Vrchnostenský dvůr ve Václavovicích.
Vrchnostenský dvůr ve Václavovicích.
Připomínkou starých časů ve Václavovicích jsou pozůstatky zdejšího vrchnostenského dvora. Dlouhé přízemní stavení za točnou autobusů pochází z kdy Václavovice byly majetkem vrchnosti a jejich dvůr byl nejvýznamnější stavbou ve vsi. Nevětšího využití dvůr patrně dosáhl na konci 19. a na začátku 20. století, kdy byl majetkem Larisch – Monichů. Současná podoba dvora je však pouhým zlomkem jeho bývalé velikosti.
Budova bývalého dvora, před níž je autobusová točna ve Václavovicích.
Foto: M.Pastrňák v r.2007
Počátky vrchnostenského dvora ve Václavovicích, jako takového, je však možno patrně klást do dob mnovem dřívějších a jeho historie je přímou součástí událostí, které se ve Václavovicích odehrávaly:
V počátcích existence vesnice byly Václavovice manským statkem, který spravoval pověřený správce, snad jménem Wiencezslav jehož je možno rovněž nazvat držitelem vsi. První osídlení vesnice čítalo asi tucet usedlostí srovnaných podél cesty v údolí václavovického potoka. Mezi nimi se nacházel také dvůr prvního držitele. Vycházejíce z prvotní funkce zemanů, kterou byla přímá hospodářská správa panství se jeví situování každodenního života jejího držitele do dvora zcela přirozené. Dle polohy a rozlohy tehdy vyměřených polností je možno jeho sídlo situovat do míst, kde byl později vystavěn statek s přiděleným číslem popisným 4. Náležel k němu, tak jak bývalo zvykem, rovněž mlýn, který stával v sousedství. Výše položené části vesnice na kopcích byly tehdy ještě nejpravděpodobněji zalesněny.
Patnácté a šestnácté století však přineslo mnohé změny. V první polovině 15. století byly Václavovice v držení pánů z Tworkova na Polské Ostravě následně se staly majetkem Wolfenberků na Paskově, kterým je udělil tehdejší pán Polské Ostravy, bývalý husitský hejtman, Jan Čapek ze Sán. Uvádí se, že měl své lidi také ve Václavovicích. Snad užívali nějakého objektu ležícího u cesty vedoucí od Frýdku, či Bruzovic směrem na Ostravu. Dvůr obehnaný jednoduchým plotem se často stal jakýmsi opevněným dvorem – tvrzí. Po Wolfenbercích drželi Václavovice Sedlničtí z Choltic. Všichni tehdejší páni však měli sídlo mimo vlastní vesnici, spravoval ji pověřený správce, jemuž mohl uvedený statek dále náležet.
Na těšínském Slezsku patnáctého až sedmnáctého století byli nejčastějšími majiteli, neb držiteli, drobných panství příslušníci nižší šlechty, rekrutujících se z místních zemanů a příslušníků rytířského stavu, kteří žili na venkově převážně ve svých dvorech.
„Panským dvorem“ je nutno rozumět dvůr v němž bydlel „pán“, majitel neb držitel vsi, či panství, které mu náleželo. Panský dvůr byl centrem jejich panství. Vlastní objekt dvora spojoval funkci obytnou s hospodářskou. Představoval uzavřený komplex budov, stodol a stájí, zahrnující rovněž obytnou budovu v níž žila rodina držitele panství. Obytná budova byla výstavnější, často patrová. Ono „panské sídlo ve dvoře“ bylo obvykle rozšiřováno a zvelebováno tak, že se mnohdy stalo „zámkem ve dvoře“. Z blízkého okolí známe několik takových to „zámků ve dvoře“. Panské sídlo, zvané zámkem stávalo v „Zámeckém dvoře“ v Bartovicích. Rovněž na zámek na Šumbarku navazovaly budovy dvora. Dodnes se dochovala stavební dispozice dvora se zámkem v Dolních Bludovicích. Ve Václavovicích byl patrně také nasměrován uvedený vývoj.
V druhé polovině 16. století získali Václavovice páni Sobci z Kornic. Společně s osadou Lipovou, později Horními Datyněmi, tehdy tvořily samostatné panství. Jeho noví majitelé byli původem z centrální části Těšínska, vlastnili Konskou, Ropici, Blogotice a Rudici. S postupným rozšířením rodu však také ve Václavovicích zbudovali zde své sídlo, „panský dvůr“ na němž trvale pobývali.
V první polovině 17. století vlastnil Václavovice Jindřich sv.p. Sobek z Kornic. Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště, (*5.1.1615 v Šenově) ve své kronice zapsal, že dne 29.12.1637 ve Václavovicích zemřel Jindřich sv.p. Sobek z Kornic, soused a přítel jeho otce, Jana Skrbenského z Hříště na Šenově. Následník uvedeného Jindřicha, Karel Jiří Sobek z Kornic, se ještě v roce 1662 psal s přídomkem „von Wentzlowitz nach Dattin“. (Viz: Václavovice a Horní Datyně, samostatné panství Sobků z Kornic.).
Uvedené záznamy potvrzují, že svobodní páni Sobci z Kornic po dvě generace ve Václavovicích trvale žili a měli zde své sídlo. V druhé polovině 17. století však jejich majitelé Václavovice opustili. Okolo roku 1666 Karel Jiří Sobek z Kornic panství prodal. Novým majitelem se stal Veikart Skrbenský z Hříště, který sídlil na zámku v Kunčicích a Václavovice začlenil do svého Kunčického panství. Další majitelé, rovněž z rodu Skrbenských z Hříště, také trvale pobývali mimo vlastní Václavovice, žili v nedalekém šenovském zámku. V roce 1725 Václavovice získal Karel František Skrbenský z Hříště na Šenově. (Viz: „Václavovice za majitelů Skrbenských z Hříště na Kunčicích“ a „Skrbenští z Hříště na Šenově majitelé šenovského panství do něž Václavovice dlouhodobě náležely.“)
Starý panský dvůr vystavěný Sobky z Kornic, však tehdy ve Václavovicích ještě stával. V Karolínském katastru z roku 1725 je uvedeno, že ve dvoře, patrně ještě původním bývalém panském, bylo chováno 200 ovcí 33 krav a 5 prasat, náleželo k němu 5 rybníků s ročním výnosem 300 kaprů.
Hledání místa v němž se panské sídlo ve Václavovicích nacházelo, je vzhledem k absolutnímu nedostatku písemných pramenů, neb archeologických nálezů, velmi obtížnou záležitostí. Změny majitelů a celkový historický vývoj přinesly mnoho změn ve vsi. Uskutečnily se ještě dříve než začaly být vedeny záznamy o držení majetků gruntovních knihách. Určité závěry je možno pouze odvodit z následných zápisů, neb z popisu vrchnostenského hospodářství ve vsi zaznamenaném v Karolínském katastru sepsaném v roce 1725 a jeho rektifikace z roku 1734.
Převzetí Václavovic Skrbenskými z Hříště na Šenově se odehrálo na počátku 18. století, v době všeobecného rozšiřování podnikání šlechty. Panské majetky ve Václavovicích byly rovněž rozšířeny. Porovnáním záznamů Karolínského katastru z roku 1725 s jeho rektifikací provedenou v roce 1734, je možno zjistit, že po získání Václavovic Skrbenskými byly k vrchnostenskému dvoru „svedeny“ dva, do té doby patrně „svobodné“, selské grunty. Držiteli statků zapsáni v Karolínském katastru z roku 1725, byli Michael Drozd, tehdejší největší sedlák ve vesnici a sedlák Georg Pasternaik. Oba tito sedláci v následné rektifikaci katastru v roce 1734 již nejsou jmenovitě uvedeni a zmiňovány jsou pouze dva svedené selské grunty nazvané podle jejich bývalých držitelů „Drozdkovovuv“ a „Pasternaikovovuv“. V období mezi léty 1725 až 1734 bylo ve Václavovicích nově založeno několik dominikálních chalupnických usedlostí. Mezi jejich držiteli jsou zapsány, Ewa Drozdkin, Margaretha Pasternakin a Catatharina Pasternakin. Chalupy, včetně „zahradnické usedlosti kterou držel Adam Drozdek, mohly býti náhradou za svedené grunty. Popsaný způsob náhrady za svedené majetky, přidělení menších usedlostí na méně kvalitní půdě byl vrchností běžně užíván a považován za samozřejmý. (Viz. Začlenění Václavovic do šenovského panství).
V pamětní knize obce Václavovice je dle vzpomínek pamětníků zaznamenáno, že k nově založenému dvoru bylo vrchností staženo celkem 5 lánů pole, (1 lán = cca 19,6 ha), celkem asi 84 hektarů. Jednomu ze sedláků byl zabaven veškerý majetek a po věznění na šenovském zámku „odešel o žebrácké holi.“ Uváděno je, že se jmenoval „Špetik“.
Jméno Špetik se v tehdejších václavovických matrikách nevyskytovalo. Snad bylo odvozeno od starodávného výrazu v místním nářečí, „špetit“ – hanit, vytvářet protivenství, odporovat. Jelikož majitel statku odporoval vrchnosti, mohl býti označován jako „špetik“.
Rodina Špetíků však dlouhodobě žila v Horních Datyních, možná jim v této vesnici byly přiděleny usedlosti náhradou za polnosti svedené k velkostatku.
Rozšíření rozsahu polností vyžadovalo také rozšíření dvora. Svedené grunty se nacházely na dvou rozdílných místech a zemědělské činnosti bylo nutno centralizovat do jednoho místa. Dvůr byl rozšířen zajímavým způsobem. V těsné blízkosti starého panského dvora, na počátku 18. století dvora správce, byl Skrbenskými vystavěn nový dvůr. Později, spojením obou dvorů vznikl jeden veliký vrchnostenský dvůr ve Václavovicích.
Staré panské sídlo ve Václavovicích bývá nejčastěji situováno do prostoru hospodářského dvora, jehož několika přestavbami postižené pozůstatky se ve vsi nachází dodnes. Zmiňovali jsme se o něm již v úvodu.
Nejstarší zakreslení dvora nalezneme na mapě I. vojenského mapování, sestaveného okolo roku 1780. Vyznačen je značkou, avšak mnohem níže k potoku, nežli se nachází dnes. I. vojenské mapování však bylo provedeno metodou „a la vue“ neboli „od oka“, bylo tudíž značně nepřesné. II. a III. vojenské mapování, již dvůr situují do míst, kde se nachází nyní a jistě předcházel pozdějšímu správcovu dvoru, „Mayerhofu“, jak je později zapsán na mapě Stabilního katastru.
K vystavění nového dvora došlo před rokem 1771, v němž bylo zavedeno číslování domů. Přidělování čísel popisných je významným vodítkem při studiu konkrétní, místní historie.
Novému dvoru bylo přiděleno číslo popisné 14, zatím co starý panský dvůr, od roku 1725 dvůr správce, měl č.p. 13.
Zápisem v gruntovní knize je doloženo, že v roce 1745 v tomto dvoře skutečně bydlel panský správce – rychtář, „Jan Fridrich Amstrichter“. V roce 1789 byl dvůr č.p. 13 uveden jako „Obrigkeit Maierhof“ – „vrchnostenský správcův dvůr“.
V roce 1789 tudíž ještě dvůr existoval. O deset let později, v roce 1799, je na č.p. 13 již uváděn panský ovčák Duchoň. Ovčák Duchoň je zmiňován v roce 1799 v souvislosti nálezem věcí ukrytých v ovčíně, které pocházely ze zbojnického lupu. Za přechovávání kradených věcí byl Duchoň odsouzen ke 12 letům galejí. V roce 1803 je na tomto čísle popisném uváděn panský ovčák jménem Valentin. Zápisy svědčí o činnosti, ke které byly hospodářské stavení dvora následně využívány – byl ovčínem. Také na mapě II. vojenského mapování, z let 1836 až 1852, je popsán jako „Schüferei“.
Statek č.p. 13 pravděpodobně zanikl ne dlouho před rokem 1836, kdy byl zakreslen na mapě Stabilního katastru z roku 1836 s uvedením čísla popisného 13. V té době však již existoval dvůr č.p. 14, který je od počátku veden jako panský majetek. Celý veliký objekt, dvůr tvořený oněmi dvěmi statky, je na mapě zapsán jako „Wenzlovitzer Mayerhof“.
Zakreslení dvora ve Václavovicích na mapě „Stabilníhokatastru z roku 1836.
Šrafovaná budova je jedinou, která ještě dodnes existuje.
Půdorysná podoba dvora zachycena na mapě Stabilního katastru pocházející z roku 1836, včetně uvedení čísel popisných 13 a 14 dokazuje, že se původně jednalo o dva dvory. Vlastní objekt dvora byl tvořen několika budovami sestavenými do čtvercového půdorysu. Základ dvora tvořily dvě dlouhé budovy v jeho západní a východní části.
Ze severu uzavíraly vstup do dvora dvě zděné budovy těsně přiléhající ke komunikaci vedoucí okolo dvora směrem západně - východním, (dnes Vratimovská ulice).
Nejpravděpodobněji se jednalo o budovy v nichž se také nacházela dvorská kancelář. Obě zděné budovy byly zbourány v poměrně nedávné době, ve druhé polovině 20.století.
Původní dvory od sebe oddělovala cesta, směřující od Šenova a dále vedoucí k místní části Václavovic zvané „Kopťovo“. Celý objekt dvora byl oplocen a po obvodu osázen stromy.
Budova, která se dochovala dodnes, je na mapě z rolu 1836 je označena č.p. 14. Původně byla objektem v němž byly maštale a chlévy, z částí však byla rovněž obytnou. Nejpravděpodobněji byla postavena Skrbenskými v době rozšiřování dvora a později společně s již existujícím objetem, s číslem popisným 13, které je na mapě Stabilního katasru škrknuto, vytvořila jeden veliký statek.
Další pokus o rozšíření polností václavovického dvora byl učiněn na počátku 19. století, neb v posledních desetiletích století osmnáctého. Za tímto účelem byla vymýcena část lesa „Olšiny“. První plodinou zasetou na takto založených polích byl údajně oves. Z celé veliké rozlohy, pěti lánů, však bylo údajně sklizeno pouze „co se na jedyn žebřiňok vlizlo“. Pole byly proto vrchností rozparcelovány a nabídnuty ke koupi poddaným. Ti však o neúrodná pole neměli zájem. Vrchností jim bylo proto přislíbeno, že majitelé těchto usedlostí budou osvobozeni od vojenské služby. (Šenovské panství bylo povinováno
odvádět prvním rokem dva a druhým rokem tři rekruty.)
Rozšiřování polností dvora ve Václavovicích jakoby znázorňoval výjev na obecním pečetidle Václavovic: Sekáč žnoucí obilí u lesa znázorněného listnatými stromy. Provedení pečetidla obce je možno klást do jednotné řady pečetidel šenovského panství vzniklých v 70. – tých létech 18. století.
V roce 1804 je zmiňována nově osídlená část obce u lesíka Olšiny, „Kozlovec“, v níž byly tehdy postaveny nové domy.
Vyobrazeni na pečetidle obce Václavovice.
Rozšiřování polností si rovněž vyžádalo rozšíření dvora, celkově označeného č.p. 14. Do něj byly, již za pánů Skrbenských, přeneseny veškeré činnosti spojené s hospodářskou výrobou a správou dvora. Ke dvoru náležely další stavby a zemědělské usedlosti ve Václavovicích, později byly označovány jako č.p. 14a až č.p. 14f.
Číslo popisné 13 původně označující východní část dvora, bylo po zániku oddělených dvorů přeneseno na malý domek na „Garnolovém kopci“. Domek byl postaven na pozemcích náležících k velkému selskému gruntu č.p. 41, který v roce 1802 získal Václav Chobot, příbuzný Jana Chobota, šafáře ve dvoře ve Václavovicích.
Jméno „Chobot“ však není odvozeno o nějakého zvířecího chobotu, nýbrž je původem francouzské. Z rodu Chobotů, z Francie, pocházeli také někteří správci dvorů v Šenově.
Dalšími šafáři ve václavovickém dvoře, mimo již uvedeného Jana Chobota, jejichž jména se podařilo zjisti, byli: Antonín Čaderský (+1837), Jan Stibor (+1914), Jan Sobek (+1916). Posledním šafářem ve václavovickém dvoře před jeho parcelací byl Pavel Žila.
Poslední z majitelů šenovského panství z rodu svobodných pánů Skrbenských z Hříště, Antonín, v roce 1867 prodal celé panství, včetně Václavovic, hraběnce Františce von Hein. Po její smrti se stala majitelkou panství její sestra Ema Marie Fattoni provdaná za c.k. majora Aresenina. Výměra polností a lesů náležících k václavovickému statku činila 481 jiter a 406 sáhů čtverečních, (cca 270 hektarů).
V roce 1893 koupil šenovské panství, včetně dvora a lesů ve Václavovicích, hrabě Jindřich Larisch – Mónnich. Ve dvoře byla již užívána mechanizace, například parní mlátička.
Během I. světové války byli ve dvoře v létě ubytování císařští vojáci, kteří před hladovějícími lidmi hlídali sklizenou úrodu, obilí a další potraviny.
Po vzniku Československé republiky došlo se změnou politického názoru také k majetkovým změnám. Václavovický dvůr rozdělen, rozparcelován. Parcelizace proběhla ve dvou etapách. První v roce 1921, dle zákona o přidělení půdy drobným nájemcům ze dne 27.5.1919 byly od polností velkostatku odprodány pozemky 39 občanům. Prodáno bylo také 6 budov, které do té doby náležely ke statku. Vesměs lidem, kteří v nich trvale bydleli. Budovám byly přiděleny samostatná čísla popisná.
Dům č.p. 14 a Jana Kozla na Pasece byl přečíslován na č.p. 151
Dům č.p. 14 b Josefa Mynáře na Kopťově na č.p. 152.
Dům č.p. 14 c Karla Jaterky u Olšiny na č.p. 153,
Dům č.p. 14 d Josefa Duráka na Pulku na č.p. 154,
Dům č.p. 14 e Josefa Fikáčka v Kozlovci na č.p. 155
Dům č.p. 14 f Jan Košťála v Kozlovci na č.p. 156
Druhá etapa prodeje polností a dvora se uskutečnila v souvislosti s pozemkovou reformou, která byly realizována v roce 1924. Prodejní cena pozemku činila 5000 Kč za jeden hektar. Cena pozemků se stala předmětem dohadování mezi hrabětem Larisch – Mönichem, kterého ve sporu zastupovali, pověřený inspektor Max Reimond a advokát Karl Citron. Za obecní správu se jednání účastnili starosta Adolf Kubina a Josef Kuchař . O nákup polností projevilo zájem 55 občanů. Podmínkou nákupu však bylo vlastnictví hospodářských budov a proto bylo několik žádostí odmítnuto.
Nejvíce polností odkoupila obec Václavovice, celkem cca 8,93 ha. Následně je nabídla drobným zájemcům, žadatelům o výstavbu rodinných domků. Na těchto polích vznikla nová část obce, pro svou podobnost s městskými koloniemi, zvaná „Kolonie“.
Pozemky určené k výstavbě domků v nynějším centru obce a hlavně pak v „Kolonii“ tehdy zakoupili václavovičtí občané: Josef Sobek, Anežka Věluchová, Jan Skupník, Stanislav Koralský, Antonín Sládek, Františka Vítková, František Novák, Antonín Mynář, Jenovefa Karasová, Karel Kolář, Jan Rabin, Jan Durák, Rudolf Pastrňák, František Bartoň, Jan Zegzulka, Josef Jaterka, František Řepiský a družstvo Budoucnost. Potomci uvedených zde žijí povětšínou dodnes.
Dalšími kupci největších výměr polností parcelovaného dvora byli: Pavel Žila z č.p. 14, který koupil 5,28 ha, Josef Slíva z č.p. 5, zakoupil 3,77 ha a Josef Kuchař z č.p. 97 koupil 3,24 ha. Prodány byla také vlastní budovy dvora Za 30 000 korun je koupili: Pavel Žila z č.p. 14, Josef Kuchař z č.p. 97 a Adolf Kubina z č.p. 181. Po pozemkové reformě zůstaly bývalému majiteli, hraběti Larisch – Mönichovi, v obci pouze lesy.
V následujícím období I. republiky náležel dvůr uvedeným vlastníkům, kteří jej v době parcelace zakoupili a dále v něm hospodařili.
Část dvorana fotografii z 20.–tých let 20. století dle níž je možné vytvořit si představu
o jeho tehdejším vzhledu. Foto převzato z knihy: Pastrňák M.: Václavovoce 1302 – 2002
Celkový pohled na dvůr ve Václavovicích po roce 1945. Foto J. Košťál
Na konci II. světové války, v noci 5.5.1945, dvůr zapálili ustupující němečtí vojáci. Němci bránili místním hasičům v uhašení požáru. Hořící dvůr na kopci tak jako obrovská pochodeň ozařoval jejich útěk a symbolizoval konec německé okupace.
Po válce byl vyhořelý dvůr na náklady obce opraven. Na jeho opravu bylo užito části materiálu, který byl již před rokem 1938 zakoupen pro stavbu kostela ve Václavovicích, která z důvodu válečných událostí nebyla realizována.
Po roce 1948, v době kolektivizace vesnice, byl dvůr využíván Jednotným zemědělským družstvem. Na počátku padesátých let 20. století ještě nebyly známy kombajny na sečení obilí a mlácení přímo na poli rozšířeno. Ve dvoře byly ustaveny velkoobjemové mlátičky obilí. Uskutečňovaly se zde i brigádnické výmlaty. V době žní se obili mlátilo i v noci. Na výmlatech pořádaných ČSM (Československým svazem mládeže) bylo vždy veselo. Tehdejší účastníci na ně dodnes s úsměvem vzpomínají.
Po výstavbě nového areálu Jednotného zemědělského družstva ve Václavovicích byly do nových prostor přeneseny veškeré hospodářsko zemědělské činnosti. Budovy starého václavického dvora začaly být užívány pouze k bydlení.
Do dnešních dnů se z celého, poměrně rozsáhlého objektu dochovala pouze jediná budova. Nachází se za točnou autobusů ve Václavovicích. Všem václavovičákům je dobře známá, podobně jako část obce okolo něj, zvaná „U dvora“.
Milan Pastrňák
Současný vzhled bývalého vrchnostenského dvora ve Václavovicích.
Foto: M.Pastrňák v r. 2010
Poznámky:
Müller, K.: Pečeti obcí bývalého šenovsvého panství, Časopis Těšínsko: 4/1989, str. 8-9
Skrbenský z Hříště K. B.: Kniha pamětí rozdílných potřebných léta 1632, měsíce Augusti
založená:
Stibor Jiří: Sobkové z Kornic (Graf v,Sobek u.Kornitz, Freiherr v Rauthen) ,Bibliografický
slovník Slezska a severní Moravy, sv. 6 , 1996. str. 108 až 114,
Stibor, Jiří.:„Familia Silesiale“, T.2, publikace Polskigo Towrzystwa Historyczhego v Těšíně
v r.1997, „Skrbenští z Hříště a jejich náboženské vyznání.“
SOkA Frýdek – Místek: Pamětní kniha obce Václavovice. Rok 1931 – vzpomínky pamětníků
SOkA Frýdek – Místek: Obec Václavovice, inv. č 47.
ZSA Opava: Karolínský katastr Slezský
ZSA Opava: Záznamy v gruntovních knihách obce Václavovice
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář