 (nevydáno tiskem) Fond Šenovského muzea a                knihovny
Kiška L.:  Starší historie a pamětihodnosti obce Šenov ve Slezsku.  r.v 1991
Kološ F.:  65 let školy ve Václavovicích.
Kolektiv autorů: Dějiny Ostravy r.v.1996
Lankočí H.: Obec a panství Šenov, r v. 1913
Macháč M.: 100 budovy nové školy ve Václavovicích r. 2005
SokA ve Frýdku Místku. Kronika školy ve Václavovicích, 
ZA SOkA  AA v Olomouci: Listina O.Dudiče. Orig.; 36,5x21,5-4 cm; čes.; 6 pečetí na perg. proužcích; vlevo podpis vydavatele, regest, sign.29.9.1578                    
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář