Jdi na obsah Jdi na menu
 

Václavovické lesy

23. 3. 2008
Václavovické lesy.

 

Obrazek

Lesy na kopcích okolo Václavovic vytvářejí panoráma,

které se niky nedá fotogafickým snímkem celé zachytit.

Lesy ve Václavovicích pokrývají přibližně jednu třetinu celkové rozlohy obce. Souvislý lesní porost obklopuje Václavovice z jihu a východu, rozkládá se na kopcích u hranice s obcemi Šenovem, Dolní Datyní, Kaňovicemi, Sedlištěmi a Horní Datyní.     

 Donedávna byly všechny lesy ve Václavovicích téměř stoprocentně tvořeny jehličnany, smrky a v některých místech borovicemi. Vznik uvedeného, téměř jednotného, lesního porostu byl dán historickým vývojem kraje v němž se obec nachází. Potřebami rychle se rozvíjejícího průmyslu, hlavně pak hornictví v nedalekém Ostravsko – Karvinském revíru. Pro výdřevu důlních chodeb bylo zapotřebí velkého množství dřeva. Původní lesy smíšeného typu, v nichž byl nejrozšířenějším stromem buk tak nahradil rychle rostoucí smrk.. 

V minulosti, té dávné, byl náš kraj, na pomezí Moravy a Slezska, mnohem více zalesněn. Hovoří se o neproniknutelných pohraničních hvozdech se zde nacházejících. V ranném středověku je však již možné předpokládat, že uprostřed těchto pralesů existovaly odlesněné enklávy v nichž byla intenzivně obdělávána půda a žilo obyvatelstvo jehož obživou bylo zemědělství.

 Na území současné obce Václavovice prastaré lesy sestupovaly z okolních kopců až do blízkosti potoka. U potoka, v současnosti se nazývaného „Frýdeckým potokem“ – „Frýdečákem“, byl les ponejprve „vyklůčen“ a založeny zde první lidská obydlí. S rostoucím počtem obyvatel musela býti rovněž rozšiřována rozloha zemědělsky obdělávané půdy. Plužina nově založené vsi, která dostala jméno po svém zakladateli, jistém Václavovi, či Věnceslavovi, „Wencezslaowitz“ byla patrně vyměřena v posledních desetiletích 13.století. Ves byla takzvanou „jednořadovou vsí“, jejíž dlouhé úzké lány směřovaly od potoka „Frýdečáku“ v mírném západním svahu až k horizontu kopce.

 Původní, prastarý les pravděpodobně přetrval až do poloviny 16. století, tehdy z důvodu změny v zemědělském hospodaření, došlo jeho k rozsáhlému mýcení. Důvodem byla takzvaná „pasekářská kolonizace“, která zasáhla také náš kraj. Na Těšínsko a Frýdecko, v některých případech také na širší Ostravsko tehdy přibylo nové etnikum – Valaši, kteří zde rozšířili intenzivní chov koz a hlavně ovcí. Pro jejich pastvu začaly být využívány příkré svahy dosud zalesněných kopců. Patrně tehdy byly ve Václavovicích vykáceny lesy na kopcích a založeny nové usedlosti v prostoru pod „Sovincem“ a na Sovinci. Možná, že v té době též vznikla na stráni kopce svažující se k pozdější obci Horní Datyně, osada Lipová.
 Z podobných důvodů došlo začátkem 17. století k vykácení lesa u hranice Václavovic s Kaňovicemi. Vesnice Kaňovice byla založena dne 29.10.1613, z příkazu hraběte Jana Bruntálského z Vrbna. Vymýcením lesa a založením nové vesnice v této odlehlé části frýdeckého panství, na katastru obce Bruzovice, byl pověřen vrchnostenský úředník Kania, sedlák z Bruzovic, po němž ves dostala jméno. V té době také došlo k přesnému stanovení hranice mezi Václavovicemi a Kaňovicemi, tak zvanou „hraniční mezí“ - cestou, tak, jak je tomu dodnes. Zatím co domy podél cesty, nyní ulice „Za lesem“, za nimiž je skutečně les, jsou ve Václavovicích, domy na druhé straně, s otevřeným výhledem do polí se již nacházejí v Kaňovicích.
 Na začátku 17. století byl pravděpodobně také vymýcen les pokrývající místní část obce nazývanou „Pustky“ a také „Kobylunka“ nebyla zalesněna.
 „Kobylunka“ je zajímavou části lesa na kopci u Kaňovic, u hlavní silnice do Frýdku. Název „Kobylunka“ byl údajně odvozen od louky na níž se pásly kobyly. Není známo koho to byly kobyly a kdy se tam pásly, určitě to bylo před osazením louky stromy. Les na „Kobylunce“ se nachází dodnes, přestože 2.6. 1923 zcela vyhořel. Znovu byl vysázen a z uvedeného data požáru lze odvodit stáří tamních smrků. Zalesnění  poměrně rovinaté nejvyšší části prudce sestupuje až k údolí „Frýdeckého potoka“.                           Obrazek                                                          
 V údolí pod Kobylunkou se  okolo potoka se rozkládá lesík s názvem „Paniok“. Pojmenování této části lesa není již užíváno a je téměř zapomenuto. Lesní porost v údolí „Panioku“ je tvořen listnatými stromy, olšemi, habry a buky. Rostou zde dva velice staré duby. Průměr jejich kmenů je obrovský, dva dospělí lidé je neobejmou. Duby jsou jistě starší 300 let. Díky časovému určení stáří dubů je možné určit období v němž ještě nebylo údolí „Panioku“ zalesněno - 18. století  V „Panioku“, u potoka, se setkávají hranice obcí, s Václavovicemi zde sousedící Kaňovice a Sedliště. 

                                                                                     Veliký dub v „Paňoku“

Obrazek

Trojačka“ v lese „Panioku, u „Frýdeckého potoka osázená dvěmi velikými kameny.         

 Místa v nichž se střetávají hranice tří sousedních obcí jsou všeobecně nazývaná, „Trojačkami“. Po obvodu hranic obce Václavovic je takových to „Trojaček“ rovnou několik. „Trojačky“ byly označovány byly velikým trojhranným, hranečníkem. Nebo také dvěmi většími hraničními kameny umístěnými těsně u sebe.   

 Z názvu lesa, „Paniok“, které je uvedeného mapě III. Vojenského mapování, sestaveného v létech 1876 až 1878, je možné odvodit, že les náležel vrchnosti, pánům - byl „panský“ – „Paniok“. Ostatní les ve Václavovicích, který je nazýván „Václavovický“ byl původně obecní – náležel Václavovicím. V roce 1848, když byla zrušena robota a obce se staly samosprávnými, došlo na šenovském panství, jehož byly Václavovice součásti, k nepokojům. Nově vzniklé obecní samosprávy požadovaly navrácení obecních lesů, které si šenovská vrchnost násilně přičlenila ke svým pozemkům. Občané václavovičtí uplatnili dne 31.10.1848 u Nejvyššího soudního dvora nárok na vrácení lesa, „Venclovjaku“ („Václavovického lesa“). Navrácení původně obecních lesů tehdy žádaly také ostatní okolní obce. Horní Datyně, žádaly o les „Datyňok“ a Šenov požadoval navrácení „Pežgovského lesa“. Požadavek na navrácení lesů byl však soudem u krajského úřadu v Těšíně, dne 15.12.1848, zamítnut.

"Václavovický les“, tvořený vzrostlými smrky, za „Kopťovem“ (Název místní části obce.)  je všeobecně nazýván „Ryninka“. Pojmenování je odvozeno od názvu místa nacházejícího se přímo na hranici Václavovic s obcí Sedliště. V malebném lesním údolí se zde nachází pramen a malou studánkou. V minulosti byla v tomto místě jedna ze zástavek Mariánských procesí putujících tudy do Frýdku. K tomuto místu se samozřejmě váží místní pověsti. První, pověst hovoří o tom, že některý, buď to z frýdeckých, nebo ze šenovských, pánu zde na honu nešťastnou náhodou zastřelil dítě. V jiné pověstí se hovoří, že zde byli údajně za třicetileté války pochování zabití Švédi. Jádro pověsti je však možné patrně hledat ve skutečnosti, z pozdější doby. V nedaleké části obce Sedliště, „Mlzoki“, původně snad nazývané „Mrzoki“, se nacházel v době napoleónských válek polní lazaret ruských vojáků. Někteří zde zemřelí a byli v lese pohřbeni. Kdysi se zde našla nějaká stará vojenská bota.  
 Romantické místo je v současnosti cílem turistických výšlapů mnoha místních obyvatel.

Obrazek

„Ryninka“ – pohled od Sedlišť na vstup do údolí z václavovické strany.

                                                                                                 Foto: Z. Meliš v r. 2004

Vlastní název lokality „Ryninka“ je ale patrně odvozen od jiné zajímavosti. Na hranici obcí, která je v uvedeném údolí dána potůčkem dále navazuje hranice vedoucí v hustém lesním porostu, v těchto místech je vyznačena za tímto účelem vykopaným příkopem. V místním nářečí nazývaném „přikopa“, nebo také „ryninka“. Po obou stranách této „ryninky“ jsou v poměrně malé vzdálenosti od sebe zasazeny hraniční kameny. Ze strany od Václavovic označené s písmenem „L“, odvozené od jména posledního soukromého majitele těchto lesů, hraběte Laryše. Z druhé strany jsou kameny označené písmeny „HF“ – označující lesy náležící k Frýdeckému panství, k němuž sousední obec Sedliště náležela.
 Podél „ryninky“ je možné dojít k další „trojačce“. K rozmezí, tentokrát mezi Václavocemi, Sedlištěmi a Horními Datyněmi. Donedávna zde stál veliký hraniční kámen, nyní je, patrně novodobými „hledači pokladů“, vyvrácen.   
 Od tohoto rozmezí dostala své pojmenování celá tato odlehlá část lesa. V lese „Na Trojačce“ měli za II. světové války svůj bunkr partyzáni. Pravděpodobně se však jednalo o osoby, které se zde ukrývaly před nacisty a jejich snahou bylo pouze válku přežít.
 Další průběh hranice obce, tentokrát s obcí Horní Datyně, v současnosti vlastně s městem Vratimovem, jehož jsou Datyně součástí, tvoří bezejmenný potůček v těchto místech pramenící, jehož tok se vrací zpět k osídlené části Václavovic, „Kopťovu“. V údolí tohoto potoka se nachází ona vzácná borovice, Vejmutovka (Viz: „Zajímavosti“- Borovice „Vejmutovka“.)
 Z určení hranice obce zasahující až k bývalému panskému dvoru ve Václavovicích a její následný průběh okrajem lesa „Datyňoku“, který je v Horních Datyních a sousedí s václavovickými poli, je možné usuzovat, že tvrzení, která se v ústním podání zachovaly, vypovídající o tom, že les zahrnující celou jižní část obce u sedlišťské hranice, od Kaňovic až k Horním Datyním, původně náležel k Václavovicím, jsou pravdivá.
  V 16. a 17. století tvořily Václavovice s Horními Datyněmi, (tehdy s osadou Lipová, která této obci předcházela), samostatný statek, panství, které náleželo pánům Sobkům z Kornic. Jiřík Sobek z Kornic je jako jejich majitel na uváděn již v roce 1591. (Viz. Obrazy z historie. Václavovice a Horní Datyně, samostatné panství Sobků z Kornic).
K oběma vesnicím náležel společný les. Po získání Václavovic a Horních Datyň pány Skrbenskými z Hříště a připojení k šenovslému panství, na začátku 18.století, byly vesnice od sebe odděleny. Rozdělen byl také společný les v jižní části Václavovic. Část lesa u řepišťské hranice, v údolí potoka Horní Datyňa, někdy také nazývaném, Rakovským potokem, směrem k Sedlištím byla přičleněna k Horním Datyním, zbytek lesa zůstal u Václavovic. 

 Název místní části obce nacházející se na nejvyšším bodě václavoviského kopce nad údolím Horních Datyň, „Pulko“,  vypovídá o jakémsi „půlení“, či dělení na polovinu, které se zde odehrálo. U lesa, u cesty do Sedlišť a dále do Frýdku, již za pánů Skrbenských, stávala hájovna. Uvedena je v Karolínském katastru sepsaném v roce 1726. Náležely k ní také polnosti a byla řazena mezi „zahradnické usedlosti, později jí bylo přiděleno číslo popisné 66. Rozdělení lesa však paradoxně zasáhlo také tuto hájenku (zemědělskou usedlost), která byla rovněž rozdělena. Zatím co obytná budova se nachází na katastru Václavovice, hospodářské budovy k ní náležící  byly již v Horních Datyních. 

Obrazek

Bývala hájenka, dnes domek č.p.66.

Postupujeme li s popisem lesů systematicky, podél hranice obce, dostaneme se až k místní části zvané „Za Olšinu“, na kopci u Horních Datyň. Její název je odvozen od lesíka „Olšina“. Lesík, který byl patrně tvořen převážně olšemi je zakreslen na mapě Stabilního katastru z roku 1836. V údolí, pod severní části tohoto lesíka je místo nazývané „Sištot“. Pojmenování pravděpodobně vzniklo spojením německých slov „Schuss“ a „Tot“. Za pánů Skrbenských se zde měla údajně nacházet střelnice. Výrazy je však možné také přeložit jako „úplně střelený“, nebo „zastřelený“.
 Další drobné lesíky se nacházejí v prostorech okolo bývalých pískoven u „Kuchaře“, u hornodatyňké hranice. Lesíky v některých částech příkrých svahů kopců vznikly většinou „náletově“, na soukromých pozemcích.
 V místech po vytěžení písku v další václavovické pískovně, tentokrát na druhé straně václavovického údolí, u hranice nad šenovskou místní části „Lapačka“, na pozemcích selského gruntu č.p. 30 ve Václavovicích, vznikl rovněž náletově, malý lesík. Místo je výjimečné tím, že se jedná o evropsky chráněnou lokalitu. Vyskytuje se zde chráněný Čolek velký. (Viz: Zajímavosti: „Václavovická pískovna“)

 Na historických mapách je na katastru obce Václavovice zakresleno několik soukromých lesíků, náležícím k selským gruntům. Některé z nich se dochovaly, jiné byly pozměněny a některé zcela zmizely a byly přeměněny v zemědělsky obdělávanou půdu.

 Zcela zapomenut je lesík, který se nacházel poblíž centra obce v údolíčku směrem ke dvoru. Lesík, údolíčko a také potůček jím tekoucí se nazýval „Pivovarnik“. Údajně byl jeho název odvozen od toho, že si nějaký místní občan v lesíku uschoval bečku piva a hodil jej tam tajně popíjet. Možné je však logičtější vysvětlení tohoto názvu. Šlechta na svých panstvích vařila pivo pro svou potřebu. Snad za pánů Sobků z Kornic, kteří ve Václavovicích v 17. století trvale pobývali, mohlo býti v jejich panském dvoře pivo vařeno a k jeho přípravě byla užívána voda z pramene potůčku „Pivovarníku“.     

 Rovněž lesík v údolí pod usedlostí s nynějším číslem popisným 41 byl mnohem větší rozlohy a zasahoval až k cestě vedoucí od potoka do kopce. Také na severní stráni kopce nad nynějším koupalištěm je na mapě Stabilního katastru z roku 1836 zakreslen lesík.Obrazek

 Nejmladším lesíkem ve Václavovicích je „Sosni“. Leží uprostřed obce, na svahu kopce nad potokem u cesty na „Sovinec.“ V době svého založení na začátku 20. století byl tento soukromý les tvořen „sosnami“, které zde byly vysázeny místo porostu tvořeného náletovými křovinami. Krásné, vzrostlé borovice se zde nacházejí dodnes. K lesíku nad „Sosnim“ , „Olšině“, se vztahuje zajímavá pověst. Paní Bernatíková, jako mladá manželka sedláka Bernatíka, ze selského gruntu č. 35, nad „Sosnim“, v době kdy byl její manžel na vojně, údajně každý den zasadila jeden strom olšině. Vysázela tak celý lesík.                 

          

 Severně od „Sosni“ je na starých mapách zakreslen lesík, který náležel vrchnosti, zvaný „Gura“. Dnes z ně zbylo pouze torzo u cesty.

 Dalším lesem, který nebyl zachycen na mapě, tentokrát na mapě I. vojenského mapování, jsou „Milíře“. Samotný název lesa napovídá, že se zde vyrábělo dřevěné uhlí. Bylo získáváno nedokonalým spalováním dřeva, nejčastěji bukového, v zařízení zvaném milíř. Ve středověku bylo dřevěné uhlí užíváno hlavně v kovárnách, ve sklárnách a také při výrobě a zpracování železa. V období okolo roku 1767, kdy se uskutečnilo I. vojenské mapování, byl pravděpodobně již původní bukový les z důvodu výroby dřevěného uhlí zcela vykácen a na této mapě není zakreslen. Na začátku 19. století však byl znovu vysazen, tentokrát hlavně jehličnany. Smrkový les se zde nachází dodnes.

 Rozlohou největší les ve Václavovicích se rozkládá na kopci, za „Sovincem“. Navazuje na šenovský les, nazývaný „Babčok“ nebo také, jak je zapsán na mapách, „Černigovský les“. Hranici mezi Václavovicemi a Šenoven zde tvoří bezejmenný potůček pramenící pod „Forotem“.

 „Forot“ je název okrajové části lesa kde bylo v minulosti skladováno vytěžené dříví. Až do šedesátých let 20. století se dříví těžilo tím způsobem, že jednotlivé stromy označené lesníkem byly vykáceny, vytaženy koňským potahem z lesa a uloženy na skládce, zásobárně dřeva – „do foroty“. (Zajímavé je, že název má své opodstatnění také ve francouzském jazyce, les“.). Ve „Forotě“ byly každoročně, až do 60 - tých let minulého století, pořádány václavovickým sborem dobrovolných hasičů tak zvané „výlety“. Lidové veselice s hudbou a tancem po širým nebem, k nímž se scházeli lidé ze širokého okolí. V sedmdesátých létech 20. století postavilo myslivecké sdružení v lese u „Forotu“ stylovou mysliveckou chatu. Známé „Srnčí hody“ pořádané v chatě a pod stromy okolo ní, úspěšně nahradily bývalé hasičské „výlety“. (Viz.Kronika 2006)

Myslivecké sdružení ve Václavovicích, jehož členy jsou také myslivci z okolních vesnic, se o lesy stará skutečně pečlivě. Nemůže sice přímo zasahovat do velkoplošné těžby dřeva, která se v některých místech lesa odehrála a z pohledu návštěvníka lesa měla skutečně devastující účinek. V zniklé rozlehlé „holiny“, přes to, že jsou osázeny malými stromky, nemají s lesem nic společného. Ty tam jsou doby, kdy byly vybrané a označené stromy k vykácení vytěženy jednotlivě. Myslivci se však starají o zvěř. V poslední době skutečně došlo k velikému nárůstu počtů zvěře, zajíců, srnek, ale také lišek, rovněž koroptví a bažantů a dravých káňat. Ve václavovických lesích se v poměrně ve velkém množství objevila také „černá zavěř“. Stopy po divokých prasatech je možné najít na mnohých místech mělkých bahnitých údolích potoků.    

 Pod „Forotem“, v údolí pod mysliveckou chatou, se u potůčku nachází studánka názvem „Žebročka“. Dle pověsti u ni údajně kdysi umrzla neznámá žebračka. Tento hraniční potůček, mezi Václavovicemi a Šenovem, se vlévá do potoka nazývající se „Dolní Datyňka“, nebo prostě „Datyňka“. Potok pramení v Sedlištích a tvoří hranici mezi obcemi Václavovicemi a Kaňovicemi. V místech, kde se do něj vlévá potůček z pod „Forotu“ se nachází další „trojačka“. Setkávají se zde katastry obcí Václavovic, města Šenova a Dolních Datyň, nyní vlastně již s města Havířova, jehož jsou Dolní Datyně součástí. Toto místo, je opět „zasaženo historií“.
 V době před II. světovou válkou, po mnichovském diktátu a okleštění Československé republiky, se zde polský zábor dotknul také obce Václavovice. Hranice obce se rázem stala také státní hranicí. Po okupaci a vytvoření protektorátu Čechy a Morava byli mnozí občané bývalé Československé republiky nuceni před fašistickou diktaturou emigrovat do zahraničí. V těchto místech byli uprchlíci převáděni místními občany přes hranici na území tehdejšího polského záboru. 
 

Obrazek

 Lesní cesta do Dolních Datyň, byla před II. světovou válkou jedním

                                                   přechodu emigrantů do zahraničí.  

Na les pod Forotem, pod místní části obce „Sovinec“, donedávna navazoval vzrostlý smrkový les. Na mapě Stabilního katastru z roku 1836 je tento les označen jako bažatnice, avšak v roce 1876 na mapě III. Vojenského mapování les Obrazeknení zakreslen, byl vykácen. Okolo roku 1900 byl však nově vysázen. Na sázení stromků pod „Sovincem“ v době svých školních let, vzpomínal můj dědeček. V současnosti došlo opět k celkovému vytěžení tohoto lesa. V roce 2007 zde, na vykáceném místě vypukl požár, tehdy hořelo jehličí, které zůstalo na zemi. (Viz. Kronika 2007)

Pod lesem za „Sovincem“ ,u potoka „Dolní Datyňka“ se rozkládají poměrně rozsáhlé louky, nazývané „Lunčiska“ .

Mysliveckým sdružením byly tyto lesní louky v roce 2005 snad vůbec poprvé zorány a osety ovsem a kukuřicí. Na vzrotlých starých stromech u potoka  umístili myslivci několik posedů. Nutno však také říci, že vlastní koryto potka "Datyňka" bylo vyčištěno od spadaných kmenů a větví.  Za potokem, na kaňovické straně, byl mysliveckým sdružením zbudován rybník.

Louky v lese za „Sovincem“ u potoka „Datyňka“.

Obrazek

Rybník v lese u „Lunčisek“

 Krásné přírodní prostředí, louky obklopené vzrostlými stromy, s velice příkrou zalesněnou strání za potokem a nezvyklý rybník v lese, přitahuje k procházkám množství lidí ze širokého okolí.

 Lesy ve VáclavovicícObrazekh jsou a v minulosti vždy byly, skutečně významným fenoménem.
 Po rozparcelování velkostatku hraběte Larisch – Mönnicha v roce 1924, zůstaly jeho jediným majetkem ve Václavovicích pouze lesy. Na lesním hospodaření uhlobaronům Larischům, majitelům dolů na Ostravsku a Karvinsku, skutečně záleželo. Pro zajištění těžby uhlí bylo zapotřebí značného množství dřeva, tudíž značně rozsáhlých lesů. Bedřich Larisch – Mönnich nechal lesy vyměřit a ze všech stran je osázet hraničními kameny s vytesaným písmenem „L.“ – „Larisch“.

 

 Orientační mapka lesů ve Václavovicích:

Obrazek

 

 Věnec lesů lemující obzor nad na kopcích nad údolím, v němž se nachází centrum obce, dodává Václavovicím charakteristický vzhled. Scenérie, kopců lesů, a hor za nimi pravděpodobně jaksi samovolně upravuje lidem, kteří ji každodenně podvědomě vnímají, jejich vztah k tomuto místu, jako k domovu.    

 Milan Pastrňák

 

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář